SEPTICFLESH - Modern Primitive

70%

SEPTICFLESH jsem přestal intenzivně sledovat zhruba kolem „Ophidian Wheel“ (1997).:-) S odstupem dalších let jsem si uvědomil, že řecký metal vlastně není mou parketou. Působí na mě prostě moc „středomořsky“, pocitově někde mezi antickým bájeslovím a pseudo-folklórním doprovodem k all inclusive u Egejského moře.:-) Deficit tvrdosti a syrovosti je zde často velký, přičemž nezpochybnitelná autentičnost jedné národní metalové větve ho v mých uších nedokáže úplně vyvážit. Ale buďme uznalí, řečtí symfonici se snaží, přesněji řečeno stále se snaží rozvíjet styl z alba, jehož úspěch jim před delším časem pomohl natolik, že příslušný koncept dosud nedokázali opustit. Příznak senility, tak pěkně zpodobněný v cimrmanovské Švestce, v tom nehledejte, zatím.

Samozřejmě mám na mysli „Communion“ (2008), na kterém definitivně skloubili svou typickou (řeckou, budiž) produkci s pompou severských blackmetalových symfo smrští (hlavně DIMMU BORGIR) a relativně svébytnou estetikou. Od té doby víceméně přešlapují na jednom místě. Mimořádná studiová péče věnovaná posledním albům uvedené spíše potvrzuje. Komerčně však stále rostou, i když k dalšímu mohutnému průlomu pod novým vydavatelem Nuclear Blast už zřejmě nedojde. Žádnou zásadní změnu v přístupu jsem proto ani na nové nahrávce neočekával a s „Modern Primitive“ také nepřišla. Na druhou stranu, SEPTICFLESH mají jen velmi malou konkurenci, neboť ve smyslu celkového vyznění nabízejí poměrně originální fúzi a zajímavou melodickou linii. Po řemeslné stránce jsou nejen na novince precizní a maximálně poctiví. Christos je navíc kluk študovaná, jeho bombastické orchestrace si tudíž s metalem dobře rozumí. Kapela nejde cestou násilného roubování primitivní „klasiky“ na primitivně pojatý metal. Nacházíme se tak o jeden a půl až dva řády výše, přičemž opravdovost úsilí o prolnutí řady hudebních sfér v rámci příjemně nepůvodního, avšak dotaženého metalového diktátu dotyčným upírat nemíním.

Výsledkem je znovu lehce opojná sloučenina, vyvolávající u některých posluchačů krátkou kocovinu, provázenou decentními výčitkami ve stylu guilty pleasure. Pochopitelně nesedne úplně každému, pěkná řádka vyznavačů temné romantiky by ovšem měla být spokojená i tentokrát. Osobně jsem si během poslechu nakonec nejvíce liboval právě v momentech, ve kterých nastupovala ona typická melodika, podpořená harmonizujícím unisonem kytar, jako např. v polovině druhé minuty skladby „Neuromancer“, popř. v povedené „Modern Primitives“. Já vím, zní to s ohledem na výše uvedené trochu paradoxně, nicméně tvorba „Septiků“ vyznívá v takových chvílích přeci jen nejpřirozeněji. Podpora některých tradičních (ethno) strunných nástrojů zde neruší, naopak. Vklínění oněch „řeckých“ partií mezi hradby tvrdých riffů, často zas „křehčených“ smyčci a leštěných dechy, už vnímám problematičtěji. Spornou sílu samotného kytarového běsnění zas odhaluje valivá jízda „Psychohistory“; bez typických melodických odboček hraje na jalovou notu. Jako bych poslouchal xtý vypalovák od VADER. Laťku směrem vzhůru neposouvá ani občasné koketování se světem MORBID ANGEL, případně MESHUGGAH.

S více poslechy začíná být zřejmé, že kratší hrací doba nevedla ke koncentraci opravdu silných nápadů. Jednotlivé písně od sebe bezpochyby odlišíte, což je velké plus. Nápaditost se nicméně vyčerpává zejména častými změnami a bohatstvím obvyklého aranžmá, nikoli množstvím silných motivů, které mají mezi sebou napětí a pocitové vazby a které pozornost, resp. hledačství zvídavého posluchače odzbrojí. Stále se něco děje, aniž by se dělo něco skutečně zajímavého a pohlcujícího. Produkce se soustředila především na zvuk a uchopení pestré palety nástrojů, nikoli na posílení prvků posouvajících metalová klišé více k umění. Bombastičnost, jakkoliv řemeslně náročná a nenápadně redukovaná, přitom nikdy nemůže být cestou, jen prostředkem, bez jehož citlivého dávkování zvítězí balast. Konvenční zvukové euro-pojetí je přitom naprosto v pořádku, tedy alespoň formálně, nenabízí totiž žádné velké vzrušení, natož kontroverzi. Tu ostatně nebudí ani texty o zlu, vzorně přednášené vynikajícím, „operním“ growlem Spirose.

Metalista tak dostává na menší ploše a po omezenou dobu – přibližně týdne, než se album do mrtě ohraje – velmi dobře „nažrat“, a to v rámci normalizované (globalizované), přesto chutné a adekvátně regionální kuchyně. Metalové all inclusive jak se patří.:-) Neříkám ne. Občas je dobré všechno hodit za hlavu a nechat o sebe trochu pečovat, SEPTICFLESH se o vše postarají a vy se můžete slušně bavit. Rození hledači ať si dopřejí radši túru do nitra Rhodosu. Smysl dává obojí, záleží hlavně na nastavení či rozpoložení.

12.08.2022	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz