SEDM - Dokonalý portrét lidské zkaženosti

Vzhlédl od stolu. Jeho masité tělo pokrývá nános špíny a mastnoty. Vytahaný nátělník nasáklý potem je poset velkými skvrnami rozličných tvarů a barev. Zaměří svůj pohled do rohu v šeru utopené místnosti a spatří lesk v jeho očích. Nemesis stojí na svém místě a bedlivě sleduje odpornou podívanou. Sklopil svou objemnou hlavu a opět se pustil do studených špaget s boloňskou omáčkou. Ruce, dvě bagrovací lžíce zabořené do nevábné rudé hmoty. Špagety mu zpoza prstů vyčnívají jako pokroucení hadi vpletení mezi tlusté kořeny bažinných stromů. V pravidelném rytmu plní svou mastnou mordu připomínající bezednou jeskyni. Proud potu mu v krůpějích stéká do úst a dodává pokrmu nasládlý podtón. Náhlá křeč v žaludku, povolení svěračů, pach výkalů a moči mu stoupá do nosu a přivádí ho k šílenství. Nestrávený obsah z jeho střev stéká po okrajích židle. Začne zvracet, musí si dát pauzu. Nečekaný poryv větru v zatuchlé místnosti, roh je prázdný. Chladný dotek železa přitisknutý ke spánku, cvaknutí kohoutku. „Dlaně k sobě.“ Démon a jeho tichý hlas. Ke svázaným kotníkům přibyly svázané ruce. „Žer.“ Nemá smysl odporovat, hlava se zaboří do mísy stejně jako prasečí čumák do koryta. Minuty se vlečou, čas si vzal dlouhou dovolenou. Prázdné konzervy od špaget plní regál. Míra agónie šplhá do vrchních pater snesitelnosti. Vzduch se opět pohnul. Kop s rozběhem vedený zespodu, špička boty se vlivem kinetické síly noří do spodních vrstev sádla a jako torpédo zasahuje k prasknutí naplněný žaludek. Vnitřní krvácení, vteřiny se rovnají hodinám a pak to konečně přijde. Vysvobození. Upadá do spárů věčnosti.

Zlatá devadesátá

První polovinu devadesátých let vnímám po kinematografické stránce jako opravdu výjimečnou a unikátní. Byla to doba slavných pokračování, doba plná experimentů a filmových novotvarů. Boom invence a pokrokových technologií se dotýkal i vývoje speciálních, potažmo digitálních efektů. Ostatně stačí jen lehce nahlédnout pod závoj minulosti a kochat se. Úžasný start pětiletky zajistil trhák „Terminátor 2: Den zúčtování“ (1991) následovaný „Jurským parkem“ (1993). Svět Hollywoodu také definitivně dobývá holandský rodák Paul Verhoeven se svou neo-noirovou klasikou „Základní instinkt“ (1992). Zapomenout se nedá ani na neuvěřitelně nabušený rok 1994 s majestátním filmovým trojblokem, a sice: „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“, „Vykoupení z věznice Shawshank“ a konečně „Forrest Gump“.

Mimo jiné v tomto zlatém období spatřily světlo světa hned dva absolutně skvostné thrillery, které dle mých subjektivních měřítek řadím mezi nejlepší v daném žánru. O ten první se postaral režisér Jonathan Demme v roce 1991 a nese název „Mlčení jehňátek“. Cenný artefakt, který se stal klasikou a posbíral pět Oscarů, což je pro film honosící se žánrovými visačkami thriller a horor vskutku obdivuhodné. Tím druhým kusem v pořadí je depkoidní tryzna „Sedm“ (1995). Černý monolit, kterému se dnes výhradně budu věnovat. „Sedm“ totiž není jen nejlepším dílem v kariéře tehdy ještě mladého Davida Finchera, ale jde také zcela bez pochyb o jeden z nejlepších filmů vůbec. Párkrát za generaci dochází ve světě pohyblivých obrázků k události, při níž se střetnou a smíchají všechny magické substance v ideálním poměru a vznikne legenda. „Sedm“ hrdě stojí na třech takových ingrediencích, přičemž každá sama o sobě patří ve své kategorii mezi absolutní špičku. Jsou jimi invenční a precizní režie, bezchybné herecké výkony a dokonale zpracovaný scénář. Za pomyslnou černou perlu na vrcholu blátivé hromady berme brilantní hudební doprovod Howarda Shora. Jak už tomu ovšem někdy v životě bývá, film „Sedm“ mohl ve výsledku vypadat úplně jinak, nebo v tom horším případě nemusel vzniknout vůbec. Režisér David Fincher si totiž nejdříve zakusil bolestný křest ohněm, po kterém vážně uvažoval o možnosti ponechat svět stříbrného plátna daleko za sebou v prachu cesty a věnovat se opět pouze tvorbě videoklipů a reklamních spotů.

Prokletí třetího Vetřelce

Železo se musí kout, dokud je ještě žhavé. Odvěké pravidlo všech businessmanů a vlastně i vládců filmových studií. Výjimkou v tomto ohledu nebyli ani čelní představitelé od 20th Century Fox. Ti měli už nějaký ten pátek na skladě velmi cenné zboží, které bylo nutné zase provětrat a vykřesat z něj další kopu dolarů. Po velkém úspěchu Ridleyho Scotta s filmem „Vetřelec“ přišel po sedmi letech James Cameron s pokračováním „Vetřelci“ (1986). Kasovní trhák, akční klasika, symbol osmdesátých let a cenná příručka na téma, jak se má dělat dokonalé pokračování. Po mamutím úspěchu Camerona bylo víceméně jasné, že se universum Vetřelců rozroste o další díl. Bohužel proces vzniku provázely po celou dobu porodní bolesti. Šlo o nepředstavitelně dlouhou řadu problémů, na jejímž konci stál kreativní mladík David Fincher, jehož následná přílivová vlna doslova smetla z povrchu a jeho ideály rozmetala na kusy. Vezměme to popořádku.

Přípravy na třetího Vetřelce započaly prakticky ihned, jakmile Cameronův opus magnum začal plnit kasu zlatými valuty. Studio tak spustilo hon na schopné scénáristy nebo zavedené romanopisce a byl to běh na vskutku dlouhou trať. Producenti si v počátcích dokonce vážně pohrávali s ideou, v níž by se ikonické monstrum v ději nevyskytovalo a středobodem měl být nerovný souboj Ripley s korporací Weyland-Yutani. Vedení Foxů se zařeklo, že takto smělý plán finančně zajistí pouze tehdy, pokud na režisérské křeslo usedne Ridley Scott. Ten však pouze na dálku nechal Foxům poslat srdečné pozdravy a s díky odmítl. Myšlenka tedy padla v zárodku a započal nekonečný kolotoč s hledáním vhodných tvůrců. Jen scénáristů se na projektu v průběhu let vystřídalo šest. V jednu chvíli se pera dokonce chopil populární spisovatel cyberpunkové literatury William Gibson a o post režiséra projevila zájem vycházející hvězda Renny Harlin. Rodilý Fin tehdy na producenty udělal dojem hladkou a spolehlivou prací na filmu „Noční můra v Elm Street 4: Vládce snu“ (1988) a zdál se být ideálním adeptem. Harlin chtěl děj situovat na planetu Vetřelců, případně natočit film o invazi mimozemšťanů na Zemi. Gibson ale mezitím napsal něco jako krvavou space operu o střetu jakési Unie progresivních národů s korporací Weyland-Yutani. Rozpracovaný scénář byl nakonec smeten ze stolu a kvůli dlouhým průtahům hodil zpátečku i Renny Harlin, který raději naskočil do rozjetého rychlíku jménem „Smrtonosná past 2“ (1990).

Patrně nejzajímavější a nejdotaženější koncept poskytl scénárista a režisér Vincent Ward. Jeho vize byla zasazena na povrch obří dřevěné planety obývané pouze mnichy, kteří svůj život zasvětili Bohu a práci. Na planetě se svaté bratrstvo mělo věnovat činnostem jako pálení skla, psaní knih, zpracování dřeva a obilí. Zbytek byl jasný. Z nebe spadlá Ripley, starý známý slintající kamarád a boj o přežití. Téměř hotový scénář však odstřelil výkonný ředitel studia Fox Jon Landau, jehož negativní argumentace se opírala o vysokou nákladnost projektu ve spojení s neatraktivností příběhu pro běžného diváka. Jelo se tedy dál. Torzo finálního scénáře bylo nakonec dílem dvou mužů – Waltera Hilla a Davida Gilera. Z nápadů Vincenta Warda zůstaly v příběhu jen fragmenty. Čas šlapal na plyn a produkce se rozhodla spustit natáčení s tím, že se scénář bude dodělávat průběžně a narychlo si vyhlédla populárního režiséra reklam a hudebních videoklipů Davida Finchera. Ten byl následně vhozen do jámy lvové. Mladý režisér neměl příliš prostoru k manévrování. Jeho nápady byly často vetovány a arogantní producenti mu neustále dýchali na záda. Občas došlo i na velmi bizarní situace. Fincher třeba dva dny připravoval scénu. Vymyslel postavení kamer, nasvícení, vše probral a nacvičil s herci a hodinku dvě před povelem „akce“ mu na rameno zaklepal producent s tím, že se scénář opět mění a zastavil natáčení. Nebo ještě hůř. Režisér natočil velice obtížnou pasáž, ve které se Vetřelec zrodí ze zbytků kravské mršiny. Náhle se opět zjevil slintající netvor (teď nemyslím Vetřelce) a oznámil novinky z vrchních pater, kde vedení došlo k závěru, že pes je zkrátka lepší než kráva a režisér byl donucen točit to samé v bledě modrém.

Fincher byl držen v permanentní nejistotě. Nevěděl, co bude zítra. Arch papírů, které třímal v ruce, mohl mít za několik hodin bezcennou hodnotu. Padaly na něj návaly depresí, začínal být unavený a hlavně znechucený. Jediným světlým bodem, o který se mohl opírat, byla herečka Sigourney Weaver. Ta fungovala jako jeho psychická opora, ve všem ho podporovala, zastávala se ho a na truc začala dělat arogantním producentům naschvály. Kvůli neustálému a nesmyslnému zdržování natáčení si odmítala podruhé oholit hlavu, případně za tento úkon požadovala nehorázné finanční částky. Produkce tedy nechala vyrobit speciální a podstatně levnější paruku. Když se však mocipáni usnesli změnit i konec filmu, byl už oheň opravdu na střeše. Rozhodnutí bylo jednoznačné – postava Elen Ripley přežije. Šokovaný Fincher se sice stavěl z posledních sil na zadní, nicméně mu bylo taktně naznačeno, že je pan nikdo a vlastně postradatelný. V případě Sigourney Weaver mohlo ovšem studio na podobný nátlak zapomenout. Herečka pohrozila, že se změnou konce od nedokončeného projektu okamžitě odchází a jelikož šlo o klíčovou osobu, bez které by se film rozpadnul jako domeček z karet, vedení couvlo. Malá výhra v předem prohraném boji.

Tím, kdo vzal nakonec všem příslovečný vítr z plachet, byl samotný režisér. Psychicky zdeptaný a maximálně nakvašený mladík ukázal šéfům vztyčený prostředník a pár dní před koncem natáčení prásknul hlasitě s dveřmi. O zbylé dotáčky a postprodukci se tak musel postarat tým producentů. David Fincher se zařekl, že už s filmem nadobro končí a vrátil se k tvorbě reklam na Pepsi a hudebním videoklipům pro MADONNU i jiné hvězdy pop music. Dokonce se v roce 2003 odmítnul podílet na režisérském sestřihu a k filmu „Vetřelec³“ (1992) se dodnes nehlásí. Kdoví, jaký směr by život Davida Finchera nabral, kdyby mu osud do cesty nepřihrál jednoho z největších nihilistů devadesátých let – Andrewa Kevina Walkera.

Dvě tváře minulosti

Scénárista Andrew Kevin Walker je mužem, nad jehož některými životními úseky se vznáší opar tajemství a neúplných informací. Na druhou stranu se vrstva mystéria pro tvůrce tak depresivních a negativních příběhů vlastně více než hodí. A vskutku, když se člověk zběžně koukne na názvy filmů, pod nimiž je jako autor podepsán, musí si nutně pohrávat s myšlenkou, že Walker patrně lidskou rasu z duše nenávidí a pohrdá jí. Na svět přišel 14. srpna 1964. Z města Altoon v Pensylvánii, kde trávil první roky svého života, se jeho rodina záhy přesunula více na západ, do městečka s prapodivným názvem Mechanicsburg. Je jisté, že zde navštěvoval místní střední školu a později nastoupil na Pensylvánskou státní univerzitu, kde svůj zájem zaměřil na studium filmové produkce. Studia dokončil v roce 1986 s bakalářským titulem v ruce.

Na jiném místě, avšak ve stejném časovém období, tedy druhé polovině osmdesátých let, toho měl za sebou pětadvacetiletý David Fincher více než dost. Rodáka z Denveru v Coloradu hnala vždy kupředu vášeň pro film, jemuž propadl již v dětství. Po nečekané smrti otce se rodina přestěhovala do San Anselma v Kalifornii, kde Fincher ve věku osmi let začal točit své krátké příběhy na 8mm film. Jako mladistvý, pln ideálů, si sbalil kufr a vyrazil na cestu, finančně podporován matkou. Vystudoval Ashlandskou vysokou školu v Oregonu a s vervou se vrhnul do filmového průmyslu. Občas režíroval divadelní hry, jindy zastával funkci osvětlovače a nebál se ani čistě manuálních prací. Husarský kousek se mu povedl v roce 1983, kdy získal místo u společnost Industrial Light & Magic (ILM). Tu založil George Lucas, který s rodinou Davida Finchera před lety dokonce sousedil a na malého kluka posedlého filmy si velice dobře pamatoval. David se tak coby asistent kameramana podílel na vzniku filmů jako „Návrat Jediho“ (1983) nebo „Indiana Jones a Chrám zkázy“ (1984). Po roce 1985 od ILM odchází a začíná točit reklamy. Tomu se říká slušný start.

Ne každý měl však podobné štěstí. Své o tom ví i náš začínající scénárista. Ten se krátce po studiích stěhuje do New Yorku, kde získává místo prodavače v Tower Records, mezinárodní maloobchodní síti prodejen zaměřené na hudebniny. Zkouší se prosadit u filmu, ale marně. Léta běží a průlom je stále v nedohlednu. Jeho šéf je vůl a New York nesnáší. Obtěžují ho zákazníci, všudypřítomné násilí a řev sirén. Bydlí v pronajatém bytě, má nevrlé sousedy a ulicím v džungli velkoměsta vládne crack a kokain. Tehdy si každé pondělí říkal, jak se v následujícím týdnu z prostředí Tower Records vypíše a vypadne odsud. Walker noc co noc intenzivně pracoval na scénáři, do něhož vkládal všechnu svou hořkost, frustraci a mstil se celé společnosti. Během psaní si uvědomil, že všude kolem sebe vidí lidi páchat beztrestně hříchy a pohrával si s odvážným nápadem. Co kdyby někdo extrémně citlivý a dbalý v dodržování smrtelných hříchů zašel až za hranici extrému? Na tomto stěžejním bodě vystavěl celý příběh o sadistickém sériovém vrahovi, co tvoří své zvrácené dílo ve jménu sedmi smrtelných hříchů. V roce 1991 má konečně hotovo. Opouští New York, stěhuje se do Los Angeles a osobně kontaktuje scénáristu Davida Koeppa, který následně manažerům z New Line Cinema předkládá scénář s nic neříkajícím názvem „Sedm“.

Fincher lidi od filmu poprvé zaujal koncem roku 1985. Tehdy si ho všimli producenti v Los Angeles, to když byla do světa vypuštěna jeho reklama, ve které plod dítěte kouří cigaretu. Otec Finchera kdysi zhoubné nemoci sám podlehl. Přijetí nabídky od zdravotnické organizace zaměřené na boj s rakovinou tak bral Fincher jako svou povinnost. Následující rok spoluzakládá produkční společnost Propaganda Films a naplno rozjíždí svou televizní kariéru. Nike, Pepsi, Sony, Coca-Cola a další značky si u mladého Finchera objednávají reklamní zakázky. Později se přidávají i umělci ze světa showbyznysu jako GEORGE MICHAEL, MICHAEL JACKSON, BILLY IDOL, nebo MADONNA. Videoklip k písni „Janies Got A Gun“ od AEROSMITH se zařadil do zlatého fondu hudebních videí. Na základě své dosavadní práce je v roce 1990 osloven 20th Century Fox, aby zaujal post režiséra v připravovaném sci-fi „Vetřelec³“. Konečně. David Fincher nadšeně souhlasí, tohle bude jistě zážitek na celý život.

Dějství o více koncích

David Koepp je jedním z nejúspěšnějších scénáristů všech dob. Tedy minimálně pokud se budeme bavit o tržbách za filmy, pod kterými je jako autor podepsán. Začátkem devadesátých let slavil velké úspěchy s filmy „Smrt jí sluší“ (1992) a komerčním trhákem „Jurský park“ (1993). Užíval si tedy zářný život spokojeného muže a v poklidu se věnoval soukromým záležitostem. V květnu roku 1993 nechyběl na premiéře filmu „Vetřelec³“ a byl vesměs mile překvapen. Především nápaditým vizuálním zpracováním. Jako ke každému člověku pohybujícímu se v určitých kruzích filmového prostředí dolehly k jeho uším klepy o nelidských podmínkách, které natáčení provázely. Logicky mu tedy v hlavě vzrostla myšlenka. Pokud člověk v tak stresovém a nepřátelském prostředí dokáže natočit takový film, jak by to asi vypadalo, kdyby měl k dispozici volné ruce a veškerý komfort?

Po několika měsících si vzpomněl na jeden scénář, co se už zhruba dva roky povaloval v kanceláři studia New Line Cinema, a také na frustrovaného mladíka, který pod ním byl podepsán. Šlo o Andrewa Kevina Walkera a Koeppovi se ihned vybavila jedna konkrétní vzpomínka na vypjatou situaci, k níž v roce 1991 došlo. Představitelům studia se scénář celkem líbil, ale trvali na přepracování nesmírně depresivního konce. Walker tehdy jako neznámý autor neměl čím střílet, potřeboval nutně peníze a tak s velkým sebezapřením konec příběhu přepracoval do podoby typicky hollywoodského happyendu. Koeppa napadlo, že by Fincher třeba mohl mít zájem a rozhodl se scénář s názvem „Sedm“ poslat jeho agentovi. Těžko říct, zdali to bylo ranní únavou, nebo snad nepozorností, pravdou ovšem je, že Koepp omylem sáhl po špatné, tedy studiem zamítnuté verzi a tu také David Fincher obdržel.

Reakce režiséra byla zpočátku naprosto pochopitelná. ,,Jedině přes moji mrtvolu, to raději dobrovolně prodělám rakovinu střev, než abych začal točit další film!“ Po několika hodinách, když hlava zchladla, si přeci jen sedl a začetl se. S postupným odkrýváním zápletky rostlo i jeho nadšení a po otočení poslední stránky byl naprosto ohromen. Nebyl si jistý, zdali za takovou prací stojí génius, či chorý člověk, věděl však s jistotou, že tenhle film musí natočit. Proběhl tedy bleskový telefonát s vedením studia, na jehož konci byla domluvená pracovní schůzka. Někdy tou dobou producentům došlo, že Fincher obdržel špatnou kopii a během schůze tak na něho čekala studená sprcha. Prezident výroby Michael De Luca s přepracovaným scénářem v ruce se setkal s režisérem a omluvným tónem mu pověděl o politováníhodné situaci, ke které došlo. Fincher, vědom si své ceny, si v hlavě urovnal myšlenky a po chvíli vyložil karty na stůl. Buď on a původní konec scénáře a nebo někdo jiný. Započal tak několikadenní proces vyjednávání s tím, že De Luca si stál pevně za svým. Naštěstí byl tou dobou již naplno rozjetý casting a produkci se podařilo získat Brada Pitta. Mladý herec na sebe upoutal pozornost filmy „Legenda o vášni“ (1994) a „Interview s upírem“, který vznikl ve stejném roce. V očích producentů měl už tehdy cenu zlata. Brad Pitt se záhy doslechl o přetahované mezi prezidentem a talentovaným režisérem, načež si také vyžádal originální verzi scénáře. Prakticky okamžitě se postavil za Finchera a Michael De Luca byl donucen ustoupit. Natáčení mohlo začít.

Výstavba děsivého pomníku

David Fincher a Andrew Kevin Walker se sešli krátce před cvaknutím první klapky. Walker byl samozřejmě nesmírně potěšen zachováním jeho původních záměrů. Pozměněný konec by dle obou mužů rozmělnil finální vyznění a sebral sílu myšlence, která prorůstá celým dějem. Samotné natáčení trvalo relativně dlouhých osm týdnů a probíhalo především v ulicích a městských zákoutích Los Angeles. Nejvíce času si pro sebe utrhly stavby a aranže jednotlivých bytů, ve kterých svůj bolestný osud nalezly oběti tajemného vraha. Speciální efekty a masky měl na starost věhlasný Rob Bottin. Ten si udělal jméno již ve svých třiadvaceti letech, když pro kultovní horor „Věc“ (1983) vytvořil během šibeničního časového termínu veškeré kreatury, mechanické loutky a jejich rozličné tvary. Bottin s týmem maskérů a scénografů ladil každý detail. Vše muselo působit omšelým, zatuchlým dojmem. Od zaschlých zbytků jídla a vyčichlých vonných stromečků až po oprýskané zdi s nánosem prachu a zažraného dehtu z cigaret. Jen příprava příbytku oběti obžerství zabrala celý týden.

Samotný režisér si v takto připravených lokacích počínal jako akademický matematik uvažující nad každým pohybem kamery, střihem, úhlem světla nebo detailním záběrem na vyhaslou tvář oběti. Improvizace nepřicházela v úvahu, vše bylo dopředu propočítané a vymyšlené. Herci se pohybovali po předem daných kolejích a prostor zůstal pouze jejich samotnému hereckému projevu. Jak se ukázalo, tak íránský kameraman Darius Khondji byl pro Finchera naprosto ideálním parťákem. Dokázal obrazem přesně vystihnout jeho vnitřní představy, nenadálé výpady kreativity a plnit jeho ambiciózní pracovní nároky. Estetika obrazu byla podřízena vysoce kontrastnímu osvětlení s využitím palety studených barev, díky čemuž se tvůrcům podařilo zachytit ducha noirových snímků padesátých let a zároveň dali tomuto konceptu čerstvý, byť s citem použitý nátěr. Vše běželo jako na drátkách a jedinou menší komplikací bylo zranění Brada Pitta, které si přivodil během práce na dynamicky nasnímané honičce, zaujímající ve filmu zásadní a zlomovou pasáž. Zranění se však elegantně zapracovalo do scénáře a mohlo se pokračovat.

Film byl hotový zhruba z osmdesáti procent, když si studio vyžádalo testovací projekci a problém s poslední třetinou snímku opět vyplul na povrch. To, co působilo znepokojivě na stránkách papíru, budilo v obrazové podobě hotové zděšení. Nicméně v té době už stál za Fincherem celý štáb včetně herců, z nichž si především Brad Pitt nebral servítky a zcela bez obalu pohlavárům vyhrožoval odchodem z rozjetého projektu, pokud budou trvat na přetočení konce. A tak studio sklopilo ocas a ustoupilo, opět. Že šlo o navýsost dobrý tah, o tom dnes patrně nikdo nepochybuje.

Důkladná pitva hnijící mršiny

Ve vrchních patrech staré bytovky se detektiv Somerset (Morgan Freeman) chystá na další šedivý den v práci. Káva je dopita, předměty jeho běžné denní potřeby jsou rituálně vyskládány vedle sebe na polici. Odznak, služební zbraň, peněženka, vystřelovací nůž. Na posteli leží připravená vázanka a oblek. Místo obligátního hudebního doprovodu na pozadí scény dělá našim uším společnost skrumáž zvuků zkaženého velkoměsta. Křik, nadávky, sirény, rámus. Uvázání kravaty, dopnutí posledního knoflíku na vestě, přehození kabátu přes ramena a posbírání nepostradatelné výbavy. Je čas vyrazit na místo činu.

Hnus a špína. Odporný byt v odporné čtvrti. Uvnitř leží na podlaze v kaluži krve člověk. Vyvraždění rodiny a následná sebevražda. Somerset je znaven, bez emocí, otupěn rutinou dalšího chmurného dne. Odevzdanost stárnoucího detektiva je v naprostém rozporu s energickým nástupem mladého nováčka Millse (Brad Pitt), jenž ve stylové kožené bundě vybíhá schody a shání se po něm. Mills je ve městě nový a Somerset ho má před odchodem do penze v následujících sedmi dnech tak trochu zaučit a ukázat mu, jak to na zdejším okrsku chodí. Hned první dialog mezi postavami během procházky deštivou ulicí nám dává jasně na srozuměnou, jak moc jsou si oba muži povahově vzdálení. Stará škola, zkušenosti a mentorování tu narážejí na zpupnost, aroganci a povýšenost mládí, které na rady a letité názory zvysoka kašle.

Somerset leží v posteli své ložnice a snaží se usnout za přítomnosti tikajícího metronomu. Ruchy velkoměsta opět sílí a ve tváři starého detektiva se odráží všechna tíha a zmar okolního světa. Úvodní desetiminutovku zakončuje nejúžasnější titulková sekvence, kterou jsem do dnešních dnů viděl. Uměle poškozený film, zrnitost, hra se světlem a rychlý střih. Detaily na ruce vraha, který si žiletkou seřezává kůži z konečků prstů a do ručně vázané knihy si sepisuje své choré myšlenky. Fotografie mrtvých těl, vystřihování novinových článků, vše doprovázeno vymazleným remixem skladby „Closer“ od kultovních NINE INCH NAILS.

Fincher je mistrem atmosféry. Deprese a humus se filmu drží po celou stopáž a pocit zmaru nepolevuje ani během odlehčeněji laděných pasáží nebo v přítomností Gwyneth Paltrow jakožto jediného světlého bodu uprostřed tmy. Tento permanentní marast drží při síle především jednotné vyjadřovací prvky a jejich detaily. Neustálý déšť, černobílé fotografie zmasakrovaných obětí nebo nedostatečné nasvícení jednotlivých bytů a chodeb, umocněné nažloutlými stínidly lamp, jež nám tak evokují rozklad a hnilobu. Další devízou posilující celkové vyznění jsou pak samotné vraždy. Každé místo činu je jako návštěva zatuchlé kobky, jeskyně nacházející se v hlubinách země, těsně před branami pekelných kruhů. Nánosy odpadků a vrstvy mastnoty zažrané do zdí. Zvratky v kbelíku, páchnoucí močovina, plíseň a uprostřed té bídy bizarně naaranžované oběti vraha. Za stylistický vrchol v tomto ohledu beru průzkum vrahova doupěte. Skutečně infernální zážitek završený rudě zářícím neonovým křížem umístěným v ložnici. Atmosféře je ve filmu podřízeno naprosto vše a každý jednotlivý aspekt celku je tu s maniakální důsledností dotažen k dokonalosti.

Samozřejmě, že bez funkčního scénáře by byl výsledek poloviční. Ten je však naštěstí vypilovaný a v každém ohledu propracovaný. Nenajdete na něm jedinou chybu nebo logický lapsus. Andrew Kevin Walker hodně dbá na názorový rozpor dvou hlavních hrdinů, jejich chování i skutky, které v jednom bodě zásadně ovlivní i plán geniálního vraha. Každá akce tu vyvolává zpětnou reakci. Důkazem nám budiž chování Millse, který nedbá rad a varování od světem protřelého parťáka a nevědomky si tak pod sebou svou zatvrzelostí podřezává větev. Zapomeňte v tomto ohledu na klišé o nesourodé dvojici, která si k sobě v průběhu děje najde cestu a na konci se dobrácky plácá po zádech. Somerset i Milles si od sebe drží odstup po celou dobu. V jistých ohledech sice dojde k posunu v jejich vztahu, ale v pevných postojích a názorech nám svou mezilidskou propastí připomínají den a noc.

V primárním bodě je film vlastně obyčejnou detektivkou o pátrání po sériovém vrahovi, ale hloubka myšlenek pevně zakořeněných ve scénáři nám umožňuje dílo vnímat i jako metaforu na zkaženost dnešní společnosti. Hříšné velkoměsto tu zrcadlí rozklad a úpadek lidstva i jeho hodnot, přičemž postava Somerseta tu plní funkci jakéhosi katalyzátoru. Bezmocně přihlížejícího muže, který se marně snaží utéct. Tento fakt si můžeme reflektovat na jedné scéně: Somerset nastupuje do taxíku. Den je šedý, ulici bičuje liják a na chodníku shluk lidí za přítomnosti policie zkoumá mrtvolu. Na řidičovu lakonickou otázku kam, že to bude, odpovídá Somerset rezolutně: „Daleko odsud.“

Hudební doprovod Howarda Shora je nenápadný a číhá v pozadí. V zaplivaných bytech krásně dokresluje ponurou náladu a ve vypjatých momentech nečekaně vyplouvá na povrch. V takových chvílích nervní smyčce a důrazné dechy šponují napětí na maximum. Nejvíce patrné je to především ve sluncem zalité poslední třetině snímku, kterou zde záměrně rozebírat nebudu. Šokující epilog, při němž mi dodnes tuhne krev v žilách, je totiž ekvivalentem rány do hlavy obří palicí. Nerad bych tak zkazil zážitek někomu, kdo film doposud neviděl. Tahle muka si napoprvé musí prožít každý sám.

Triumf černého krále

S rozpočtem třiatřiceti milionů dolarů jich dokázal novodobý král thrilleru celosvětově vydělat přes tři stovky a nekonečné zástupy diváků mu podobně jako věrní poddaní s úctou padali a vlastně dodnes padají ke kolenům. Film „Sedm“ se stal ikonou a nekompromisním uzurpátorem detektivního žánru, k němuž jeho malomocní napodobitelé dodnes jen závistivě vzhlížejí. David Fincher se držel své představy s takovým zápalem a urputností, až se zrodilo cosi neopakovatelného, cosi morálně i umělecky nadřazeného, něco, co odmítá využívat utrpení a násilí jen jako laciných nástrojů pro pobavení. Film, který ostrým hrotem bodá do žeber a nutí nás přemýšlet o světě, ve kterém žijeme.

Hodnocení 100%

07.05.2021	Diskuse (46)	J.Rose DeathVale@seznam.cz