SIGH, LASTER - Praha, Underdogs, 9.listopadu 2023

Když ve svém domovském korporátu řeknu, že poslouchám metal, vyvolává to spíš překvapení a nechápavé pohledy. Dvojnásobné pobavení teď vzbudilo, když jsem oznámil, že jdu na „japonský avantgardní metal střihnutý chytlavými popovými melodiemi a samurajskou a anime estetikou“. Takhle nějak vidím japonské legendy SIGH, kteří se pod vedením svérázného kapelníka Miraie Kawašimy na scéně pohybují od roku 1989 a těžko uchopitelnou charakteristiku si uchovávají od svého vzniku až dodnes. Parta borců, která sice stojí na blackmetalu a jeho typickém štěkavém vokálu, ale od začátku tenhle žánr překračuje do popu, klasické hudby, jazzu, blues a všeho, nač si člověk vzpomene. Je libo saxofon? Sem s ním. Co takhle několikaminutové klavírní outro? Tady ho máte. Nebo třeba zpívánky znějící jako z nějakého anime seriálu? Jak je libo. SIGH jsou v tomto dobrým příkladem moderní japonské kultury, která si libuje v míchání všeho možného dohromady, a to ideálně v těch nejextrémnějších kombinacích. Výhodou je, že to celé u SIGH prostě nějak velmi dobře funguje a jejich písničky jsou nejen zajímavé, ale také dost často hodně chytlavé. Není to u blackmetalu tak obvyklé, že si může člověk broukat songy, jejichž zpěvné a někdy i celkem veselé melodie mu utkvěly v hlavě.

Ve čtvrtek 9. listopadu jsem původně přemýšlel vyrazit na dvojkombo SONATA ARCTICA/STRATOVARIUS do Brna, což jsem po oznámení koncertu SIGH následně zavrhl. Finské powermetalové duo je u nás jako doma, jak na běžných turné, tak na festivalech (STRATOVARIUS nás obšťastňovali na letošním Metalfestu, SONATA ARCTICA nás bude oblažovat na tom příštím, letos zas byli na MOR). To se o SIGH říct nedá. Byli u nás během těch více než třiceti let existence všehovšudy třikrát na Brutal Assaultu a v rámci běžného turné k nám teď zavítali vůbec poprvé. A jelikož to mám také jako Pražák na Smíchov mnohem blíž než do Sono Centra, vyrazil jsem ve čtvrtek večer do klubu Underdogs.

Volba tohoto menšího klubu mě v případě SIGH trochu překvapila. U takhle kultovní až legendární kapely jsem si představoval mírně větší prostor. Underdogs je nicméně sympatický klub nacházející v bývalé sladovně na nádraží, kde se po vstupu ocitnete na schodišti, které vypadá, jako by vás táhlo do lůna Země (v případě SIGH samozřejmě do temnoty pekel), aby vás vyvrhlo v temném a vlhkém sklepě, kde je to i po rekonstrukci pořád „hodně punk“. K SIGH se to samozřejmě celé pěkně hodí, takže v tomto ohledu palec nahoru. I jinak asi promotéři věděli, co dělají a proč zrovna tady, jelikož návštěvnost nebyla nejlepší a narváno (jak jsem bláhově čekal) nebylo ani náhodou. Na předkapelu LASTER tu bylo odhadem něco přes 100 lidí a na hlavní hvězdy večera jich přibylo tak dalších 50. Za mě trochu smutek.

O předskokanech, nizozemských LASTER, je na Wikipedii napsáno, že jde o „avantgardní atmosférický blackmetal“ a že oni sami se označují přídomkem „obskurní taneční hudba“. Když jsem se do tónů této utrechtské bandy před koncertem zkušebně zaposlouchával, neslyšel jsem tam moc ani jedno ani druhé… Spíš mi to připomínalo takovou temnější metalovou verzi britské new wave s rozmáchlým vokálem ala THE CURE a občasným blackmetalovým krákoráním. To se potvrdilo i naživo, ale alespoň jsem pochopil, co je míněno tou taneční hudbou. Kapela jsou totiž neposedové, a tak se na pódiu neustále kroutí, vrtí a různě poskakují. Trochu se to přeneslo i pod pódium na publikum, ale celkově byla kapela tím živějším elementem. LASTER se k SIGH hodí, protože jsou prostě také „divní“. Tři týpci (kytara, basa, bicí), kteří mají na hlavě nasazeny masky v podobě horní polovin lebek, na které je zespodu připnut rolák, takže z jejich obličejů není vidět nic. Zpívat ale lebky celkem uměly a kytarista umně střídal blackový a klasický vokál, zatímco basista ho občas doplňoval projevy připomínajícími kvílení Viléma Čoka. Osobně nemám vystupování v maskách moc rád, přijde mi to přiblblé, zvláště takové ty kopírky SLIPKNOT, kdy má každý z kapely nějaký svůj „originální“ charakter. U LASTER to ale bylo přirozené, lebky byly uniformní, u každého stejné a jen doplňovaly celkovou temnou estetiku skupiny, která zpívá v rodné holandštině, což pro našince tvoří další kamínek mozaiky neuchopitelnosti a divnosti kapely. Tím posledním byl hůře čitelný zvuk, takže zpěv byl celkem matný a například ani nevyniklo charakteristické basové sólo ve skladbě „Kunstlicht“, která mě společně s další novinku „Andermans mijne“ a starší a závěrečnou „Bitterzoet“ bavila z koncertu asi nejvíc. LASTER zanechali příznivý dojem, a přestože se zprvu zdálo, že se z lebky dá sice zpívat, ale nedá z nich mezi písněmi mluvit, tak se frontman nakonec ukázal jako celkem vtipný chlapík, což podtrhnul, když se (marně) snažil v poslední písni shodit basistu z pódia.

Podobně jako LASTER, vystupují i SIGH v kostýmech a na vizuální stránku vystoupení kladou důraz, což se projevilo i ve stísněnějších prostorách Underdogs. Po obou stranách pódia byly vztyčeny kartonové desky s japonskou kaligrafií a sami umělci oblékli tradiční japonská kimona, ve kterých vystoupili na pódium relativně plně osvětleného sálu (v Underdogs je vždy spíš šero), aby cca 15 minut dozvučovali. Vystoupení tak začalo trochu antiklimaxem, přeci jen je lepší, když kapela naběhne na pódium za tmy, a rozpumpuje tak natěšené publikum.

Začalo se úvodní skladbou „Kuroi Kage“ z poslední a velmi povedené řadovky „Shiki“ z loňského roku, ze které zazněla ještě další dva kusy. Zvuk byl lepší než během LASTER, a přestože je „Kuroi Kage“ takovou houpavou kývavou sedmiminutovkou ve středním tempu, fungovala jako otvírák velmi dobře a běžné publikum by dokázala asi pěkně nažhavit. V Underdogs to byla ale upřímně celkem bída. Já sám jsem schválně přední řady preventivně vyklidil, v rámci náročného a dlouhého pracovního týdne jsem neměl chuť k nějakému moshování a pokopávání se na blakmetalovém koncertě. Chyba lávky. Nejenže žádný moshpit nevznikl, ale publikum až na výjimky dlouho nedělalo prakticky nic. Osobně moc nechápu, proč jde někdo na metalový koncert do první řady, když nedokáže ani pořádně zvednout ruku, aby přispěl k atmosféře. Celé to naštěstí zachraňovalo pár metel nalevo od pódia, co občas nechaly trochu proletět vlasy prostorem a jakýsi nacamraný chlapík, který se během houpavého tance občas natahoval oběma rukama směrem ke kapele.

Nepříjemným překvapením byla také absence saxofonistky a vokalistky Dr.Mikannibal, která nejenže dobře hraje, ale také lahodí oku a provádí na pódiu různé zábavné kousky s umělou krví. Možná mi něco uniklo, ale nikde jsem nedohledal, proč v Praze (či na celém turné) chyběla. Těšil jsem se jak na živé ságo, tak na trochu toho divadla… Centrum vizuální pozornosti tak po celý koncert obstarával zejména vynikající kytarista Nozomu Wakai, který měl vlasy vyčesány nahoru do klasického samurajského stylu a mával s nimi často a efektivně. Na kytaru tenhle technicky velmi dobře vybavený muzikant nehraje ani tak typická blackmetalová tremola, jako spíše klasické heavymetalové riffy. Zas jedna věc, která odlišuje SIGH od běžného blackmetalu.

Z „Kuroi Kage“ jsme přehodili výhybku do první „popiny“ „The Transfiguration Fear“ z desky „In Somniphobia“ (2012), kde se zkoušely i hlasové harmonie mezi Nozomuem a hlavním zpěvákem a basistou Miraiem Kawashimou. Bylo to sice trochu falešné, ale během dalších kousků se zpěv spravil a oba vokalisté se dobře doplňovali. Nozomu se ukázal jako celkem dobrý zpěvák a třeba stařičký duet „Shingontachikawa“ fungoval bezvadně a byl pro mě jedním z vrcholů koncertu. Jinými vrcholy byly zbylé dva kousky z „Shiki“: další popina „Mayonaka No Kaii“, která by mohla fungovat jako znělka nějakému temnějšímu anime seriálu, a „Satsui – Geshi No Ato“ končící velmi chytlavým syntetizátorovým outrem. A pak také asi největší hitovka kapely „Me-Devil“ z roku 2007, která tradičně končila hlavní set. Zaujala i divadelní scéna, kdy za samplů skladby „Gundali“ z debutovky „Scorn Defeat“ odhodil Nozomu kytaru a chopil se hořícího samurajského meče, kterým za nadšeného povykování publika rituálně mával. Ad samply: bylo jich na mě trochu moc. Je to ale logické: studiové nahrávky SIGH obsahují řadu nástrojů, které zjevně není možné vzít na turné undergroundové skupiny. Dvojnásob tak zamrzela absence saxofonistky Dr.Mikannibal.

Ještě víc ale byla škoda zjevně nepříznivého rozpoložení kapelníka, který se zjevně těšil, až to celé skončí („Ok, we will play only two more songs…“). Zatímco Nozumu se dle všeho bavil, Mirai byl zjevně otrávený, u třetího člena kapely, bubeníka Satoshi Fujinamiho, se můžeme jen dohadovat, protože vystupuje s maskou. Možná to bylo vlažným publikem, možná něčím jiným, každopádně vystoupení trvalo včetně jednoho přídavku pouhou hodinu, přestože byla avizována hodina a půl. Přídavkem byla coverze „Black Metal“ od VENOM, během které se konečně pod pódiem vytvořil moshpit. Trochu divné, publikum se plně odvázalo až při coververzi, ne při písních kapely, na kterou si lidé koupili lístek. A pak už to SIGH zabalili a definitivně zmizeli v zákulisí. No, moc se kluci nepředřeli. Hudebně se dalo vystoupení máloco vytknout a jsem rád, že jsem na nich byl, ale doufám, že to příště trochu protáhnou…

18.11.2023	Diskuse (2)	Gazďa