SAXON - Heavy metal jako zákon 4/4 (2000-2013)

Neutuchající zápal pro poctivý heavy metal doložili SAXON i v první dekádě 21.století, kdy si kapela bez výraznějšího zakolísání udržela pozici letité legendární instituce, která ke svým fanouškům přináší v pravidelných intervalech výhradně kvalitní porci řízné metalové hudby. Britové jsou dodnes jednou z mála kapel své generace, která vytrvala v neobvykle životaschopném rozpoložení a stále velmi aktivně přistupuje, jak ke koncertním šňůrám, tak k nahrávání řadových alb. Je vlastně těžké o kapele jako SAXON (zejména o jejich pozdní fázi) cokoliv peprnějšího vypisovat, když samotní členové rozhodně nepatří mezi bulvární toreadory, ale naopak jde o poctivé muzikanty a profesionály zaměřené výhradně na svou hudbu. Z tohoto důvodu bude závěrečný díl seriálu spíše procházkou po jejich posledních řadových albech.

Před několika lety jsem měl možnost vidět jeden jejich koncert a upoutal mne na něm především fakt, že v rámci festivalu, na kterém se dotyčné vystoupení odehrálo, zametli „dědkové“ ze SAXON doslova se všemi a to bez ohledu na generační i stylovou příslušnost kterékoliv z vystupujících kapel. Koncertně jde o neskutečně silnou mašinu, kterou pohání, jak frenetický Byfordův jekot, tak teutonsky namakaný kytarový dvojzápřah - Paul Quinn/ Doug Scarratt. Dostal jsem tedy vše co od pořádného heavy metalového monstra  očekávám, prostě padesátníci předvedli na živo větší nářez než většina současných naivních kapelek, opíjejících svou mysl vlastní brutální pověstí (zde konkrétně KATAKLYSM). Přenesme se tedy do roku 2001.

Na přelomu století prožívají SAXON období jisté stagnace, ale i konsolidace v průběhu nuceného několikaletého pauzírování jejich dlouholetého bicmana Nigela Glocklera, takže album „Killing Ground“ řadím bezesporu mezi ta průměrnější z jejich diskografie. Spíše uvolněnější kolekce předkládá především hardrockověji uchopený materiál, který se zrovna nevyžívá v metalové divokosti a rychlosti, naopak, převládají skladby volnějšího ražení, které jsou častokrát obohacené hammondy – epická plavba „Court Of The Crimson King“, nápadně párplovská „Coming Home“, ale i „You Don´t Know What You´ve Give“, však fungují znamenitě. Údernější výjimkou je snad jen titulní přelet „Killing Ground“, jinak obohacovaný úderným riffováním, a pak snad ještě song „Dragons Lair“.

S následujícím albem však přichází výrazný obrat kormidlem a lze říci i velký třesk, neboť historická témata zaštítěná přízviskem legendárního Krále Richarda jsou tím pravým materiálem, který si fanoušci srdnaté britské kapely již dlouho žádali. Album „Lionheart“, vznikající poprvé za producentské podpory Charlieho Bauerfeinda, je znamenitou porcí heavy metalu a vrací SAXON bezesporu do hry. Jejich prachem zapadaná brnění z časů kupříkladu alb jako „Crusader“ nebo „Innocence Is No Excuse“ , zde získávají svůj dávný lesk. Jde o první ze tří velmi úspěšných a povedených alb, které produkoval Bauerfeind. Deska vyšla, stejně jako několik předešlých, u německého vydavatelství SPV. Ostatně to vypovídalo o skutečnosti, že SAXON té doby nalezli pevnou půdu pod nohama.

Titulní hymnus „Lionheart“ a několik dalších položek (jako třeba „Beyond The Grave“, „To Live By The Sword“ nebo „English Man´s War“) představuje kapelu v rozpoložení, jenž při její dlouhověkosti vyráží dech, tedy hrdou, sebejistou, velmi současně znějící. Jde o moment, kdy si SAXON opětovně podmaňují evropský metalový trh, zejména pak německy mluvící kraje, kde měli ostatně vždy velkou fanouškovskou základnu. Celé album je napráskané mimořádně vydařenými songy, které spojují různé historické události, týkající se jejich mateřské Británie a také náměty, které jsou svou temnou podstatou velmi vhodné pro textový obsah kvalitního metalového fundamentu – viz. třeba „Witchfinder General“. Obsah tohoto songu se týká skutečných událostí, konkrétně procesů s domnělými čarodějnicemi, ke kterým došlo v 17.století zejména v oblastech Suffolku, Norfolku a Essexu.

Následující album „The Inner Sanctum“ ve stylu epičtěji vystavěného heavy metalu pokračuje, což dokumentuje již obálka, na které se nachází kresba jakéhosi středověkého pohřebiště. Brzy se tedy v souvislosti se SAXON hovoří o druhé míze, nebo také o renesanci jejich nejslavnější etapy z první půle osmdesátých let. Přítomen je znovu také Bauerfeind a laťka nastavená předchozím dílem bude dorovnána. Songy jako „Need For Speed“ nebo „Let Me Feel Your Power“ ohromí svou nadupaností i patřičně hutným moderním soundem. Heavy metal té doby v podání SAXON by se rozhodně mohl vyučovat a jejich žáky by se staly i zavedené kapely jen o pár let mladší než jsou oni sami. Nechybí zde ani vyloženě hitová čísla – „I´ve Give To Rock (To Stay Alive)“ a „If I Was You“, nebo přísné rockové riffovačky (jako třeba „Going Nowhere Fast“), které k repertoáru SAXON už tak nějak od pradávna patří. Tahle deska měla zkrátka všechno, co si jen fanoušci mohli přát – výtečné skladby, které se drží pravé heavy metalové podstaty, drive a tah na branku, moderní sound, skvělá produkce a výtečný skladatelský základ.

S následujícím albem „Into The Labyrinth“ však dochází k mírnému ústupu z pozic, protože nahrávka prakticky recykluje přesně to, co již bylo sděleno několika přímými předchůdci. Na pozici producenta opětovně dohlíží Charlie Bauerfeind, a tak je zaděláno na epický triumvirát, tedy další z alb, kde se SAXON opírají o historické reálie a jejich vyznění působí  tak nějak více bombasticky a metalově, než tomu bylo kupříkladu v osmdesátých nebo devadesátých letech. Kapela tentokrát nahrává dokonce v německém Krefeldu, kam to má její dozorčí přeci jen o dost blíže. Jedná se však pouze o obstojnou kolekci, které schází kýžený moment překvapení, nicméně symfo nájezdy do desky v podobě hned úvodní „Battalions Of Steel“ (zřejmě paradoxně zdejší nejlepší skladby) si nic nezadají s hudbou tehdejších skandinávských symfo-metalových monster typu NIGHTWISH. Naštěstí se brzy vše vrací k zemitějším polohám, a tak je album pouze solidní deskou od metalových stálic, kteří se pozvolna loučí se svou epičtější fází, jenž se pozvolna začala zjevně zajídat i samotným muzikantům.

To už se pomalu dostáváme do roku 2011, kdy dochází u SAXON po letech k další změně vydavatelství. Zavedenou značku SPV, která již pár let bojovala s existenčními problémy, byli nuceni vyměnit za nezávislou společnost UDR, tedy rovněž německé vydavatelství. Brzy se tedy šlo do studia, kde vzniklo velmi slibné a sympatické album „Call To Arms“. Tohle dílo vrátilo SAXON jejich rockovou podstatu. Vyznívalo oproti „Into The Labyrinth“ více bez příkras a kypřidel, tedy rockově, přirozeně, a tak nějak celkově zemitěji. I samotné skladby vypovídaly něco o novém nadechnutí, neboť byly skutečně nápaditější, než celé to přešlapování na místě, které se kapela u minulé nahrávky snažila zamaskovat pouze bombastičtějším zvukem. Změna se však netýkala jen přístupu k vlastní tvorbě, ale i výměny na postu producenta, kde Charlieho Bauerfeinda vystřídal Toby Jepson. Nahrávka je prakticky návratem až někam k albům jako „Strong Arms Of The Law“ nebo „Power And The Glory“, tedy do časů nespoutanosti a dravé podstaty NWOBHM, o čemž svědčí řada výtečných songů jako „Hammer Of the Gods“, „Back To 79´“ nebo „Chasing The Bullet“. Dobrou formu a připravenost kapela hned o dva roky později potvrdila následující řadovkou „Sacrifice“, která se vykazuje podobnými vlastnostmi jako její předchůdce. Na zmíněnou poslední řadovku však zde již recenzi máme, takže si zde její rozbor odpustím. Snad jen dodám, že nad materiálem vedle kapely dlel slovutný Andy Sneap. A to je tedy, co se týče procházky po dlouhé dráze jedné z nejzásadnějších britských heavy metalových úderek, zhruba asi tak všechno.

10.01.2014	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz