SCREAMING FEMALES - Desire Pathway

90%

Za poslední tři roky u mě Album roku (mezinárodní) braly kapely s vokalistkou. Po britské scéně v roce 2023 nastoupila Amerika. A to dokonce tak asertivně, že se o samotné první místo popraly hned dvě kapely, které mají hodně společného, a zároveň jako by ani nemohly být více odlišné. Zlato nakonec patřilo PARAMORE, které můžeme zařadit mezi mainstreamovou rockovou scénu. Ale jejich více než zdatným soupeřem ze scény nezávislé se stali právě SCREAMING FEMALES. První paralela bude časová. Obě kapely vznikají v polovině první dekády nového milénia. A obě kapely vydávají svoje vrcholná díla po téměř 20ti letech existence. A bohužel to zatím v případě SCREAMING FEMALES vypadá že i poslední, protože na konci roku 2023 zároveň oznámili rozpad.

Další paralela – punk. Ano, punk byl u zrodu obou kapel, inspiroval je, vycházely z něj, stavěly na něm. Stejně jako milion jiných kapel, řeknete si. A není to snad pochopitelné? Mládí, revolta, naštvanost, energie, dynamika. Ale zatímco PARAMORE to vzali více popovým a emo směrem, SCREAMING FEMALE se vydali cestou propojení punku s indie a garage rockem a zároveň důsledně DIY přístupem. DIY – „Do It Yourself“ (alias „Udělej si sám“) má na americké hudební scéně dlouhou tradici, zejména právě u kytarové muziky. Punk, punkrock, hardcore, různé metalové odnože, indie/noise/garage rock. Malé kluby, koncerty přímo v barácích/sklepeních, spřízněné kapely, fanziny (mladší čtenář si případně vygoogluje co to bylo), nezávislá vydavatelství, malé prodejny hudebních nosičů. V dnešní době tento přístup s velkým přispěním internetů zažívá renesanci. Každopádně v polovině prvního desetiletí jsme ještě jen začínali objevovat možnosti world wide webu.

New Brunswick, stát New Jersey, kolem let 2004/2005: Na jedné z místních středních škol zakládá zpěvačka a kytaristka Marissa Paternoster (zajímavé jméno z pohledu jazyka českého) a basák Mike Abbate kapelu SURGERY ON TV. Chvíli trvá, než se ustaví finální sestava zahrnující taky bubeníka Jarretta Doughertyho. A samozřejmě i finální název SCREAMING FEMALES, který jako by signalizoval ukotvení kapely na hudební scéně – východní pobřeží, liberálně a intelektuálně (univerzitně-college) orientovaná nezávislá rocková úderka. Neřekl bych, že jsou vzorem aktivistické kapely, ale rozhodně to není typická pub rocková zábavová kapela. Z textů to nepoznáte, prozradí je spíše image a hudba samotná. Mají svůj světonázor, svůj směr, svojí filozofii. Zvukově vycházejí z old school punk rocku kříženého s americkým college/garage/indie rockem. Velice rychle si definují typický „rukopis“ špinavého a syrového soundu (ale ne low-fi, který v té době taky v Americe zažíval svých pět minut slávy), lehce nervní, cholerické a divoké riffy s melodikou narušující a rozbíjející konzervativní písničkovou strukturu. Ale to je všechno jen maskování – pod tím se skrývají zajímavé a propracované melodie a hlavně slušné technické výkony kapely. Marissa má jednak zajímavě zabarvený hlas a frázování, které si těžko spletete s někým jiným, a kromě toho je i velice šikovná kytaristka, která se nebojí ani tvrdších riffů, ani sólování. A ještě zvládá i malbu a grafiku, takže spousta coverů, bookletů, ale i videoklipů tvoří vlastnoručně. Nejbližší „příbuzné“ bych viděl ve formacích SLEATER-KINNEY, THROWING MUSES, BREEDERS, DINOSAUR JR., nebo jestli můžu srovnat i s domácí scénou, tak v brněnské formaci BUDOÁR STARÉ DÁMY.

První dvě alba si vydávají ve vlastní režii – vlastní písničky, vlastní produkce, vlastní nahrávání, vlastní vydání. Dokonce už v roce 2007 i na vinylu! A taky vlastní management, vlastní merchandise. Jaký si to uděláš, takový to máš. Od třetího alba „Power Move“ jsou pod křídly nezávislého vydavatelství Don Giovanni Records a zároveň si budují pozice intenzivním koncertováním a novou tvorbou. Za prvních sedm let 5 alb. Lenoši to rozhodně nejsou. Jak se to říká? Dělníci rock´n´rollu? Že ta kapela nebude úplně marná vidí i další kolegové z branže, takže si je jako support vybírají třeba THE DEAD WEATHER, GARBAGE, ARCTIC MONKEYS, nebo i výše zmínění BREEDERS a DINOSAUR JR.

Páté album „Ugly“ točí Steve Albini z pozice „sound engineer“, což by se dalo přeložit zhruba jako producent zodpovědný za samotný zvuk. Steve Albini je známá figurka na americké DIY scéně, v podstatě přesvědčený punkáč v celoživotní válce proti showbusinessu, velkým hudebním korporacím a finančnímu vykořisťování jak kapel samotných, tak i fanoušků. Workoholic – hudebník, producent, „sound engineer“, hudební novinář, týpek s vlastním studiem. Zároveň je to i kontroverzní figurka, jak už to v případě vyhraněných osobností bývá. Podílel se na tisícovkách nahrávek od různých no name kapel (neplést se slovenskými NO NAME, s nimi dle mých informací zatím neměl to štěstí) až po superhvězdy Jimmy Page a Robert Plant. A pak samozřejmě makal i se spoustou kapel podobných naší dnešní, takže třeba PIXIES, BREEDERS, PJ HARVEY a – ještě stále vám to jméno Albini nic neříká? NIRVANA, „In Utero“. Ano, Steva si cíleně vybral Kurt jako producenta nástupce veleúspěšného „Nevermind“. Úplně do noty si tihle dva sice nesedli, nahrávání nebylo zdaleka tak hladké a bezbolestné jako s Butchem Vigem, ale samotné „In Utero“ je ve finále skvělé album. Jeho (Steva) trademarkem je „syrový“ autentický zvuk a snaha nezasahovat do samotné produkce, netlačit, nenavádět kapelu určitým směrem, spíš je motivovat k tomu, aby našli svoje skryté rezervy, objevili vlastní schopnosti. Nechal jsem se trochu unést, zpátky k tématu. Zmínkou o Stevovi Albinim jsem chtěl demonstrovat postupnou změnu přístupu kapely – i když zůstávali věrni svému ukotvení na nezávislé scéně, zároveň se více otevírají spolupráci při nahrávání svých alb. Chtějí se vyvíjet, zkoušet nové věci, nové postupy. Cizelují i zvuk, vstřebávají nové inspirace. Proč nezkusit trochu noise, stoner, nebo tradičnější alternativní rock? A co tak otevřít dvířka, jen tak na jeden prstík na jeden rychlý refrén i popu. Každopádně stále neochvějně svírají nad hlavami pevně vztyčenou vlajku nezávislého indie rocku, bez ohledu na aktuální módní vlny v hudbě.

2015, album „Rose Mountain“ a opět nová situace – poprvé mají producenta. Matt Bayles. Další zajímavá figurka na americké hudební scéně. Začínal jako pravá ruka dnes už legendárního Brendana O´Briena a postupně se vypracoval přes zvukového inženýra, míchače (mixer) až na producenta. A pár jmen z jeho dlouhého životopisu nám možná lehce napoví, jak se bude dál vyvíjet příběh našich dnešních hrdinů. PEARL JAM, SOUNDGARDEN, DEFTONES, MASTODON. Spolupráce s Mattem nebyla jednorázová, nakonec produkoval všechny další desky SCREAMING FEMALES kromě výše zmíněné pak ještě „All at Once“ v roce 2018 a aktuální „Desire Pathway“. Díky němu se zvuk kapely víc zakulatil, zrockovatěl, zmohutněl. Je barevnější, plnější, profesionálnější a samozřejmě kvalitnější. Nevím, jestli je to taky jeho zásluha, nebo přirozený vývoj, ale ubylo i té cholerické nervnosti ranných nahrávek, objevují se výraznější melodie, prvoplánová punková nasranost ustupuje sofistikovanému vyjádření vlastní pozice. A na té se nic nemění. Mění se jen forma, obsah zůstává. Záběr stylů, které dokážou asimilovat do svého typického rukopisu se rozrůstá třeba o hard rock nebo math rock. S velkou mírou nadsázky můžeme říct, že SCREAMING FEMALES jedním okem nesměle mrkají do okna mainstreamu.

Když se podíváme na jejich souputníky z druhé strany barikády, tak u PARAMORE naopak v této době vidím opačný trend. Oni z vnitřní strany toho okna, po veleúspěšných letech v mainstreamu, mrkají právě směrem ven k alternativnější scéně. Jako by chtěli uniknout z kolotoče, nadechnout se svěžího vzduchu, restartovat se, objevit nová území. Mrkací trajektorie se nakonec protnou v roce 2023 a díky tomuto „malému třesku“ na pomezí mainstreamu a alternativy vzniknou dvě skvělá, nadčasová alba s žánrovým přesahem, která zanechají jasný důkaz pro hudební vědce z budoucnosti, že i v tomto roce měl alternativní rock co říct.

Taky se vám to někdy stane? Pustíte si poprvé nový album, není to špatný, ale nesrazí vás to do kolen. Zanechá to ale někde hluboko vzadu v hlavě zaseknutou skobu, přes kterou vás to na dlouhém laně k sobě táhne zpátky. Nevíte proč, ale chcete si to poslechnout znova. A pak ještě jednou. Necháte to odležet, ale pořád to tam je, něco se snaží dostat do vaší hlavy. Nebo možná spíše vaše hlava se snaží dostat do toho alba. A pak ten zámek povolí, dveře se otevřou, všechny otázky jsou zodpovězené, víte že víte a není dál co řešit. Vzpomínáte na paralely? „This is Why“ od PARAMORE vychází 10. února, „Desire Pathway“ o týden déle 17. února. V klidu jsem si mohl vzít 10 měsíců volna od nové muziky, tuhle dvojku prakticky nebylo možné loni překonat. A vzpomínáte i na ty odlišnosti? PARAMORE s Hayley vlítli do mé hlavy jako uragán, nekompromisně, tvrdě. Nestoupali na žebříček, oni jednoduše vyskočili na první místo. SCREAMING FEMALES zasekli tu skobu. A pak trpělivě, ale sebejistě stoupali. A zastavili se jen půl kroku pod vrcholem, s jednou nohou už o něj opřenou.

Nahrávání „Desire Pathway“ proběhlo v roce 2022, i když většina písniček byla napsaná ještě v roce 2019. V textech se Marissa vyrovnává primárně s ukončením vztahu, jedné životní etapy. Cítit z nich smutek, ale i naštvanost, někde i výčitky. Sice prý uvažovala, jestli by je neměla změnit a popsat spíše aktuální zkušenosti a těžce prožité období Covidu, které jim více než rok bránilo v koncertování, ale zvítězila potřeba psychohygieny. A aby ta smutná témata byla vyvážena něčím pozitivním, nahrávání proběhlo na nejmilejším místě v Americe – v Minnesotě. Bylo to v Pachyderm Studios. A kdo že to tady už kdysi nahrával? NIRVANA, „In Utero“. Nebo třeba i PJ HARVEY „Rid of Me“. Svět je malý, že? Trend nastolený předešlými dvěma alby evidentně vyhovoval jak kapele samotné, tak i producentovi Mattu Baylesovi. Nebylo potřeba vymýšlet kolo, jen ho vyladit k dokonalosti. Zvuk je ještě více pestrý, od tvrdých riffů na hranici metalu až k téměř poprocku. A tohle často dokonce i v rámci jedné a té samé písničky. Zároveň je zvuk kvalitní, dobré studio, dobrý producent, vyzrálá kapela, tohle je tam slyšet od prvních vteřin. Ale taky od prvních vteřin víte, že tohle je alternativní, nezávislá kapela. Produkce je citlivá, nepřepálená, ale efektivní. Tady zdvojíme hlas abychom tomu dali hloubku a naléhavost, tady zastavíme kytaru a necháme bicí a basu vygradovat naléhavost písničky, tady dáme kontrast v mezihře a posuneme se do jiné roviny.

Celý koncept je v podstatě jednoduchý – rozvíjí se propracovaná spolupráce rytmické sekce basa/bicí versus kytara, kde si hrají s tempem, s náladami, se zvuky. Nad tím vším se pak vznáší téměř atmosféricky zakomponovaný vokál, který na to všechno dohlíží, někdy sestoupí a vystoupí do popředí, aby se pak zase stáhl do lehkého mlžného oparu a doléhal opět z větší dálky, točil se kolem hudby samotné, otevíral jí dveře do meziher, kde se můžou trochu vybláznit a pak ty dveře zase zavřel další slokou nebo refrénem.

Skvělý otvírák „Brass Bell“ v sobě nese všechno, co za těch skoro 20 let na scéně SCREAMING FEMALES absorbovali. A jak často říká Rick Beato, tohle není písnička pro Spotify. Než se tady začne zpívat uběhne více než jeden a čtvrt minuty. Elektronické intro je utnuté tím tak typickým nervním riffem, do kterého se postupně připojí i bicí a nakonec basa. Mohutný refrén s vytaženou, vyhrávající basou, následně mezihra skoro na hranici metalu. A protože Mike Abbate používá téměř vždy basu značky Rickenbacker, má krásný, old school plnotučný zvuk. Druhá mezihra, v kontrastu s první naopak vyklidněná až softrocková, a pro změnu s krásně vytaženými bicími. Zvuk bicích je celkem suchý, kompaktní, řekl bych až schválně s nádechem 70-tek. Dvojka „Dessert Train“ je asi nejvíc old school písnička alba, která ale krásně demonstruje, kam kvalitní zvuk dokáže posunout obyčejnou punkrockovou pecku. Zvuk kytary je správně indie rockově „mazlavý“, „lepkavý“, tak typický pro scénu z východního pobřeží. V trojce „Let You Go“ se to pak kombinuje s valivým středním tempem v téměř grunge atmosféře.

Více experimentální „Beyond the Void“ chytře propojuje psychedelické intro a sloku s více pozitivním, ale posmutnělým refrénem. Opět krásná, dunivá basa. Ve všech skladbách je velice výrazná a má jasné místo v mixu. „Mourning Dove“ a „Ornament“ jsou asi největším přiblížením k mainstreamu, pozitivní college rock/power pop i s netypicky vybrnkávaným riffem ve stylu R.E.M.. „Let Me Into Your Heart“ – další skvělá věc ve středním tempu. Má nádech grunge, objeví se tam špetka elektronických zvuků, dojde i na akustickou kytaru, změny nálad. Závěrečná „Titan“ pak začíná i pokračuje jako „juniorka“ SMASHING PUMPKINS. Typická rytmika, mezihry, řízné kytary, sólo – ale s jejich „špinavým“ zvukem a větší přímočarostí. Obecně výrazné ubrání tempa proti prvním albům mělo velice pozitivní efekt (samozřejmě společně s kvalitním zvukem) na skladby samotné, kde se toho teď děje víc. A na druhou stranu si naštěstí zachovali „efektivní“ melodiku a vyhnuli se obvyklému zabijáku živelnosti – rozplizlým, ukňouraným, roztahaným, nudným melodiím bez výrazných záchytných bodů.

Je fascinující, kolik nápadů kapela dokáže nacpat do písniček na prostoru 2,5 až 4 minut průměrné délky. A taky jak to dokáže zamaskovat. S každým dalším poslechem tam i po roce objevuji zajímavé finesy, zvraty, zvuky. Pořád je to ale hlavně písničkové album, kdy jednotlivé skladby fungují jak samostatně, tak i v balíčku celého alba. 33 minut vám v podstatě ani nedá šanci se začít nudit, zejména když na albu není žádná vata. Jestli to má být nový trend, že kapely po 20-ti, 30-ti letech na scéně budou vydávat svoje nejlepší alba, nejsem proti. Proti ale rozhodně budu, když se kapely takhle na vrcholu svých sil budou rozpadat.

26.03.2024	Diskuse (2)	Tomáš