SEPULTURA - Roots

80%

1996. Rok, který se stal pro brazilskou SEPULTURU zlomovým. Myslím to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu, protože velký úspěch alba „Roots“ značil, že i když měla kapela v posledních letech za sebou nezanedbatelnou obměnu svého hudebního směřování, dokázala na sebe poutat pozornost a hlavně získávat si nadále zcela nové fanoušky, kteří nebyli zasaženi jejich minulostí. SEPULTURA v době „Roots“ prostě oslovila úplně novou generaci metalových a hardcoreových fanoušků. Negativní stránkou byla situace uvnitř kapely, která měla k ideálnímu stavu hodně daleko. Na jedné straně Max Cavalera a jeho manželka a manažerka SEPULTURY Gloria a na druhé trojice Maxových spoluhráčů, kteří Glorii zazlívali upřednostňování potřeb vlastních a Maxových před zájmy celé kapely (viz.níže).

Přestože předchozí nahrávka „Chaos A.D.“ přinesla skupině největší komerční úspěch, už v průběhu příprav na novince bylo jasné, že půjde o zřetelnou změnu celkového hudebního zaměření. Kapela se tedy na podzim roku 1995 zavřela do studia s Rossem Robinsonem – objevitelem KORN, aby ukuchtila to „nejdivočejší a nejšpinavější hardcore/metalové album“ v dějinách. Nevím, jestli se tomu tak opravdu stalo, ale faktem zůstává, že preciznost zvuku a technická stránka skladeb na „kořenech“ vzala za své, na úkor bezprostřednímu prožitku a primární divokosti. Jakoby se bratři Cavalerové snažili ze sebe vytřískat veškerou špínu světa.

Každý kdo kapelu sledoval dlouhodobě, hned s vydáním „Roots“ veděl, že už to není ta SEPULTURA, jakou znal doposud – a teď nemám na mysli jen bojovnou image, kterou se tahle nahrávka zaštiťovala: rudé vlasy, barvami pomalované obličeje, výrazy plné naštvanosti a napětí. Album si však vedlo znamenitě a prodeje nerušeně stoupaly. To samé šlo říct v tom roce o bezkonkurenční návštěvnosti jejich koncertů, která lámala dosavadní rekordy. Vše se zdálo ideální až do horkého srpna 1996. Jednou z prvních událostí, která nahlodala stabilitu souboru bylo úmrtí Maxova nevlastního syna Danyho, na jehož pohřeb, který se konal přesně v den donningtonského Monsters Of Rock, Max s manželkou Glorií a zároveň manažerkou SEPULTURY odcestoval. Zbytek kapely se však rozhodl v anglickém Donningtonu vystoupit i bez Maxe. V průběhu podzimu se nadále vyhrocovaly osobní spory mezi mediálně nejprotlačovanějším členem kapely, který navíc hájil svou ženu a zbývajícími členy (včetně Maxova bratra Igora), kteří z pochopitelných důvodů nedokázali překousnout fakt, že o věcech, které se kolem stále větší kapely dějí, již nikdo z nich nerozhoduje. Po stále vzrůstajícím napětí uvnitř souboru, v průběhu fantastické evropské jízdy, tak Max Cavalera na vánoce 1996 (jen dva týdny po památném koncertě v Praze) ohlásil definitivní odchod z kapely.

K albu samotnému. Už zde, na desce „Roots“, byla zřejmá pozdější Cavalerova zapálenost pro world music všeho druhu, kterou posléze zúročil ve vlastní kapele SOULFLY. Zde zaznamenaný part („Itsári“) v průběhu několikadenní návštěvy mezi primitivními indiánskými kmeny Xavante, uvnitř amazonského pralesa, jakoby charakterizoval myšlenku celé nahrávky. Žádné kejkle a technické finesy, žádné očekávané postupy, na jaké byli fanoušci thrash metalu doposud zvyklí, jen prostá improvizace („Lookaway“), bezprostřední hardcore spontánnost („Spit“), malba zvukovým marastem („Born Stubborn“) bez jakéhokoliv předběžného kalkulu. V abstraktní „Lookaway“ jsou k slyšení hlasy Jonathana Davise a Mike Pattona. Max na adresu FAITH NO MORE nešetří chválou a nazývá jejich „Angel Dust“ deskou století, kterou se právě v té době nejvíce inspiruje. Špinavost a nepřikrášlovanost zvuku měly umocňovat zejména podlazené kytary, jenž byly na desce ponechány často neupravené. Pryč byla klasická thrash metalová sóla, jaké znali jejich fanoušci z minulosti, tyto byly nahrazeny abstraktními kvílivými pazvuky, jelikož hlavním cílem skladeb bylo podchycení spontánní agrese a roznícení pocitů na základě palety přírodních zvuků. Titulní nenávistná šleha („Roots Bloody Roots“) kritizující křesťanskou kolonizátorskou reconquistu, vynucovanou na původních obyvatelích latinské Ameriky, byla strhujícím začátkem. Následné skladby jako („Attitude“) nebo riffově dokonalá („Cut-Throat“) potvrdily, že nová tvář SEPULTURY už definitivně nestojí na precizně vypilovaném zvuku, ale na energii, groovu a rytmické bohatosti. Lahůdkou byla pak píseň („Ratamahatta“), k jejímuž nahrání si SEPULTURA přizvala známého domorodého muzikanta Carlinhose Browna. Zbytek je již (výše nastíněnou) historií.

17.01.2015	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz