SAXON - Battering Ram

70%

Palebná baterie anglo-saských legií si i pro letošek připravila pořádně zatěžkaný arsenál ocelové munice, o čemž svědčí novinka „Battering Ram“ plnou měrou. Deska nahraná v dobré tradici těchto stále velmi aktivních heavymetalových veteránů z Ostrovního království má všechno, co si jejich dlouholetí fanoušci mohou přát. Byffordovcům budiž přičteno ke cti, jak i po těch pětatřiceti letech neúnavně přistupují ke svému muzikantskému životu. V jejich věku už to většina kapel jen tak šolíchá, a pokud se připomene s nějakou řadovkou, je to třeba také jednou za pět let, což samozřejmě pro SAXON, stejně jako pro spřízněné MOTÖRHEAD, vůbec neplatí. Přestože tahle kapela v průběhu své kariéry pendlovala mezi několika typickými polohami, ať už šlo o motorkářské hymny pro hejsky oděné do džísek a kůží ve slavných počátcích NWOBHM, rockovější vypalovačky a rozmáchlé stadiónové hymny v průběhu mnoha dalších let nebo epická heavymetalová čísla s historickou tématikou, tak jako tomu bylo v minulé dekádě, nedělo se tak nikdy z vypočítavosti, protože jejich tvorba měla vždy vysokou kvalitativní úroveň a míru zaujetí či nápaditosti. Řemeslně mazácky zvládnutý a po všech stránkách poctivý heavy metal šel vždy SAXON velmi k duhu, což rovněž potvrzovali na koncertních pódiích, a právě proto jsou zde ještě dnes.

Po tak trochu rock´n´rollovějším albu „Sacrifice“ znamená „Battering Ram“ znovu sebejistý manévr do nekompromisně metalových hájemství. Deska je hodně tvrdá, přímočará a sebevědomá, přesně tak, jak má heavy metal působit. Tento úder olověného palcátu, drtící přilbice barbarských nepřátel drásajících se na Vás ze všech stran, má opravdu skvělý zvuk. Přes jistou tradičnost a neoriginalitu (jak já to slovo, v souvislosti s radostmi jenž hudba přináší, nesnáším) jde o dramaturgicky skvěle zvládnuté album s prvotřídními výkony všech zúčastněných, počínaje vokálem Biffa Byforda, přes znamenitě sehraný kytarový tandem Paul Quinn/ Doug Scarratt, zkušenou rytmiku Nigel Glockler/ Nibbs Carter, až po producentskou práci Andyho Sneapa, za kterou mluví jeho zkušenosti, tak samozřejmě fandovství a nadšení pro heavy metal. Deska vlastně kvalitativně nevybočuje z řady těch několika posledních nahrávek SAXON, pro mne osobně je lepší než třeba „Into The Labyrinth“ a „Sacrifice“, a zároveň trochu horší než třeba „Call The Arms“, ale rozdíly jsou vlastně zanedbatelné, protože důrazný a zatěžkaný materiál nezapře historii SAXON.

Začne se poměrně zostra, takže, jak dravý titulní song, tak následná „The Devil´s Footprint“, jenž vypráví historický příběh o šíření pekelných sil na anglickém venkově poloviny devatenáctého století, platí za řádně nabušený materiál v nejlepší tradici pravověrného britského heavy metalu. Paul Quinn i Doug Scarratt zde excelují v riffovitém pojetí, ale i ve střídání všech těch krátkých a bleskových sólíček, kde jim prsty po pražcích vede patrně samotný ďábel. Rovněž pročištěnější song „Queen Of Hearts“ má podobu výrazného hymnu, k čemuž skladbě dopomůže pozvolnější tempo, ale i jistá natlakovanost a nástup na refrén. Po několika průměrnějších věcech dojde na nejsilnější část alba, kterou tvoří tři rychlejší kousky: „Eye Of The Storm“, „Stand Your Ground“ a „Top Of The World“. Každý z této trojice je však trochu jiného zaměření. Zatímco první vypalovačka je plná košatých vyhrávek a má podobu heroické vánice, druhá má trochu rock´n ´rollovější a surově přímočarou podobu. A vlastně i třetí „Top Of The World“ je také trochu jiná, spíš by se dalo o této bez nadsázky vrcholné skladbě celého alba mluvit jako o odlehčené stadiónovce, metalovém hitu s velmi vzdušným a rozpjatým refrénem. Závěr alba už je znovu trochu slabší, protože dalším historickým tématem obestřená „Kingdom Of the Cross“, s mluveným slovem přes téměř polovinu své délky, nedokáže zcela dobře navodit onu velkolepost písní z alb jako „Lion´s Heart“ nebo „Inner Sanctum“ a konečně „Three Sheet To The Wind“ beru jenom jakousi rock´n´rollovou dohru. Vlastně jde o dobré album, které tak nějak logicky zapadne a nebude příliš vybočovat. SAXON mají dost lepších alb, ale také několik jednoznačně horších, takže prostě pohodička. Šedesátka není věk, kdy se chodí v hudební branži do důchodu a to platí i pro heavy metal.

22.10.2015	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz