SEVENTH WONDER - Tiara

90%

SEVENTH WONDER jsem zaregistroval až v souvislosti s přestupem k Frontiers Records, jejichž katalog sleduji dlouhodobě. Pokud jde o strategii zmíněného vydavatelství, v řadě případů by šlo takový přestup připodobnit k nástupu do luxusního domova pro seniory. Bude o vás nejen solidně postaráno, ale ještě chvíli si můžete užít svých koníčků, a třeba si tak i přilepšit. Zmínění Švédové však do této kategorie zdaleka nespadají. Naopak, spíše dokládají skutečnost, že Frontiers mají na poli melodického rocku ambice, které se nevyčerpaly vydáváním pozdních alb velikánů  YES, TOTO a nově např. NAZARETH, ale odrážejí se i v akvizicích, jež se třeba po stránce umělecké jeví být o něco perspektivnější. Právě mezi takové akvizice řadím po mnohonásobném poslechu alba „Tiara“ i SEVENTH WONDER, a to přestože bezezbytku naplňují firemní krédo svého nového vydavatele: Melodie a až pak vše ostatní. V případě novinky tedy posloucháte desku, z níž melodie doslova přetékají. Fakt, že se tak děje ve spojitosti s něčím, co bývá označováno jako progresivní metal, nehraje tu nejmenší roli. Uvedená škatulka totiž už dávno nevyjadřuje jen snahu o žánrový posun, ale v rámci určité části žánrového spektra představuje též pevně vymezenou formu, u jejíhož zrodu stáli DREAM THEATER a SHADOW GALLERY. Melodický až popový ráz jejich stěžejních děl nelze zpochybnit. To ostatní je možné považovat už jen za balast, v němž se realizují instrumentální schopnosti jednotlivých hráčů a jenž mají metalisté, tíhnoucí ke klasicistní a romantizující vážné hudbě, tak rádi. Pakliže dorazí nápady a zároveň se podaří obě nastíněné roviny dokonale vyvážit, může dojít k zázraku typu „Images and Words“ „Awake“ či „Carved in Stone“. SEVENTH WONDER mají tyto milníky nastudovány opravdu dobře, to si pište!

Skvadra kolem hvězdného zpěváka Tommyho Karevika nikam nespěchala, s propracovaným hudebním i lyrickým konceptem přišla až po osmi letech. Delší doba zrání nápadům a skladbám určitě prospěla. Během poslechu alba sice znalci zachytí nemálo povědomých momentů, přesto však budou spokojeni. Z melancholických klávesových rejstříků ala Kevin Moore se jim bude točit hlava; nejen poměrně brutální sólo ve skladbě „Against the Grain“ dokazuje, že Andreas Söderin má zmáknutého i Sheriniana. Při poslechu hravé baskytary Andrease Blomqvista zas mohou zavzpomínat na dávné časy, kdy Myung pouze netvrdil Petrucciho kytaru. O bicích Stefana Norgrena v podobném kontextu radši mluvit ani nebudu. Snad jen, že hrají přesně to, co podobný styl vyžaduje. Klávesy jsou sice všudypřítomné, dokonce se dá říci, že doprovodné složce dominují, ale nedusí ji a nechávají také dostatek prostoru pro vyspělou hru kytaristy Johana Liefvendahla. Dotyčný, ačkoliv ani jemu nejsou hutné riffy cizí, vás permanentně neřeže vejpůl jako Romeo, jen si tak hraje, což působí až relaxačně. Proč jsem byl tak detailní? Protože téměř v každém okamžiku můžete přepnout na jakýkoliv nástroj a nudit se nebudete. Jednoduše řečeno, v případě nového alba posloucháte hudbu talentovaných muzikantů, zahranou od srdce, promyšlenou do detailu, plnou nevtíravých technických fines, a hlavně plynoucí někam. Každopádně se nejedná o nabubřelé „něco“ jako v případě aktuální tvorby KAMELOT. O posledním „veledíle“ DREAM THEATER se radši zmiňovat nebudu.

No, a nad tím vším ční ještě silný vokál. Karevik je na vrcholu, jako by neměl limity. S maximálním nasazením zpívá refrény, které ve vás rezonují, přestože na dvou až třech tónech nestojí. Vokální složka zahrnuje hymničnost i variabilitu. Schválně, kolik poloh dá ve „Victorious“? V podstatě jde o muzikálově laděnou exhibici. Příběh o zániku, spasení a naději podává s patosem, jenž zajišťuje odstup. Svým nasazením se ovšem i skrz něj dokáže prodrat až do posluchačovy intimní sféry. Dějovou složku tudíž můžete rovněž solidně prožít, i když husí kůže se po vás asi neprojde. Náležitý efekt umocňují party spoluhráčů. Jakkoliv je jejich hra pestrá a invenční, všichni ve své podstatě jedou ve prospěch vokální linky. Tíha, která na Tommym leží, je proto zdrcující. James LaBrie by o tom mohl v souvislosti s živou prezentací věcí z „Images and Words“ říci své. Karevik uvedenou výzvu přijímá, neboť na to v této fázi má (určitě zkuste stále ještě aktuální živák z Atlanty). KAMELOT ho živí, ale srdce mu evidentně bije pro domovskou kapelu.

Hudba SEVENTH WONDER, jakkoliv je opakovaně připomínanými Newyorčany ovlivněna, se neorientuje závažnějším směrem. Působí o něco epičtěji (za intro by se nemuseli stydět ani BAL-SAGOTH), aniž by však byla emočně, resp. pohádkově vyprázdněná jako u RHAPSODY a jejich klonů. V případě tvůrčí impotence zde tudíž taková disproporce mezi uměleckými ambicemi a reálnou úrovní složeného materiálu (jako v případě DREAM THEATER) nemůže nastat. Ostatně právě jim epika už také jednou vypomohla. Album „Scenes from a Memory“ je z hlediska tvůrčího i komerčního nakoplo na hodně dlouhou dobu. Na „The Astonishing“ už epický koncept nedokázal zachránit nic, o to více se jejich dnešní situace zdá být tragičtější. SEVENTH WONDER by z toho svým takřka dokonalým scifíčkem „Tiara“ mohli jen těžit. Teď mě napadá, že pan Perugino z Frontiers je opravdu skvělý obchodník. Dokáže stejně tak vydělat na věrnosti metalových fanoušků jako na dokonalé fazóně čerstvého přírůstku do své stáje a zároveň na kvalitativním propadu jednoho velkého jména. A vy si ještě pomlaskáváte. Kdo umí, ten umí. 

22.01.2019	Diskuse (16)	Pekárek hackl@volny.cz