SCREAMING TREES - Sweet Oblivion

80%

Jelikož jsem se na zdejších stránkách už několikrát rozepisovala o tvorbě zpěváka Marka Lanegana, možná nadešel čas se trochu pověnovat i činnosti jeho domovské kapely SCREAMING TREES. Byla to právě tato hudební formace, která Lanegana pro muziku objevila a nebýt jí, kdoví, kudy a kam by se Markovy cesty jinak ubíraly.

Město Ellensburg, ze kterého kapela pocházela, se nachází nějakých 150 km, v americkém měřítku coby kamenem dohodil, od Seattlu. Mělo s proslulou kolébkou grunge sice hodně společného, ale zároveň jako by bylo z jiného světa. Stejně jako do Seattlu, ani sem většina v té době populárních kapel nezamířila a jejich turné obvykle končívala hluboko na jihu. A tak byla hudbychtivá mládež odkázána na lokální tvůrce a amatérské nadšence. Ellensburg byl však oproti Seattlu ve velké nevýhodě. Byl od západního, liberálněji smýšlejícího a světu otevřeného pobřeží oddělen Kaskádovým pohořím, které fungovalo nejen jako přírodní, ale i jako kulturní hranice. Překročením hor jako byste se ocitli ve světě, kde se zastavil čas, v místech, kde přání sladkých snů tlumočí rezavé lesní šelmičky. Zdejší končiny se nevyznačovaly žádnou velkou prosperitou, hlavním zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a dřevařský průmysl a byla tu poměrně vysoká nezaměstnanost. Tamější společnost byla nakloněna spíše konzervativnímu smýšlení a také velkou měrou ovlivněna náboženskými tradicemi. Není tedy divu, že soudobé kulturní dění zde nemělo právě na růžích ustláno a jednou z mála instancí, která mu popřávala sluchu, byla místní univerzita – Central Washington University. Informace o aktuálním vývoji hudební produkce se tak do povědomí zdejších obyvatel dostávaly hlavně díky studentům a učitelům této vzdělávací instituce. Zmiňuje se o tom i jeden ze zakladatelů skupiny, bubeník Mark Pickerel: „… lidi z univerzity nám půjčovali novou muziku a podporovali nás, když jsme začínali hrát. Nebýt té školy, netuším, co by z nás dnes bylo.”

Na počátku byla Jasnozřivost…

Iniciátorem založení kapely byl baskytarista Van Conner a původní trojici doplňoval ještě jeho starší bratr, kytarista Garry Lee. Tahle partička se několik sezon scházela v půjčovně videokazet rodičů bří Connerových a věnovala se interpretaci skladeb rockových klasiků typu ROLLING STONES, CREAM, SEX PISTOLS ad. Později se Van seznámil s Markem Laneganem, s nímž našel společnou řeč hlavně co se muziky týče, přivedl jej do kapely a po počátečních organizačních šarádách se Lanegan ujal pozice zpěváka. Pro kapelu to byl počátek nové éry. Kromě příchodu nového vokalisty k tomu přispělo i zjištění, že starší z bratří Connerových je velmi schopným komponistou, o čemž zbylí kolegové z kapely neměli potuchy. A netušil to ani Van Conner, jelikož mezi sourozenci nebyly zrovna bratrské vztahy (v dobrém slova smyslu). Garryho skladby tak položily základy k nové tvorbě skupiny, Lanegan povětšinou zajišťoval texty a posléze se zapojili i zbylí kolegové. Díky komunikačním schopnostem Marka Pickerela a jeho známosti s producentem Stevem Fiskem, kapela do roka vydala debutové album „Clairvoyance” a přes Grega Ginna se pak dostala ke společnosti SST Records. Pod její hlavičkou vyšla během 3 let 3 solidní elpíčka, ale žádnou velkou popularitu skupině nezískala.

V roce 1989, kdy skončila smlouva s nahrávací společností, došlo ve skupině zároveň k první větší krizi. Členové kapely začali svou pozornost a tvůrčí snahu přesouvat k různým bokovkám či vlastním autorským projektům. Oba bratři Connerové si založili nové kapely, Mark Lanegan vydal první sólové album „The Winding Sheet” a spolu s Markem Pickerelem se angažovali v Cobainově projektu THE JURY. Vztah s mateřskou kapelou pomalu uvadal. Podepisovala se na tom jistě i nevalná atmosféra panující mezi muzikanty. Sourozenci Connerovi patřili k „rychle startovacím” typům, roztržky byly na denním pořádku a tradovalo se, že mezi muzikanty nedocházi jen ke hrubým slovním přestřelkám, ale i k využití střel těžšího kalibru. Nakonec však byla krize zažehnána a podepsána smlouva s novou, větší společností – Epic Records, spadající pod Sony Music Ent. Manažerkou skupiny byla tehdy Susan Silver, čerstvě provdaná za Chrise Cornella. Stromové chlapíky napadlo požádat Chrise o spolupráci na produkci jejich další desky a tento nápad se rozhodně osvědčil. Tak vyšlo na počátku roku 1991 zásadní a pozoruhodné album „Uncle Anestesia”, kterému se podařilo povytáhnout skupinu z anonymity a singl „Bed of Roses” ji dokonce dostal do tehdejšího rádia. A v duchu hesla „jak uvnitř, tak i navenek”, za pozoruhodným obsahem nezaostával ani vnější obal z dílny Marka Rydena, známého to „kmotra popového surrealismu”. Přes všechny nesporné kvality desky se ale kapele zvýšeného zájmu posluchačů opět nedostalo. Pozornost publika se obracela k průraznějším interpretům, jejichž bouřlivějším hudebním projevům nemohlo komornější vyjadřování SC v té době konkurovat. V kapele to začalo opět skřípat a začala hra na „škatulata”. Van Conner se trhnul a odešel hrát k DINOSAUR JR., přechodně jej nahradila Donna Dresch. Mark Pickerel definitivně rezignoval, odešel pracovat do Sub Popu a později se začal věnovat vlastním hudebním iniciativám. Za bicími ho zastoupil Dan Peters. Lanegan setrvával jen s velkým sebezapřením a především kvůli vidině alespoň nějakého výdělku potřebného k pravidelnému přísunu drog. Jedině heroin mu prý pomáhal nepropadnout démonu zvanému alkohol. Je tak trochu s podivem, že nakonec bratři Connerové a Lanegan znovu spojili své síly, aby nahráli novou desku. Svěží vítr do plachet přinesl nově zaangažovaný bubeník Barret Martin, tehdy ještě člen SKINYARD. Pod dohledem producenta Dona Fleminga se tak začala na svět klubat nová, asi nejznámější deska kapely – „Sweet Oblivion”.

… na konci prach a zapomnění

SCREEMING TREES bývají někdy zařazováni mezi příslušníky tzv. proto grunge. Tento „terminus technicus” je ale poněkud zavádějící, nejde totiž ani tak o výraz pro hudební styl, jako spíš o označení „časoprostorové”. Kapely z této škatule spojuje doba vzniku (od konce 70. do poloviny 80. let) a také snaha dělat hudbu jinak, než jak bylo v tehdejším hudebním průmyslu žádané. Deziluze ze společenského vývoje a znechucení soudobou hudební produkcí sice měly také společné, stylově se ale tyto party dost rozcházely. Zatímco většina z nich čerpala z hard rocku a punku a vyjadřovala svoje potřeby dosti garážovým způsobem (U-MEN, TAD, GREEN RIVER ad.), někteří se pokoušeli o mezižánrové experimentování, jako např. MELVINS, nebo koketovali s glam rockem (MALFULKSHUN). SCREEMING TREES se vydali směrem propojování neučesaných rockových subžánrů s folkem a prvky psychedelie. Tuto cestu umírněnějšího projevu v mezích grunge jim pravděpodobně předurčil jejich původ na „špatné” straně Cascade Range a nejspíš i fatální vliv regionálních rozhlasových stanic. Když totiž odmala posloucháte rádio, ze kterého se zřídkakdy line něco jiného než country, musí to vaše podvědomí ovlivnit, ať chcete nebo ne.

Těžko říct, jestli se u kapely postupem času tyto podvědomé vlivy začaly více hlásit o slovo, nebo docházelo k celkovému zklidnění zúžastněných, prvotní revolučně-punkový náboj začal vyprchávat a uvolnil místo procítěnější atmosféře skladeb a propracovanějším aranžmá. Nicméně i na desce „Sweet Oblivion” se stále setkáváme s robustními kytarovými riffy i expresivním vokálem Marka Lanegana, který za těch pár let prošel skutečnou evolucí a z nepříliš jistého projevu se vypracoval k originálnímu a nezaměnitelnému stylu. Přesvědčit se o tom můžeme hned v chytlavé úvodní „Shadow Of The Season”, jedné z nejsilnějších skladeb LP, s téměř orientálním úvodním riffem, od jejíhož verše deska odvozuje svůj název. Následující „Nearly Lost You” svého času pronikla do soundtracku k nám už známému filmu Singles a figurovala i v MTV, zřejmě pro svoji skoro popovou přímočarost. Je jednoznačně nejznámější skladbou alba, jestli ne celé diskografie skupiny. Což by ale bylo spíš smutné tvrzení, protože podle mého názoru nahráli ST řadu lepších, pamětihodnějších písní, jako třeba hned tu další v pořadí, melancholickou „Dollar Bill”. Přiznám se, že svého času to byla jediná skladba, která mi uvízla v hlavě a podle níž jsem dokázala skupinu identifikovat. Zbytek, zahalen mlhou, šel tehdy mimo mne. Asi jsem potřebovala nějaký čas k tomu dozrát (zní to lépe než zestárnout) a docenit nesporné kvality těchto umělců. V podobně pozitivním tónu bych vlastně mohla pokračovat i dál, ať už se jedná o skladby údernější, které zaujmou výrazným refrénem na první dobrou jako např. „Butterfly” a „The Secret Kind”, nebo písně nitěrnější, s klidnějším bluesovým nádechem. Z nich mám nejraději „For Celebrations Past” s výraznou španělskou melodikou, připomínající Laneganovy písně z jeho pozdějších sólových alb, nebo „Troubled Times”, která tak trochu klame tělem. V samém úvodu se tváří jako smrtelně truchlivé blues, aby v zápětí nabrala strhující tempo úplně jiným směrem a skončila… zase v tom stejném blues. Celá deska má jakousi zvláštní sestupnou tendenci. Tím sestupem ale nemyslím pokles kvality, nýbrž pomyslné zanořování se níž a hlouběji pod povrch, do nitra celého alba. Písně zvolna opouštějí agresivnější výraz, zvolňují na tempu, odkrývají další a další skryté vrstvy. Kdoví, kde bychom po melancholické „No One Knows” mohli skončit. Snad proto se závěrečná „Julie Paradise”, i přes neméně depresivní text, vrací s porcí neskutečného náboje, který má na svědomí především geniální výkon bubeníka. Když v půlce skladby Martin zvolní, nemůžu se dočkat, kdy o sobě dá znovu naplno vědět a dovede celou skladbu do velkolepého finále. Lepší závěr si snad ani nelze přát.

Kromě toho, že se album stalo komerčně nejúspěšnějším projektem skupiny, bylo výjimečné i tím, že se všichni členové před nahráváním desky poctivě scházeli ve zkušebně. Dokonce i Lanegan, kterého obvykle nemohli k takovému výkonu přesvědčit, zkoušky absolvoval. Nikdy před tím, a prý ani potom, to většinou neudělal. Škoda, že si takový zápal pro věc a disciplínu neudržela skupina déle. Ani následující turné na podporu vydaného alba muzikanty nesemklo, spíše naopak. Nikoho tak asi nepřekvapí, že poté skupina oznámila pauzu a hudebníci se opět rozešli, každý za svými zájmy. Uplynuly 4 roky, než vydali další album „Dust”, poslední pod značkou Epic. Jedná se o album, které rozhodně stojí za pozornost, což potvrdily i odborné kritiky. Skupina na něm prostřednictvím i poměrně netypických nástrojů jako např. sitar, djembe nebo mellotron vykouzlila jedinečnou atmosféru, v niž se snoubí rock s psychedelií a orientální melodikou. Přesto se u fanoušků album nesetkalo s takovou odezvou jako dvě předchozí desky.

Závěrečná slova…

A zavedená tradice se opět zopakovala. Po absolvování turné k albu „Dust” se vztahy mezi hudebníky opět rozklížily a v roce 2000 muzikanti oficiálně oznámili konec kapely. Došlo sice mezitím ještě na jakýsi pokus o nové album a v roce 1998 vznikla řada nahrávek, tentokrát ve studiu kolegy Stonea Gossarda, protože Epic Records s kapelou ukončila spolupráci. Materiál ale nebyl tehdy využit. Album s názvem „Last Words: The Final Recordings” nakonec vyšlo v roce 2011 a to díky Barrettu Martinovi, který jej ve spolupráci s Jackem Endinem vydal na svém vlastním labelu Sunyata Records. Popravdě řečeno, deska samotná na mne působí dojmem jakési labutí písně skupiny. Skladby nejsou špatné, ale nenarazíme zde na nic, co bychom už od Stromků neznali a zároveň jako by z alba vyvěrala určitá únava a rezignace. Chybí mi zde jak nadšenecký drajv z počátků kapely, tak postrádám i výraznější, hitovější momenty. Pro skalní fanoušky to zřejmě bude must have artefakt k doplnění diskografie skupiny, ale volba číslo jedna, kterou posluchač vezme do ruky, aby si osvěžil vzpomínky na umění ST, asi nikoliv.

Není mým záměrem dedukovat, co bylo hlavní příčinou vedoucí k rozpadu tak nadějné a talentované skupiny. Asi by se těch důvodu nakonec našlo víc. Jen mě tak napadlo, asi pod vlivem poslechu Sladkého zapomnění, jestli si pánové svůj osud sami nepredikovali výběrem názvů nahrávaných alb. A jaké byly asi pocity oněch muzikantů, když došlo na rozpuštění skupiny? Byla v tom lítost a zklamání, nebo úleva? Vztek nebo smutek? Ten pocit, že vkládáte 15 let svou energii a čas, své nejdražší to komodity, do projektu, který už nemá pokračování, asi zabolí. Říká se sice, že když něco starého končí, něco nového začíná, ale mezi tím koncem a dalším začátkem může být někdy zatraceně vyčerpávající cesta. Abyste úspěšně došli cíle, nesmíte se moc ohlížet zpátky. Snad si jen vzít s sebou vzpomínky na to dobré, co bylo a co zůstane s vámi. A tahle kapela toho dobrého vytvořila dostatečně. Možná nebýt Stromků, nevznikly by Laneganovy skvělé sólové desky, možná by neexistovala ani partička s názvem TRULY, třeba by MAD SEASON zněli jinak a vydali jiné album… .) Ale to už se pohybuji v oblasti domněnek. Jistotou zůstává, že tahle parta tak trochu zvláštních vlasatých chlapíků valnou měrou přispěla do pokladnice světového rocku a subžánr jménem grunge obohatila o jiný, originální rozměr. Čest jejich „práci”!

28.12.2021	Diskuse (5)	Konnie