SEPULTURA - Quadra
Brazilská SEPULTURA stále rozděluje své fanoušky do dvou hlavních skupin. Ty, co se nikdy nedokázali přenést přes odchod Maxe Cavalery a aktuální podobu kapely nikdy zcela neakceptovali, a ty, jenž kapelu stále sledují a čtveřici upřímně fandí, i navzdory důležité změně na postu frontmana, která se udála před dlouhými třiadvaceti lety. Když se nad tím tak zamyslím, je to opravdu dost dlouhá doba, vždyť od rozpadu klasické sestavy uplynulo do dnes prakticky čtvrtstoletí a SEPULTURA v nové podobě (tedy s Derrickem Greenem u mikrofonu) vydává v těchto dnech už svou devátou desku, celkově pak patnáctou. Ono je to tak, buď jste SEPULTURU s Greenem akceptovali už dávno a nebo tak prostě neučiníte nikdy. Nezlobte se, ale dle mého neexistuje stav, že by byl někdo zmítán na hranici mezi přízní a odmítáním u podobně stylově a zvukově vyprofilovaného projektu. Vždyť i přes občasné progresivistické tendence v podobě zabudování orchestrace do celkového soundu, zůstává tahle kapela především konzervativním metalovým nářezem pohybujícím se v intencích stylů jako groove metal nebo thrash. Osobně jsem tuhle kapelu v aktuální podobě spíše přijal a mnohá jejich novodobá alba vlastním a v pohodě je poslouchám, ale odmítám zde tvrdit cosi o inovativnosti nebo dokonce vývoji správným směrem. Ono je to tak, že touhle recenzí ve výsledku možná popřu dost z toho, co jsem napsal právě zde, v úvodu prvního odstavce. Zkrátka to s pojmem SEPULTURA není lehké. Kapelu jsem v nové éře sice akceptoval, ale z mnoha důvodů mám u její současné podoby jisté nové pochybnosti (viz text níže). Novinka „Quadra“ navazuje na předchozí, tak trošičku experimentální počin „Machine Messiah“, který pracoval z rozmanitějšími aranžemi, ale to základní zůstalo neměnné a sice tvrdý metalový nářez. Teď přejděme k pohledu z druhé stránky.
Přes všechnu snahu a souběžně s ní prezentované špičkové muzikantské řemeslo, které zde prakticky nemůže nikdo zpochybňovat, vnímám jako nejvíce nešťastné ono zuniformnění celkového zvuku nové SEPULTURY a s tím související implantování doslova lecčeho do onoho novo-sepulturovského nářezu. Ten se stal v posledních letech vesměs zaměnitelným, byť (nebo možná právě pro to) byl tentokrát produkován Jensem Bogrenem. Když si vzpomenete na klasickou etapu z konce osmdesátých a z většiny devadesátých let, byla to právě SEPULTURA, kdo se vykazoval naprosto typickým soundem, byť na každém albu trochu pozměněným, přesto dokonale svým. Tehdejší zvuk bicích Igora Cavalery a jeho způsob hry byl jasně rozpoznatelný, stejně tak kytarová sóla Andrease Kissera, naproti tomu dnes může být, obrazně řečeno, za volant této monstrózní mašiny dosazen kdokoliv znalý věci. Eloy Casagrande je naprosto vynikající bubeník, který Igora nahradil, o tom není nejmenších pochyb, Andreas Kisser s Paulem Jr. Pintem jsou již zkušenými mazáky, kteří si na každé nové desce plní své umělecké sny a Derrick Green svým hlasovým pojetím rozhodně není lecjakým křiklounem, jenže to celé působí natolik přepjatě, všeobjímajícně a ambiciózně, až má člověk pocit, že kapela touží oslovit za každou cenu snad úplně každého, kdo se kdy u nějaké tvrdé hudby na čas zdrží.
Některé skladby se kloní spíše k hutnému a houpavějšímu pojetí alb typu „Roots“, „Against“ a „Nation“, jiné spíše pokukují po starší thrashové etapě, v nejvíce případech však dostáváme směs obou proudů inspirace a to celé je v několika skladbách ještě opatřené jakousi dramatickou orchestrací. Přesně o tomhle je i zdejší úvodní skladba „Isolation“, která v sobě pojímá takřka všechno s čím SEPULTURA v poslední době zachází, jenže efekt je zcela opačný a po poslechu skladby vám v hlavě nezůstane nic. Druhý song „Means To An End“ je určitě mnohem výživnější flákota a působí celkově ve svém vyznění přímočařeji a rozhodně i charismatičtěji. Posléze následuje několik položek, které kolem mne prosviští, aniž bych v nich zaznamenal nějaký nápad. Ve skladbách jako „Raging Void“ a „Guardians Of Earth“ dosahuje erupce agresivity ve spojení s orchestrálními pasážemi vrcholu, pro mne se však jedná po několika bezvýrazných skladbách konečně o pasáž hodnou zapamatování, ale také o potvrzení, že tahle forma provedení určitě nebude patřit k tomu, co od této kapely žádám a nad čím bych letos jásal. Nikdo nezpochybňuje velmi dobré řemeslo, ale chybí mě nápady i citová vazba, jakou u mne kapela dokázala rozohnit v dávných dobách.
Prakticky to nejlepší na desce reprezentuje skladba „Autem“, která se drží rychlých temp, tvrdých riffů a poměrně chytlavé stavby. Je to věc, která se nesnaží hrát na něco monumentálního, právě naopak. „The Pentagram“ je vcelku dobrou instrumentálkou s dalšími netradičními prvky, které tak nějak souvisí s tím, co kapela již přednesla v předchozích skladbách, ale že bych měl důvod si něco podobného opakovaně pouštět, to opravdu ne. Povedla se vypalovačka „Agony Of Defeat“, kde SEPULTURA zní spíše jako nářezovější obdoba Colemanových KILLING JOKE a Derrick Green se ve svém chrapláku dostane i k drsně odeřvané melodice. Chápu, že SEPULTURA touží po nějakém vyšším uměleckém posunu, o nadžánrovosti a vyšší vrstevnatosti soundu, bohužel však díky této aktuální snaze úplně ztrácí vlastní tvář a autenticitu. Tohle je prostě nějaký univerzální tvrdý metal, kde si leckdo najde to své a je úplně jedno, zda-li se projekt jmenuje SEPULTURA, KONKHRA nebo třeba DEVIN TOWNSEND PROJECT a to je myslím ten úplně nejhlavnější důvod poměrně nízké známky a s tím související devalvace legendárního brazilského jména.
| 17.02.2020 | Diskuse (40) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
zdenos | 12.04.2020 17:55 |
tak jsem se k té QUADŘE konečně dostal. Nejdřív jsem se toho celkem bál, ale musím uznat, že to není špatná deska. Já novou Sepku nijak zvlášť nežeru. Jsou tam slušný hitovice - např. Ali či Raging void. Takže 75%, předchozí Mesiáš mě bavil přeci jen více. | |
Meres | 21.03.2020 16:02 |
Ďakujem za pozitívne reakcie páni :) trebárs nabudúce sa tiež rozpíšem o niečom ďalšom, keď sa na to budem cítiť :) | |
Pekárek | 21.03.2020 11:34 |
Meres: Dobré, že ses podělil. Až řekneš, že je něco kravina, přisoudím tomu zas o něco větší váhu:) | |
sicky | 20.03.2020 18:22 |
Meres : víceméně souhlas :) začátek super, pak začnou vymýšlet a ztratí se v tom :) jak píšeš : | |
Meres | 20.03.2020 17:33 |
Takže, ako dlhoročný čitateľ a diskutér na Crazydiamond.cz som si povedal, že konečne nastal čas na moju (predpokladám) vysoko očakávanú recenziu na novinku týchto zaslúžilých Brazílcov a Američana :)) | |
Simon | 12.03.2020 22:48 |
Aldy83: Neprehnal si to s tymi dvomi poslechmi ..... podla komentaru si to urcite odspal po 3 skladbach. | |
Stray | 10.03.2020 22:05 |
Aldy83: Výtečně. Souhlasné příspěvky miluji. Vladimír Putin :-) | |
Aldys83 | 10.03.2020 21:24 |
No tak ani po druhém poslechu nic. První 3 písničky jsou dejme tomu Sepultura posledních let, ale pak už je to bída s klesající tendencí. Předchozí deska je proti tomuto čajíčku, velmi silná káva. Na druhou stranu bonusové live cd strčí toto jednoznačně do kapsy a nemá chybu. Kdo neslyšel, tak doporučuji. Toto je pravá Sepultura jak ji mám rád :-) | |
Widl | 09.03.2020 15:47 |
Za mě naprostá pecka. Casagrande využit na maximum a díky němu se to může valit dopředu jako buldozér a srovnat se zemí všechno co se postaví do cesty. Jede rychle, jede tvrdě a přitom hodně melodicky a s groovem. Prvních pár poslechů bylo trochu zmatených, ale je to prostě tím jak je deska našlapaná. S každým dalším poslechem se to rozbaluje, zapadá krásně do sebe a přitom člověk objevuje pořád nové a nové vychytávky. Kluci se na tom hodně vyřádili a je poznat, že je to bavilo. Zatím moje nejposlouchanější album letošního roku :) | |
Simon | 09.03.2020 11:32 |
Mauglí: Urobil si mi fakt radosť s tou reckou a zaujímal by ma tvoj pohľad na Machine Messiah, ktorý je podľa mňa perfektný. | |
