SCANNER - The Judgement

60%

Němečtí SCANNER rozhodně patří ke kapelám, při vyslovení jejichž názvu mnohý pamětník pookřeje. Legenda rychlého a melodického metalu hned zkraje roku 2015 vypustila po třinácti letech nečinnosti zdařilé comebackové album, přesto si zde neodpustím krátkou úvahu na téma germánský speed metal v dnešní době, byť ji tentokrát neoddělím kurzívou. Možná zjistíte, že máte vlastně stejné pocity jako já, ale možná také vůbec ne. O co vůbec jde? Někdy si přeji, aby se vše co souvisí s rychlým a melodickým metalem našich západních sousedů odebralo už konečně směr kanalizace a ještě po sobě spláchlo a zavařilo poklop autogenem. Všechno mimo BLIND GUARDIAN a dejme tomu HELLOWEEN, pochopitelně. Styl, který za celých třicet let ve svém jádru nedoznal téměř žádné proměny, vnímám jako něco, co prostě čím dál více a stále dokola unavuje. Neříkám, že si občas něco nepustím, nebo že nedokážu ocenit, když se v tom ranku nějaká nahrávka povede, což je ještě dnes možné, ale ona stylizace melodiků do všech těch jejich směšných klišé opravdu vytrvale leze na nervy a to klidně přiznám, že poslední alba UNISONIC, DRAGONFORCE, GAMMA RAY a právě SCANNER vůbec nejsou špatná. 

Pamatuji dobu samotného konce osmdesátých let, kdy byl melodický speed metal na samotném vrcholu zájmu a z jeho útrob vzešlo mnoho svěžího a neotřelého, tenkrát to bylo tak nějak logické, protože mladé kapely se snažily posunout už pár let skomírající heavy metal klasicky britského typu do fantastičtějších a nadpřirozenějších hudebních krajin, navíc bylo tak nějak normální, že mladé kapely renovovaly obehraný model i výrazově, a tak mu ještě přidaly na moderněji znějících, sci-fi a celkově prostě atraktivnějších momentech. Z této doby rovněž pocházejí SCANNER, německá fantasy kapela opěvující mimo-planetární výpravy a vesmírná dobrodružství obecně, která mimo jiné na přelomu osmdesátých a devadesátých let vypustila svá první dvě vynikající alba „Hypertrace“ a „Terminal Earth“, které ještě dnes pamětníci vnímají jako naprostou klasiku. Tyto alba ještě dnes považuji za skvělá, byť SCANNER již nikdy nic podobného nesložili. Můj vztah k speed metalu se začal měnit v druhé polovině devadesátých let (zhruba v roce 1997), kdy po zhruba sedmileté době půstu celého stylu začala tahle hudba znovu vydatně vystrkovat růžky, nové kapely však nepřinesly nic zásadního, pouze recyklovaly staré normy, případně hudbu opatřily bombastičtější, avšak většinou nenápaditou, produkcí. Dnes se píše rok 2015 a já se děsím té konstanty, kterou si tahle invenčně vyčpělá forma hudebního života stále udržuje. Zde už opravdu chybí jenom Jarošovský pivovar, ke kterému je to jen krůček.

K současným SCANNER. Axel A.J. Julius, coby kytarista, hlavní skladatel a hlavní mozek kapely, sice se svými současnými spoluhráči nahrál schopnou sbírku speedmetalových kvapíků, ale v porovnání s prvotní tvorbou jde jen a pouze o vlažný čaj, který se vůbec nevyjímá ze záplavy podobných obyčejností a stylových klišé. Trochu mrzí, ale nepřekvapuje, že novinka mnohem více šilhá po tvorbě JUDAS PRIEST („Warlord“), než tomu bylo u staré etapy Němců, což je věc, která se dnes pochopitelně neděje jenom u SCANNER, ale je achilovou patou mnohých současných lídrů mezi melodiky. Pro další příklady nemusíme jezdit zas až tak daleko, stačí se jen stavit za Kaiem Hansenem do Hamburku, že jo? I to totiž podtrhuje moji teorii, že co bylo před dvaceti lety zajímavé, osobité, čerstvé a stálo tak nějak samo za sebe, se dnes zmůže jenom na dodržování zavedených  postupů a jejich bezmyšlenkovité omílání do úplného zblbnutí.

Album „The Judgement“ skutečně nezačne vůbec špatně, pokud  se tedy dokážete povznést nad předem daný fakt, že nic neslyšeného zaručeně nezazní a vy prostě projedete oblohou s větrem o závod, dost možná na blesku, ohnivém drakovi, nebo ještě lépe -> na křídlech osudu, protože úvodní trojice skladeb „F.T.B.“, „Nevermore“ a „Warlord“ na posluchače vletí jako uragán. Zpěvák s řeckým jménem Efthimios Ionnidis sice se SCANNER až právě nyní nazpíval své první album, ale v kapele je druhou služebně nejstarší figurou, protože se k Axelovi přidal už v roce 2003, hned po realizaci minulého alba „Scantropolis“. Zbytek pětičlenné sestavy zde tvoří více méně nováčci. Mnohdy afektovaný Ionnidisův hlas má sice svou kvalitu a do speedmetalu se plně hodí (vlastně si ho nedovedu představit nikde jinde), ale jeho rozcáplá poloha ve stylu Tobiho Sammeta mne nadšením příliš nenaplňuje. Snůška klišé vrcholí ve skladbách jako „Battle Of Poseidon“ nebo „Eutopia“, jinak samozřejmě jde o album, kde se divočejší místa („The Race“) střídají s opravdu vyčpělými kolovraty („Pirates“). Nic coby zavánělo vyloženým průserem, ale rovněž ani nic, co by jste od německé metalové kapely nečekali.

04.02.2015	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz