SEPULTURA, JINJER, OBITUARY - Praha, O2 Universum, 24.listopadu 2024

Tenhle report by měl asi psát Stray, Pekárek nebo někdo jiný. Zkrátka ten, kdo je opravdovým fanouškem SEPULTURY a dokázal by zhodnotit její kariéru a co tihle brazilští zálesáci metalovému žánru přinesli. To by se při příležitosti oslav 40.výročí kapely slušelo. Zvlášť když se jedná zároveň o její „sepulturu“, tedy hrob, protože Brazilci jsou teď zároveň i na svém posledním turné. Opona se prý brzy zavře, což neznamená jen konec skupiny, ale přímo thrash/groove metalové instituce. Někteří fandové asi namítnou, že už to po odchodů bratrů Cavalerových není ta opravdová SEPULTURA (nekonečná debata), ale to, co jsem i já slyšel z desek se zpěvákem Derrickem Greenem, stojí myslím za to. Tihle čtyři kluci z Brazílie a USA tu stále mají své místo a je škoda, že končí. O tom jsme se přesvědčili i na dvou (buď úplně nebo téměř) vyprodaných koncertech v O2 Universu alias v sálu s kapacitou 4 500 návštěvníků. Andreas Kisser se však rozhodl po smrti své ženy a při přemítání o smyslu život dát téhle kapele vale a je to třeba respektovat. Uvidíme, zda to bude konec trvalý, nebo jestli se mu ještě někdy po hrobařském producírování zasteskne. Tohle rozlučkové turné pro mě bylo záminkou jít se na SEPULTURU po mnoha letech opět podívat. Kdyby to nebylo „naposled“, tak bych se do pražské Libně na jeden z koncertů pravděpodobně nevydal.

Na SEPULTUŘE se mi vždycky líbily dobré thrashové riffy, jistá přemýšlivost a rozmanitost v tempech a stavbě skladeb a takový ten občasný specificky jiný brazilský feeling. Nikdy ale tahle kapela nebyla mým úplným favoritem. Pamatuju se, jak jsem se jako malý chlapec a čerstvý fanoušek metalu, kterého do něj dostaly věci jako „Painkiller“ od JUDAS PRIEST a metallicovské Černé album, pokoušel zaposlouchat do tehdy docela často na MTV hrajícího songu „Territory“. Nechápal jsem to. Bylo to na mě moc tvrdé, málo melodické a blbě uchopitelné. Až s pozdějšími „Roots“ (1996), které tehdy byly všude, jsem to začal trochu chápat a pomalu tomu přicházel na chuť. Což vyústilo, že jsem v prosinci tehdejšího roku bez lístku pronikl jakousi temnou podzemní chodbou do Velké sportovní haly i na jejich koncert. Rozbil jsem si u toho v kanále nos a pak seděl nahoře pod střechou haly pocákaný od krve a spokojeně poslouchal hodinu a půl, jak do toho – tehdy stoprocentní – Brazilci mlátí jako o život. Pro mě první a také poslední možnost, jak kapelu vidět v tom nejslavnějším složení. Za čtrnáct dní oznámil Max odchod a začal ten opravdový „Chas A.D.“ a vzájemné obviňování, kdo je větší kretén. Já nějak ztratil postupně zájem, což je možná škoda, protože i s novým frontmanem Derrickem Greenem to minimálně místy stálo za to a hrobaři produkovali i nadále venkoncem slušná a zajímavá alba. Kruh se teď každopádně uzavřel a já se zas vydal na místo činu.

Brazilci si s sebou na evropský zájezd navíc vzali zajímavou podpůrnou sestavu, zejména potěšilo zařazení floridských OBITUARY, kteří se předvedli ve výborné formě. Ještě před nimi nastoupila mně neznámá americká hardcore/metalová banda JESUS PIECE, ze které jsem ale kvůli pozdnímu příchodu slyšel jen posledních pár tónů. Po nich už na pódium vlétly zmíněné deathmetalové legendy. „Redneck Stomp“, „Chopped in Half“, „Slowly We Rot“: hrály se hlavně klasiky z konce osmdesátých a z devadesátých let okořeněné třemi kusy z nového a dobrého alba „Dying of Everything“ (2023). Nezaměnitelné hýkání Johna Tardyho, spolehlivý rytmický projev jeho bráchy-bicmistra Donalda Tardyho doplněný o funkční baskytaru Terryho Butlera, podladěné kytary Trevora Perese a chaoticko-neoklacisitní sóla Kennyho Andrewse. To jest jedna z personálně nejstabilnějších skupin deathmetalové historie, kde jsou až dosud tři původní členové a další dva od roku 2010, respektive 2012. Nad pódiem se skvělo jedno z nejlepších metalových log vůbec, pod ním se vytvořil slušný moshpit a celá hala skandovala. Profesionální a energeticky nabíjející výkon legendy.

Další vystupující JINJER bych ponechal pouze v kategorii „zajímavé“. Jezdí k nám na festivaly nebo jako support větších hvězd neustále a viděl jsem je už poněkolikáté. Zajímavá zpěvačka, zajímavé rytmy, ale asi jsem se finálně přesvědčil, že to pro mě není. Zajímalo by mě mimochodem, jak by utáhli vlastní headlinerskou tour a jestli to není tak trochu jen přifouknutá bublina. Chybí mi tam i na opakovaný studiový i živý poslech nějaká silnější melodie nebo opravdový hudební nápad. Je to takové na efekt a cítím z toho spíš manýru, než nějaký zápal. V Libni se lidi rozhodně víc bavili u OBITUARY. Tady mi přišlo, že stejně jako já většina sálu jen čekala, až přijde hlavní star večera.

Stejně jako JUDAS PRIEST používají sepulturáci coby curtan-raiser song „War Pigs“ od BLACK SABBATH a je podle mě jen málo písní, které dokážou kotel před koncertem tak dobře naladit (vyrovná se tomu asi jen „Doctor Doctor“ od UFO pouštěná před IRON MAIDEN). Při pohledu na charakter pódia se mi však nevybavil metal, ale spíš diskotéka. Vzadu logo a velká obrazovka, ale vepředu poměrně velký taneční parket ohrazený cca metr vysokými podlouhlými ledkovými obrazovkami. Inu Brazílie, tak proč ne…

Disko se ale nehrálo. Čtveřice předvedla hodinu a tři čtvrtě výborného thrashe, na které by mohlo být pyšné celé Belo Horizonte. Šlo se hned do plných a start obstaraly tři věci z „Chaos A.D.“ – „Refuse/Resist“, „Territory“ a „Slave New World“. Vzhledem k pozdnímu nákupu lístků na mě zbyly už jen lupeny na sezení, což nebylo úplně ideální, ale jelikož jsem dostal rýmu a nebyl stoprocentně fit, tak jsem to svým způsobem i trochu ocenil. Ne tak týpek vedle mě, který se dostával už při prvních skladbách do jakéhosi metalového orgasmu, vydával ze sebe v pravidelné kadenci neurčité výkřiky připomínající méně inteligentního neandrtálce a neustále živelně vyskakoval ze své židle a máchal okolo sebe rukama. Pravá nespoutaná radost. 😊

Přestože rozlučkové turné hraje logicky na nostalgickou notu a skladby z nejslavnějšího období převládají, jsem rád, že SEPULTURA i teď zůstává aktuální a na nové písně se nezapomnělo. Z posledního (dost zajímavého) alba „Quadra“ se hrály tři věci, vesměs dobré. Ale… přestože zní z nahrávky dost dobře, naživo tyhle věci s orchestrálním doprovodem neměly úplně tu správnou šťávu. Doma se to dobře poslouchá, ale na koncertě tomu trochu chybí koule. Může se zdát logické, že naopak nejvyšší teplotu v publiku dokázaly vybudit skladby ze dvou nejslavnějších alb (tedy Chaos a Roots) a pak i věci z počátečního thrashově více tradičního období jako „Dead Embryonic Cells“, „Troops of Doom“, „Inner Self“ nebo „Escape to the Void“. Na thrashovém koncertě chcete prostě slyšet kvalitní thrash, který vás donutí trsat a to tyhle věci obstarávají.

Hala bouřila, circle pit pod pódiem rotoval jako turbína v jaderné elektrárně a já přemýšlel, jak je to vlastně celé možné. Jak to, že banda, která teď dvakrát za sebou vyprodá O2 Universum, před patnácti lety jezdila do klubů jako Rock Café a Modrá Vopice. Je to tím, že přijeli naposledy, že metal teď přeci jen víc frčí, nebo že se u SEPULTURY kvalitativní laťka zase o něco zvedla? Nebo kombinací všeho dohromady? Každopádně si tyhle dva vyprodané pražské koncerty ve velké hale (z nichž z jednoho se natáčelo DVD) Kisser a spol. zaslouží. Jak za tu dlouhověkost, tak za vytrvalost, se kterou obráželi svět léta dokola i po těch malých klubech.

Nejdivočejší byl konec. Přídavky obstaraly dvě propojené legendární věci, které jistí finále už dlouhé roky. „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“ rozskotačily opravdu celou halu. Odcházel jsem hodně spokojený. A tady by už mohla být tečka… ale není… Přemýšlel jsem, jestli to sem chci psát, ale proč ne… Nikomu v tomhle dlouholetém sporu nestraním, nicméně Maxe jsem viděl dvakrát za poslední dva roky a chtě nechtě musím přiznat, že ten to dokáže rozparádit ještě víc. Na nedělním pražském zážitku to ale nic nemění.

29.11.2024	Diskuse (6)	Gazďa