SHOTGUN MESSIAH - Severští krajánci chtěli prostě víc (profil)

Mezi nejpozoruhodnější úkazy na kalifornské glam-metalové scéně z přelomu osmdesátých a devadesátých let patří bezesporu SHOTGUN MESSIAH, v každém ohledu dost zajímavá kapela, kterou její švédský původ, ale i evoluční potenciál tvorby, přirozeně odděloval od průměru nahrávek dané geografické oblasti i časového ukotvení. Kariéra některých muzikantů tvořících tuhle formaci v době jejího největšího boomu však sahá mnohem dál do historie. Přenesme se tedy do první poloviny osmdesátých let na sever Evropy, konkrétně do Stockholmu, kde v roce 1981 vzniká glam/street rocková kapela EASY ACTION, která si doma ve Skandinávii postupem let vydobývá docela slušnou výchozí pozici. Proč nás však mohou zajímat nějací EASY ACTION, vždyť kdo kdy o nich ze současníků slyšel? Odpověď je jednoduchá, protože se stali generátorem zajímavých osobností, které se v budoucnu nějakým způsobem zapsali. Předně tedy od nich přešel na podzim roku 1986 do řad vrcholnou slávu prožívajících EUROPE sólový kytarista Kee Marcello, aby u fenomenálně úspěšné senzace prožívající svůj platinový Countdown nahradil v nejnevhodnější chvíli zběhnuvšího Johna Noruma, což je tedy pro náš příběh informace docela pozoruhodná. Nás však zajímá druhá postava zapomenutého švédského kvintetu EASY ACTION, a sice zpěvák Bo Stagman vystupující v roce 1985 stále ještě pod přezdívkou Bosse Belsen.

EASY ACTION se v roce 1983 daří realizovat zajímavou debutovou desku „Easy Action“, která je ukázkou dobového glam-metalu, jaký byl v osmdesátých letech v módě všude v západním světě, a díky ní jsou za krátko EASY ACTION vlastně zcela první švédskou kapelou, která kdy podepsala lukrativní smlouvu s major labelem Warner Bros. Ona debutová nahrávka z roku 1983 byla totiž vydána u domácího labelu Tandan Records a velmi dobře zabodovala. Nicméně věci se postupem dalších let vyvíjely zcela jinak, takže když se o tři roky později Kee Marcello chytal lasa od EUROPE, nadějně rozjetá sebranka prakticky skončila a z realizace očekávané dvojky nebylo nakonec vůbec nic. Bo Stagman však nezahálel a ihned založil nový projekt nazvaný KINGPIN a změnil si své přízvisko z Bosse Belsen na Zinny J.Zan. Zanovými spoluhráči se za krátko stávají kytarista Harry Cody, baskytarista Tim Tim (většině nás je znám pod vlastním jménem Tim Sköld) a bubeník Stixx Galore, projektu se opětovně na severu Evropy daří a v roce 1988 mu znovu u malého labelu CMM vychází debutové album „Welcome To The Bop City“, čehož si všimnou i v Británii, takže album s odstupem několika měsíců vyjde i na Ostrovech u Music For Nations, nicméně KINGPIN touží prorazit i za oceánem, čemuž podřizují prakticky všechno. Ještě do konce roku 1988 se tedy přemisťují do Kalifornie a během jednání s vydavatelstvími rázem pochopí, že svými písněmi i vzhledem sice dělají na bossy firem dojem, ale kapelu s podobným názvem prostě nikdo nikdy nepodepíše. Co tedy s tím?

Velmi brzy tedy dochází k definitivní změně jména na SHOTGUN MESSIAH. Smlouvě s firmou Relativity Records tak již konečně nestojí nic v cestě a ambiciózní švédská glam-metalová úderka přesídlená do Západního Hollywoodu, zrovna tou dobou oslavujícím vpád jistých GUNS ´N´ROSES na špičky prodejních žebříčků roku 1988, se již koncentruje na nahrávání svého velkého amerického debutu. Deska vychází v roce 1989 pod eponymním názvem „Shotgun Messiah“ a je naplněna hymnickým pouličním street-metalem, jaký se na sklonku osmdesátých let hrál zejména v oblasti Los Angeles. Firma album docela tlačí, a tak se jej i vlivem dobového zájmu o podobnou hudbu daří dostat přes pulty na půl milionu kusů, což samozřejmě značí zlatou desku a nemalý úspěch. 

Pozornost je tou dobou ještě stále nejvíce upírána na afektovaného křiklouna Zinnyho, který dokonce na MTV exceluje v hymnách z debutu jako jsou třeba „Don´t Care About Nothin´“ nebo „Shout It Out“, přičemž druhá zmíněná platí za komerčně snad nejúspěšnější song od SHOTGUN MESSIAH vůbec. Tato píseň je dost možná ovlivněna módou nastupujícího rapu, viz.frackovsky deklamované party ve slokách (ovlivněné třeba i spoluprací PUBLIC ENEMY/ AEROSMITH či fantastickým debutem BEASTIE BOYS). Nahrávka je však složena především ze songů, které měli Švédové v zásobě ještě z období KINGPIN, tedy věci jako „Bop City“, „Nowhere Fast“, „Squeezin´Teazin´“ nebo „The Explorer“. Z hlediska nápadů se debut oproti pozdější tvorbě SHOTGUN MESSIAH zrovna nevyjímá, ale co se týče úspěšnosti už nikdy nebude překonán. Ambiciózní spoluhráči Zinny J.Zana jsou si však vědomi své ceny a potenciálu, takže touží po vývoji a oslovení většího množství lidí, hlavně nezůstat v těsné škatuli plné smradu z laků na vlasy, šminek a dalšího harampádí, podstatná je hudba.

Pokud chce kapela udržet tempo s rychle měnící se dobou a oslovovat trochu jiné publikum než do té doby, tedy v případě natěšených na jednoduchý styl načepířených souborů z osmdesátek, musí na sobě něco podstatného změnit, a tak bylo i Timu Sköldovi a Harrymu Codymu ze SHOTGUN MESSIAH hned jasné, že musí působit více za sebe, nejen jako jedna položka nějaké americké vlny kapel, a tak i Švédové začali od základů makat a o poznání autentičtěji, ostatně vždyť právě tou dobou už světu dominovaly kapely realističtější, z onoho hair-metalového rejdiště -  GUNS N´ROSES, EXTREME, L.A.GUNS nebo SKID ROW, které na americké scéně představovaly okamžitě tak trochu opravdovější odnož rock´n´rollu, než jakou se ještě pár let před tím prezentovaly firmy a to prostřednictvím bezvýhradně líbivých kapel jako POISON. Vždyť už tou dobou dostávalo prostor v mainstreamovém teritoriu čím dál tím větší množství tvrdých metalových kapel či crossoveru, a vlastně i grungeový výbuch čekal za dveřmi...

Obětí proměn se nakonec stál zpěvák Zinny J.Zan, který byl svými spoluhráči vyhozen a na jeho místo přešel od baskytary Tim Tim, který až tou dobou začíná na scéně fungovat pod svým skutečným jménem Tim Sköld.  Tento hudebník později do širšího povědomí fans pronikne díky fungování v kultovní industrialní formaci KMFDM, ale také díky nástupu do sestavy slavných MARILYN MANSON, které posílí v roce 2003, tedy zejména v době velmi povedeného alba „Golden Age Of Grotesque“, ale i řadovky následující. Tohle všechno je však v roce 1991 ještě hodně daleká budoucnost, a tak se vraťme k SHOTGUN MESSIAH, kteří v rekonstruované sestavě Tim Sköld – zpěv, kytara, Harry Cody – kytara, Stixx Galore – bicí a u baskytary nováček Bobby Lycon, začali nahrávat druhou řadovku pro Relativity. 

Produkce druhé desky SHOTGUN MESSIAH se ujímá ústřední duo Sköld/Cody za asistence Pat Regan a materiál spatřuje světlo světa až na sklonku roku 1991 v době největší horečky grunge. Deska „Second Coming“ je prostě vynikající a každou svou skladbou odhaluje zatím skrývaný skladatelský potenciál souboru. Nejenže parta okolo Tima Skölda přitvrdila, ale vetkla do skladeb podstatně větší dávku autenticity a poctivého rockového řemesla. I Timův kouzelný chraplák dostal do nových skladeb patřičné pnutí, a tak se o SHOTGUN MESSIAH brzy mluví jako o velké naději americké scény, která bude pomáhat nést praporec rock´n´ rollu slavnějším hrdinům stadiónů – GUNS N´ROSES apod., jenže desce se zdaleka nedaří tak dobře jako debutu a byť není o ní možné mluvit jako o prodejním propadáku (něco přes 100tisíc jen v USA), po komerční stránce zůstává za očekáváním a jedním z případů neovlivnitelně špatného načasování (prostě doba podobné hudbě už moc nepřála), které navždy hodilo SHOTGUN MESSIAH mezi promarněné naděje, kterým se nedostalo zjevně takového uznání, jaké by si hudebníci zasloužili.

Když se na vynikající album „Second Coming“ podíváme z detailní perspektivy, nalezneme na něm celou řadu skvělých skladeb. Ať už začneme u svižné street-rockové vypalovačky „Sex Drugs Rock´n ´Roll“, která dokázala posluchače hned zkraje nabudit na patřičně řízný motorkářský mejdan, nebo se vydáme dál prostřednictvím vášnivé rockerské dusárny z ulic LA - „Heartbreak Boulevard“, budeme se nést na křídlech rozmáchlé sloganovité hymny „I Want More“, která co ztrácí na tempu, to dožene naléhavostí, nebo podlehneme tónům špičkové balady jakou „Living Without You“ bezesporu je, musíme po všech těch peckách uznat, že kapela značně vyzrála, skladatelsky posílila a stala se jaksi nadžánrově kvalitní, nicméně hudební trh už cílil na zcela jiný druh publika, a tak se třeskutým macho-rockerům nedostalo takové pozornosti jako věcem ze Seattlu. Nicméně, mnou favorizovaná skladba se na tomto nosiči jmenuje „Nobody´s Home“. Dodnes mám nahrávku „Second Coming“ za jedno z nejpodceňovanějších alb roztodivného, ale co do počtu klenotů velmi plodného počátku devadesátých let. Zhruba půl roku poté dochází ještě k realizaci EP „I Want More“, kde stejnojmennou skladbu SHOTGUN MESSIAH doplňuje několik coververzí od legend americké proto-punkové scény sedmdesátých let, takže samozřejmě covery od THE STOOGES, THE RAMONES nebo NEW YORK DOLLS.

Vlivem nepříliš velkého ohlasu tak dochází k dalším personálním proměnám, respektive řady SHOTGUN MESSIAH opouští rytmická dvojice Stixx Galore a Bobby Lycon, a ústřední dvojice Tim Sköld a Harry Cody se po čtyřech letech v USA přemisťuje zpět do Švédska, kde do svých řad přijímá hráče na klávesy, studiového kutila se zálibou v elektronické hudbě a industrialu a rovněž producenta jejich třetí desky. Tím dotyčným je Ulf „Cybersank“ Sandquist, pod jehož dozorem vzniká nadčasový materiál „Violent New Breed“ (nerušený poslech zde), dílo bezesporu novátorské a na svou dobu hodně kvalitní, neboť mísení metalových kytar s industriálními prvky je na sklonku roku 1992 ještě v rozpuku. Kapela prostřednictvím nahrávky deklamuje jednoznačný příklon k tvrdším strukturám a temnějšímu modernímu výrazivu, na druhou stranu však nepopírá své rockerské kořeny a touhu psát stále chytlavé písně. Třetí deska samozřejmě naprosto propadla, protože firma Relativity se ocitla na pokraji krachu a už neměla sílu švédskou naději dál propagačně tlačit, nicméně materiál představuje další z kouzelných důkazů talentovanosti Tima Skölda i jeho věrného parťáka, kytaristy Harryho Codyho. O tom všem svědčí celá řada masivních rockových vypalovaček opatřených decentním industrialním kabátem, dodávajícím písním ponurou atmosféru a punc určité svěžesti, za všechny připomenu názvy skladeb jako „I´m Gun“, „Jihad“, „Rain“, „Sex“, „Come Down“ , „Overkill“ nebo titulní „Violent New Breed“, pakliže tedy někde v CD bazaru uvidíte tohle album (ostatně stejně jako cokoliv dalšího od SHOTGUN MESSIAH), neváhejte z koupí, protože máte poblíž sebe naprosto kultovní a velmi kvalitní sběratelskou lahůdku.

V roce 1994 se SHOTGUN MESSIAH rozcházejí a Tim Sköld pokračuje po zbytek devadesátých let v řadách industriální úderky KMFDM, aby, jak jsem již výše uvedl, mainstreamovým rockovým příznivcům utkvěl v paměti zejména coby jeden z ústředních členů sestavy MARILYN MANSON, kam patřil v letech 2003-2008, ale to už je zcela jiný příběh jeho hudební kariéry. Po SHOTGUN MESSIAH tedy zbyly tři velmi kvalitní alba, a přestože jednoznačně nejúspěšnější bylo to první, bezejmenné a striktně glam-metalové, já osobně považuji za podstatnější právě až tvorbu následující, rozhodně si jí tudíž nenechte ujít.

Jednoznačně doporučené druhé album:  Second Coming  (1991)  90%

28.10.2018	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz