SIXX: A.M. - Prayers For The Blessed, Vol.2

60%

Je to zhruba půl roku, co jsem zde ocenil povedenou práci kalifornské trojice SIXX:A.M. na jejich albu „Prayers For The Damned, Vol.1“. Z formálního pohledu sice aktuálně nastupující album, tedy pokračování pojmenované stylově „Prayers For the Blessed, Vol.2“, drží fazónu a je znovu sbírkou chytlavých skladeb z oblasti moderního amerického rocku. Znovu jde o řemeslně dobře opracovaný materiál, svým šťavnatým zvukem na předchůdce navazující, jenže mě to tentokrát z jednoho prostého důvodu baví zkrátka méně a tím důvodem je samozřejmě mnohem větší zastoupení pomalých skladeb, dost často situovaných do formy sladkobolných dojáků a přehnaně naléhavých emocionálních žebrot, které až příliš cíleně usilují o posluchačovu účast a to aniž by nabízely něco, co by opravdu stálo za poslech. Jakoby kapele nemohla stačit jedna či dvě balady, umisťuje jich na novinku asi pět, takže ačkoliv jsem byl z jarního alba povzbuzen, dnes opravdu nevím, co si mám o tom všem myslet.

Mám totiž především pocit, že valná většina podobných skladeb cílí zejména na nejširší možné posluchačské vrstvy, které se vlastně za jiných okolností nejsou ochotny uvolit k poslechu nějaké pořádné rockové hudby. Nemám nic proti baladám, řadu letitých věcí pomalejšího ražení považuji za skvělé generační songy v heavy metalu, vadí mne otřepanost, nenápaditost a přehrávaný projev frontmana, který podobné songy nemá šanci utáhnout tak, aby působily nezaměnitelně a aby si je jen trochu znalejší posluchač chtěl opakovaně pouštět. Nikki Sixx a James Michael prostě vsadili vše na jednu kartu a tou je komerční úspěch. Neříkám, že k němu nemají nakročeno, v dnešní době už se o něco podobného pokouší kde kdo, i oni tedy zkouší co kdyby. Deska je, přes své hodně obstojné zpracování (moderní zvuk) a povedené muzikantské výkony, především sbírkou laciných otřepaností, průhledných struktur a rádoby dojemných songů, takže ve své druhé polovině už pouze nudí. Tentokrát z Jamese Michaela opravdu příliš nadšen nejsem, neboť v jeho hlasovém podání dostáváme jakýsi univerzální vzorek současného rádiového rocku, za kterým vlastně může stát naprosto lecjaká americká kapela.

Desku udržuje rovněž výtečná produkce. Potemnělý sound kytary DJ Ashby je také hodně k věci, ale když prostě nejsou skladby, podobné impulsy nestačí. Sixx je ve skladatelském vkladu už snadno definovatelný a jako hitmaker znovu zhotovil celou řadu chytlavých skladeb, o tom prostě není pochyb, ale schválně si představte, zdali vás tahle albová věc bude bavit ještě za dva roky, bude? Osobně si myslím že ani za rok. Celku především jaksi schází osobitost a nalézám na něm jen málo opravdu podnětných věcí. Mezi ty nejlepší řadím vlastně dvě svižnější vypalovačky a sice „The Devil´s Coming“ a „That´s Gonna Leave A Scar“, což jsou asi nejvíc nabušený věci umocněné nějakým tím vygradovanějším chorálem (zejména druhá zmíněná). Špatná není ani úvodní „Barbarians“ nebo „We Will Not Go Quietly“, ale tyto dva songy se bohužel už dokáží vyvarovat oné otřepanosti podstatně úporněji, byť se snaží seč mohou a druhý je dokonce nominován do pozice singlu. Jakmile však dochází na onu přehrávanou vroucnost, zde zaznamenanou v pomalých cajdácích jako „Maybe It´s Time“, „Suffocate“, „Helicopters“ či předělávce „Without You“ (což je předělávka notoricky známé skladby bůhví od koho, evakuující mi něco jako sobotní hudební pořad Eso z televizního vysílání devadesátých let, takže každou chvíli po jejím prvním refrénu čekám, že se začne stahovat zvuk a do éteru začne mluvit někdo jako Pergnerová nebo Mareš), je se vším konec. Tahle kapela může být sebe víc talentovaná , ale pokud se od nich budeme dočkávat podobných pomalých songů mířících na většinové (sbíráním hudby nedotčené) osazenstvo západní polokoule této planety, pak tvrdím, že máme co do činění s kýčem jako bič dělaným spíš pro armádu sekretářek než pro hudební fanoušky, ale o to asi fikanému stratégovi Nikki Sixxovi vždycky šlo, no ne?

19.12.2016	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz