SEVEN SPIRES - A Fortress Called Home

80%

Zda byl někdy symfonický metal na vrcholu, nevím, takže ani nemůžu říct, jestli je teď v krizi. Mám ale silný pocit, že se příliš nikam nevyvíjí. Švédští THERION se na posledních deskách vrátili tam, kde byli před dvaceti lety, kapely jako SIRENA nebo XANDRIA a různé podobné klony se zpěvačkami v čele jen přešlapují na místě a pořád opakují to samé. Finští NIGHTWISH se sice sunou, ale stále více mimo metal a zdá se mi, že málokdo v poslední době chápe, co se u nich vůbec děje a jestli to je ještě vůbec kapela, nebo one-man-show Tuomase Holopainena. Rakušané VISIONS OF ATLANTIS se sice snaží ztracené pozice Finů dobýt, ale s proměnlivým úspěchem. Žerď symfonického metalu tak pro mě nese nejhrději nizozemská EPICA, která vydává jednu dobrou desku za druhou. Mark Jansen a spol. ale byli vždy hodně ukročeni do progu a melo-deathu a jejich písně pestřejší a zajímavější. Obecně kam dohlédnu v tomto subžánru spíš nuda, nuda, šeď, šeď, takže mě poslední deska SEVEN SPIRES potěšila.

Kdo lační po kvalitním symfonickém metalu, který není jen mírně přihuštěným popovým post-mixem, ať sáhne po některém ze pěti počinů téhle party z Bostonu. Tahle čtveřice absolventů tamní Berklee College of Music pentlí od roku 2014 na svých deskách krásné a zapamatovatelné melodie, ale také za to dokáže pořádně vzít. Symfonický metal není ve Spojených státech příliš rozšířený, a i návštěvnost na koncertech evropských hvězd tohoto žánru tam bývá násobně nižší, než na jakou jsou zvyklí na Starém kontinentu. O to víc potěšující je, že i za oceánem v tomto žánru vzniká kvalita a co víc – kvalita, která nám tady může být inspirací.

Středobodem a hlavním devízou skupiny je uhrančivá devětadvacetiletá vokalistka Adrienne Cowan, a to jak svou křehkou, ale přesto pevným dojmem působící osobností, tak samozřejmě svými vokálními schopnostmi. Zajímavě půvabná malá žena s velkým hlasem, se kterým pracuje mnohem drsněji, než bývá v symfonickém metalu zvykem. Že byl ženský growl v extrémním metalu přítomen poměrně záhy ukazuje například tenhle článek. Následně jej zpopularizovala Angela Gossow a pěvačky jako Alissa White-Gluz nebo Tatiana Shmayluk už před dvaceti lety kombinovaly drsný projev s čistým vokálem. V symfonické metalu je ale drsný ženský projev stále neobvyklý a na první dobrou mě teď nenapadá jiná kapela, kde by frontwoman vládla oběma těmto barvám hlasu. Adrienne je skutečná mistryně svého řemesla. Sebejistě se pohybuje v deathové poloze, zapluje i do štěkavého blacku, aby se pak ponořila do hrudního hlasu a přes hlavový vokál přešla do sebejistého a pevného kvílivého ječáku. Podobně jako v případě KING DIAMONDA jí tento neuvěřitelně široký hlasový rejstřík pomáhá nejen zaútočit na posluchačovou ucho, ale také na jeho mysl. Umožňuje jí totiž zastávat různé postavy příběhu nebo rozezpívávat proměnlivé nálady protagonistů. Je tak geniální vokální vypravěčkou, která nám dramatickými črty kreslí za doprovodu evokativní hudby až divadelní či filmové scény. O čem přesně deska vypráví, tak do toho jsem nijak zvlášť hluboko nepronikl. Adrianne podle všeho spíš temnější a depresivnější bytost a její texty se tak točí okolo podobně „veselých“ věcí. Podle jejích slov jde o „jak název alba napovídá – A Fortress Called Home se zabývá zdmi, které kolem sebe stavíme ze strachu, z obavy o bezpečí, protože nám někdo ublížil, nebo protože prostě chceme“.

Víc mě zajímá hudba. Jde o atmosférický progresivní symfonický metal. Nebojí se pomalých temp („Love´s Souvenir“, „Emerald Necklace“, „Impossible Tower“). Schválně neříkám balad, protože ty se tu nevyskytují, kapela pouze zpomaluje a zrychluje tempo a k budování rozdílných nálad nepotřebuje cajdáky ani akustické nástroje. Na to jsou SEVEN SPIRES příliš jiní a sví. Rádi ale také zrychlí, jako třeba v úvodních dvou „Songs Upon Wine-Stained Glass“ a „Almosttown“. Ty patří k nejlepším věcem desky (ta pasáž ve druhé z nich, kdy kytarové sólo „vystoupí“ z tónů Adrianina hlasu!) společně například s „Where Sorrow Bears My Name“ a závěrečnou „The Old Hurt of Being Left Behind“, kde ze sebe Adrianne chrlí po čtyři minuty silnou growlovou melodii na pozadí jemné kytarové linky a powermetalových akordů, aby desku ukončila přechodem do té vůbec nejjemnější možné pasáže, která celé pětašedesátiminutové putování klimakticky uzavře.

Vedle Adrienne, která obstarává i klávesy, je další ústřední postavou kapely druhý hlavní skladatel, kytarista Jack Costo, jenž je zodpovědný za produkci a mix alba. A jelikož jde stejně jako u ostatních členů kapely o absolventa nejprestižnější moderní hudební vysoké školy (Berklee), tak se svou kytarovou virtuozitou Adriannině vokální velkoleposti téměř vyrovná. Podobně jako ona se ale i Costo vyhýbá okázalosti a své kytarové kudrny staví ve službách funkčnosti písně nebo aranžmá. Přestože jsem, jak už bylo řečeno, k symfonickému metalu v poslední době spíše skeptický, tak nám za oceánem v Bostonu předvedli, že to jde. Ukazují tak možný směr žánru, který jinak hrozí vyprázdněním.