SINISTER - Deformation Of The Holy Realm

70%

Úvod do problematiky na téma holandských veteránů SINISTER by obnášel hodinovou přednášku, v případě poslechu ukázek a jejich rozboru tak dvoudenní seminář. Personálně spřízněným projektům a kapelám by se pak dal věnovat čtrnáctidenní pracovní kemp, který bych si jako posluchač fakt užil. Takže ve vší stručnosti: SINISTER patří i po třiceti letech mezi death metalovou špičku. Nemám přitom na mysli dnes obdivovanou míru brutality, techniky, popř. disonance, ale stylovou čistotu, ukotvenost, soudržnost a jedinečnost jejich tvorby. Jsou stále ještě dostatečně temní i krutí, a hlavně přesvědčiví, proto budí respekt už třicet let. Operují na velmi omezeném prostoru. Všechny síly však napínají k tomu, aby se při maximálním důrazu na krásu tradičního řemesla vyhnuli lacinému retru a otravným revivalovým tendencím.

Přestože píšu v množném čísle, mám na mysli zejména životný odkaz opatrovaný původně bubeníkem, později vokalistou Aadem Kloosterwaardem. Dotyčný se ho jako dobrý hospodář snaží chránit a zároveň rozmnožovat. Střídá muzikanty, skladatele i zvukové inženýry; s jediným cílem, natáčet a živě prezentovat drsný a technicky vybroušený death metal klasické holandské školy. Trendy nejsou připuštěny, dílčí inovace ano, jestliže podtrhují původní záměr. Mohou tedy nanejvýš přispět k posunům během driftování přes moře temnoty a děsu, do kterého neodvratně ústí řeka lidského poznání, pokud nepomůže nějaké to ideové, resp. duchovní opium. Podobným antidepresivům se ovšem SINISTER ve svých textech a na některých albových obálkách vysmívají, protože berličky tohoto typu často vedou k fanatismu, stádovitosti a páchání zla, vedle kterého působí atmosféra jejich legendárních opusů „Cross the Styx“, popř. „Hate“ takřka romanticky.

Vznik třináctého (plnohodnotného) řadového počinu holandské veličiny provázely nečekané peripetie. Relativně stabilizovaná sestava svůj top v podobě posledního alba „Syncretism“ žel nepřežila. Po boku jediného „otce zakladatele“ Aada zbyl jen bubeník Toep Duin. Šanci tudíž dostal v podstatě neznámý kytarista a basák Ghislain van der Stel. Rubem zmíněné šance byla nicméně i pořádná dávka důvěry, protože právě na Ghislaina dolehla tíha kompozičního břemene. O sólové a některé další okrasné vsuvky se postaral další novic, polský kytarista Michal Grall, který se v mezidobí stihl už odporoučet. No nevím, Aad se v jednom z aktuálních rozhovorů dušoval, že za personální změny nemůže, bohužel nic dalšího v tomto směru nenaznačil. Budiž, v dnešním digitálním světě se dá do jakékoliv kapely z fleku nastoupit a stejně lehce i vystoupit, zvlášť když se tvůrčí proces a vzájemná chemie zredukuje na profesionální splnění zakázky. Živé provedení může v pohodě obstarat zas někdo jiný. Nejde o kritiku, pouze o popis reálného fungování letité undergroundové instituce typu SINISTER. Nastíněný model má něco do sebe. Kredit Holanďanů neklesá, spíše naopak, a sázka na novou krev v případě „Deformation of the Holy Realm“ vyšla.

Jak už jsem zmínil, jediné, co se nemění, je základní mustr. Ghislain uvedený fakt plně respektoval a s nezanedbatelným tvůrčím příspěvkem ostatních složil a nahrál desku příjemně se odlišující od pompézního „Syncretism“, které se ve své dokonalosti stalo slepou uličkou. Zároveň jde ale o dílo velice intenzivní. Adekvátní sound zajistil Kristian Kohlmannslehner, jenž už delší dobu spolupracuje mimo jiné s BENIGHTED, ABORTED a CYTOTOXIN. Co do zvukové mohutnosti tudíž došlo k očekávanému posunu. Atmosférické party nezmizely úplně, jsou jen více skryty, vyplouvají na povrch postupně a méně efektně. Místo temně červené srší opalizující modrozelenou. Pryč je onen občasný bombastický filtr zahalující apokalyptické výjevy. Obavy z podlehnutí symfonickému mámení nakonec nebyly na místě. I když možná že byly, díky personálním změnám se každopádně staly bezpředmětnými. Zkrátka, pedál se tentokrát sešlápl o něco razantněji, natankovalo se čistější palivo a podstatně zvýšil tlak. Nejde však přímo o návrat ke kořenům. Nový skladatel pouze opustil koncept postupně rozvíjený v poslední dekádě a inspiroval se díly klasické éry první poloviny let devadesátých. Jedovatější kytarové postupy, pravda, často supluje přívalem perfektně provedených, univerzálních death/thrashových, popř. čistě thrashových riffů, nesených průraznějším zvukem a někdy až blackovou melodikou. Zadání, velící k čestnému ústupu z dobytých progresivně-symfonických pozic a temných kytarových sfér směrem k vlastní klasice, splnil ale i tak na jedničku.

Na „Deformation of the Holy Realm“ se nebuduje všepohlcující atmosféra. V rámci mocného a drtivého zvuku je kladen důraz zejména na jednotlivé skladby, kterým proto nechybí četné háčky. Další svou sólovou kytarou přidává Michal. Melodické kapky dávkuje naštěstí s rozmyslem. Aad s Toepem a Ghislainem mají navíc vše pevně pod kontrolou. Na světě je tak další velmi dobré death metalové album, jemuž kraluje gigantická hitovka „Apostles of the Weak“. Výtečná náplast pro fanoušky, jimž například posledních pár desek DEICIDE zavání přílišnou rutinou a šedí. Rád bych proto vytasil osmdesát procent. Očekával jsem ovšem přeci jen o chlup více. Laťka byla holt zatraceně vysoko.

13.07.2020	Diskuse (15)	Pekárek hackl@volny.cz