SCANNER - The Cosmic Race

60%

Zázrak se nekoná a své slavné období z přelomu osmdesátých a devadesátých let němečtí SCANNER opět nezopakují. Ačkoliv deska začíná nadějně, prostřednictvím rychlé a nadupané letky „The Earth Song“, která se vrhne do vzduchoprostoru s demonstrativním nadšením válečných tryskáčů nad Baltem, kdy čelíme sice nadějnému startu, ale posléze nedostáváme žádný příběh. Materiál se nakonec rozplyne v houfu patetického dojení v power/melody-metalovém stylu, jaký mezi námi koexistuje již od konce osmdesátých let, navíc snaha o jistý prvek progové nadýchanosti působí v rámci dobře ozvučených, ale průměrných skladeb spíše kontraproduktivně. Zkrátka a dobře, po doznění „The Cosmic Race“ si toho trvale z alba moc nezapamatujete. Nejde o průserovou nahrávku, ale její specifika nejsou příliš vzdálena tomu, co si člověk pod nálepkou melodického speedu obecně představí. Skladbám totiž chybí nadstavba a nenutí k opakovaným ochutnávkám. Jaký to rozdíl oproti hymnám z „Hypertrace“ a „Terminal Earth“.

Z formálního pohledu je tahle novinka SCANNER kvalitně zhotovenou melodickou speedmetalovou jízdou, které se daří skladbám vetknout bytelný zvuk a uchovat si celkově moderní ráz (samozřejmě pouze v rámci mantinelů předpokládaného melodického žánru). Horší to už je se samotnými nápady, a tak skladby pořád krouží kolem podstatného a fungují spíše jako předváděčky stylové formy provedení, než aby přicházely s něčím posluchačsky zásadním a specifickým. Dnešní SCANNER jsou jedněmi z řady, na Masters Of Rock by si zahráli v odpoledním čase a nikdo by ani neřešil jestli jde o jejich maximum a nebo zdali mají na víc. 

Výsledné skladbové bomby se zde vážně nedočkáme. Kytaristovi a kapitánovi tohoto metalového korábu Axelu Juliusovi nelze však upřít zanícení a snaha dostat své SCANNER opět do hry, jenže mám pocit, že podobných alb můžou na světě ročně vyjít desítky, zvlášť pak když se dnes daří celé řadě o dost mladších NWOTHM souborů. Už na minulé desce „The Judgement“ z roku 2015 prověřený Efthimios Ionnidis platil za solidního žánrového pěvce, ale přesvědčivým charismatem nevládl. Možná to mohl být právě on, kdo měl skladby na novince strhnout správným směrem, ale nepodařilo se. Novinka tak zůstala zhruba na levelu předchůdce.

Zatímco přímočařejší heavymetalový přístup SAXON v roce 2024 zafungoval a britská kapela zaútočila svými silnými zbraněmi, pak zdejší snaha o nadýchanost a bohatší projev vyznívá nevýrazně a spád desky rozmělňuje. Po úvodním břitu snad trochu zaujme až temnější kus číslo čtyři - tedy dramatická „Dance Of the Dead“, která se nese v pozvolném scénickém duchu, možná leckoho osloví hardrockovější podstata riffové vypalovačky „Face The Fight“, která uleví od naspeedované zaťatosti, ale faktem je, že to není úplně ono.

V druhé polovině desky je všechno ještě upachtěnější. Člověk se kouká na hodinky, i když třeba prostorem sviští zpívánka „Scanner´s Law“, nebo když skoro šestiminutová balada „New Horizon“ prostě jen nudí. Ani „Farewell To Sun“, i přes jisté kytarové kouzlení v centrální části, nepřináší potřebné vitamíny. Neřekl bych, že se budu chtít k něčemu podobnému vracet. Realita je taková, že tahle deska svou náladou, svou podstatou, svým pyžmem zůstává někde v hloubi 20.století, což by možná nevadilo, pokud by prvotní vjem nesignalizovat spíš upocenost než nadvládu heavy metalu dosazeného na trůn. Slušnou skladbou je „Space Battalion“, ale roztahaný a omšelý závěr v podobě „The Last And First In Line“ zas všechno vrací do průměru a demonstruje ne zrovna vábivou formu Němců. K tomu, aby zkušená kapela přišla ještě v současné době s přesvědčivou speedmetalovou deskou, musí mít zkrátka v zásobě jinou porci nápadů a trochu aktuálního nadhledu.

01.02.2024	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz