SIXX: A.M. - Prayers For The Damned, Vol.1

80%

Když si před několika lety Nikki Sixx uvědomil, že jej se spoluhráči z kapely MÖTLEY CRÜE již nepojí víc než jen minulost, své ambice skládat dál hudbu a aktivně vystupovat plynule přesunul na svůj druhý projekt, v mezičase v rámci jeho Heroinových deníků založený band SIXX A.M., kde mu od začátku sekundují dva schopní muzikantští kámoši James Michael a DJ Ashba. Obě kapely Sixxova života bych však v žádném případě nesrovnával, každá totiž reprezentuje zcela jiné období a každá má samozřejmě úplně jiný význam. Rovněž podhoubí vzniku skladeb té které kapely je přiživováno naprosto odlišnými podněty. Zatímco MÖTLEY CRÜE z éry osmdesátých let považuji za jednoznačně spontánní kapelu mladých dravců, kteří se hodlali vypořádat s celým světem a dobýt jej, aby po třech dekádách jejich nadšení jaksi vyvanulo. Méně osobití SIXX A.M. jsou na rozdíl od nich projektem hotových muzikantských osobností. Dosud mne tahle partička věkově rozdílných hudebníků zanechávala chladným, ovšem letos vše přehodnocuji. Kvůli právě této novince tvrdím, že máme co do činění s dlouhověkým bandem, protože novinka odhaluje studiově velmi vypiplanou porci skladeb, nad kterými zkušení hudebníci přemýšleli v kontextu rockové hudby právě procházející doby.

Dnes je jasné, že z MÖTLEY CRÜE postupem dekád ona radost a spontánnost zcela vyvanula a v pozdním padesátnickém věku už nebyli tou kapelou, jakou měli jejich fanoušci kdysi tolik rádi, z toho důvodu jakékoliv prodlužování jejich dráhy (kapela definitivně ukončila činnost posledním koncertem celosvětového turné na Silvestra 2015) by dnes bylo nepřirozené, a právě proto jsem vlastně za SIXX A.M. rád, zvlášť když novinka poodhaluje, že je s nimi nutné počítat.

Album „Prayers Of The Damned, Vol.1“ nabízí, sice ne až tolik originální, ovšem zvukově aktuální, moderně znějící a po všech stránkách vypiplanou a profesionálně odvedenou sbírku rockových skladeb a to nejen s hitovými ambicemi, ale i s patřičnou šťávou a řemeslným zaujetím reflektujícím život a současnost. Ve srovnání s jinými zámořskými a podobně komerčně zaměřenými bandy poslední patnáctiletky, tedy kapelami jako jsou třeba 30 SECONDS TO MARS, NICKELBACK, HALESTORM nebo dokonce MY CHEMICAL ROMANCE, je sice na jednu stranu pojí určitá míra otřepanosti (hned úvodní prvoplánová vypalovačka „Rise“), občas kolovrátkově klišovitý motiv vybuzující jakési hitparádové rockerství made in USA (druhá „You have Come To The Right Place“), ale jinak jde o profesionální prácičku, která mne zaujala hlavně díky studiovému zpracování, ale také neuspěchanou kvalitou a vrstevnatosti skladeb, ke kterým se člověk prokousává déle. Jsem však přesvědčen i o poctivosti a autenticitě této nebývale tvrdé a na poměry těchto muzikantů dosti metalové desky. Ono není vůbec snadné udělat za pětatřicetiletou kariérou tečku a začít nový projekt od nuly a toho si po poslechu čtvrté desky SIXX:A.M. cením nejvíce – nesnaží se totiž posluchači nadbíhat inklinací k zvuku MÖTLEY CRÜE a jiných slavných bandů z generace Nikkiho Sixxe, ale jedou si svou mozaiku podle svého.

Novinka především odhaluje nemalý cit všech tří person pro zhotovení kvalitní sady skladeb, které působí chytlavě a zároveň jsou daleko od laciného šuntu na jedno použití. Songy (tedy až na ony úvodní dva prvoplánovější vály) naopak odhalují výborné skladatelské řemeslo. Sixxův talent napsat rockovou hitovku je dávno dobře znám a osobně si myslím, že stejné schopnosti Jamese Michaela dělají desku užitečnou i pro oslovení nové generace fans. Nezanedbatelnou složkou zvuku SIXX:A.M. je však kytara DJ Ashby. Právě tahle nejtemnější a nejexcentričtější deska kytaristu odhaluje jako naprosto skvělou posilu a člověka na správném místě, neboť právě jeho nástroj skladbám dodává na obrovském charismatu, energii a celkové šťavnatosti. DJ Ashba je letos skutečně k neudržení a je jednou z největších devíz této desky.

Z mého pohledu je nejsilnější skladbou právě dojemná titulní píseň, které nechybí potřebná naléhavost, ale i pošmourná atmosféra dotýkající se nálad posluchače. Jde o naprosto dokonalou ukázku stavu věcí u současných SIXX:A.M., neboť jde o song mistrovsky proaranžovaný, ale stále si udržující přímočarý ráz a jistou míru dekadentní špíny. Osobně mám zde radši ty tvrdší a hutnější věci, než je tomu v případě úvodního singlu „Rise“ – tedy hlavně riffovou „Everything Went To Hell“, na moderních zvucích a ponurém groovu stojící „Belly Of The Beast“ nebo hodně mohutnou „The Last Time“ vykazující se propracovanými zpěvy. Deska nabízí hodně málo prostoru k tomu, aby jí někdo označil za nudnou a nezajímavou, protože i pomalejší věci jako „Better Man“ nebo „When We Were Gods“ okouzlují zvukovou propracovaností, vkusně dávkovanou pomocnou aranžerskou orchestrací a výrazně melodickou linkou. Zkrátka jde o dosud nejlepší věc od kapely SIXX:A.M., ti se konečně zdají být připravení k trvanlivějšímu putování a to aniž by se snažili jakkoliv navazovat nebo dokonce vykrádat vlivy MÖTLEY CRÜE.

Album zakoupeno v obchodě Music Records.

11.05.2016	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz