SEPULTURA - Machine Messiah

80%

Brazilská SEPULTURA vlastně dvacet let zápasí s předsudky posluchačů uvyklých na bratry Cavalery a řekněme si to rovnou, pokud se u nich za mikrofonem už nikdy neobjeví Max, bude se s touhle věcí potýkat do konce svých dnů. A přitom řada alb novější etapy má velmi solidní úroveň a i naživo to kapele velmi dobře šlape, tak kde je tedy nějaká spravedlnost? Tu v něčem jako hudební byznys nehledejte. Podstatné je, že Brazilci stále cítí zapálenost pro novou hudbu, nebojí se výzev, mají stále vysokou úroveň a zkrátka pokračují nejlépe jak umí.

Kdysi v oné druhé polovině devadesátých let došlo k řešení rozkolu mezi Maxem a zbylou trojicí velmi nešikovným způsobem a po odchodu původního lídra se dostali vytrvalci okolo Andrease Kissera do křeče, jakoby si ani neuvědomovali, jak velký ohlas do té doby SEPULTURA na metalové scéně způsobila. Celá věc působila tak, jakoby úplně bez rozmyslu sáhli po prvním řvoucím týpkovi, který jim zkřížil cestu. Obrovitý Afroameričan Derrick Green si sice postupem let získal respekt a řada pozdních alb prostě své kvality definitivně prokázala, ale je pravda, že ten šok z nástupu někoho, kdo se vizuálně ani trochu nepodobal frontmanovi tehdy jedné z nejpopulárnějších metalových kapel světa, a ještě ani nehrál na kytaru, prostě hodně lidí rozdýchává ještě dneska. Nedivím se jim, METALLICA by během pár měsíců také asi nebyla schopna nahradit Jamese Hetfielda, kupříkladu nějakým tlustým Asijatem, že jo? Chci zkrátka říct, že přes Derrickovi kvality a velké pensum práce, které pro SEPULTURU za těch devatenáct let odvedl, to prostě tenkrát byl velký hazard se značkou.

A proto je dobré obě části historie této kapely oddělit, neposuzovat novější alba podle těch nejstarších, ale prostě jen hodnotit v rámci éry od roku 1997. Po nařezaném předchůdci „The Mediator…“, a ještě chvíli před tím po poměrně konzervativním albu „Kairos“, dostáváme zřejmě jednu z těch úplně nejrůznorodějších nahrávek, pod jaké se kapela kdy podepsala. Novinka je natolik zvláštní, že nemůžu říct, zdali můj současný názor neprodělá v dohledné době ještě nějakých změn. Kvalitu tam cítím, nápady však spíš v aranžích než ve svalovině songů. Nemám tedy pocit, že by právě ona stylová rozháranost a barvitost byla zrovna této grupě kdy nějak ku prospěchu. I když jak se to vezme, Andreas Kisser je letos k neudržení a sóluje snad nejzběsileji, co si jej pamatuji, takže uvidíme.

Album startuje šokujícím způsobem, pomalá a táhlá titulní skladba, ve které Derrick Green skutečně zpívá, působí spíš dojmem, že chce posluchače uspat než nabudit, song se táhne do délky šesti minut a je prvním, který upozorní, že tentokrát to nebude žádná tradiční deska, což je poznat nejen z decentního užití orchestrálních aranží, ale hlavně z formátu úvodního songu, který jde úplně mimo osvědčený styl SEPULTURY. Následující „I Am The Enemy“ sice značí výrazné přitvrzení, ale je zjevné, že letos nedostaneme naprosto žádnej old-school thrashing, druhá skladba má totiž onu houpavější groovy patinu novějších post-rootsovských etap. Asi nejvydařenější věcí je rozeskákaná „Phantom Self“, zde se dostávají od začátku do popření ony orchestrální ozdůbky, zejména pak blízkovýchodní motivy, které obohacují Kisserovi kytarové party, zejména pak tanec mezi exotickými zvuky a právě Andreasovou kytarou v závěru songu nemá chybu. Je zjevné, že ona otevřenost letos SEPULTURU obzvláště baví a užívá si neprozkoumaných území, neboť jí to instrumentálně dobře šlape a i nadále se nebrání mísení klasicky metalových nástrojů s orchestrací, otázkou zůstává, jak s podobnou otevřeností naloží letitý posluchač?

Výborná je rovněž rytmika Paolo Jr./ Eloy Casagrande, ale ani Derrick Green není zrovna někým, kdo by působil jako slabina, naopak v závěrečných skladbách jako je nářez „Vandals Nest“ nebo pozvolna kypící a vrcholně apokalyptická „Cyber God“ se krom řevu srdnatě rozezpívá. Není však v kapele rozhodně sám, kdo letos bortí pravidla a překračuje hranice. Novinka stojí celkově na více vyhrávkové instrumentaci a Kisserova osamocená kytara se vyloženě vyžívá v reji melodií a v prazvláštních hadích sólech, což je případ jak bagroidní „Alethea“, tak ďábelsky kosmopolitního tance „Iceberg Dances“. Hodně barvitým kouskem je „Sworn Oath“, kterému neschází agresivita ani nápady v podobě skloubení vynalézavé Kisserovi hry s velkolepými vstupy orchestru, ten vlastně prochází většinou zdejších songů. Že je dnes kapela nakloněna spíše stylu z alba „Roots“ než všemu, co vešlo ve známost před tímto albem, potvrzuje na podlazených riffech stojící „Resistence Parasites“, byť v závěru se skladba překvapivě zlomí do rychlejšího thrashového tempa a Kisser znovu sóluje jako o život, což můžeme brát jako upozornění, abychom si nebyli s žádným závěrem zas až tak jistí. Ano, deska je v oné hardcore/metalové složce hodně podobná „Roots“, ale zatímco dvacet let stará fošna hledala inspirace u kmenů jihoamerických indiánů a primitivismu, současná bouře je konfrontována s multi-kulturním velkoměstským mraveništěm a její groove je zdoben spletenci nejrůznějších muzicírujících trhovců. Zvláštní album, akorát nevím, zda-li mne bude bavit a nebo jej budu brát jako takovou odbočku, kterou si zrovna mockrát nepustím, na závěry je prostě pořád ještě brzy, každopádně poslouchat SEPULTURU doprovázející šílené rejdění svého kytaristy, to je, myslím, zcela nová situace.

16.01.2017	Diskuse (47)	Stray janpibal@crazydiamond.cz