SLASH Featuring MYLES KENNEDY AND THE CONSPIRATORS - World On Fire

70%

Slavný kytarový střelec Slash je vlastně velmi pilným muzikantem, protože ať už se zrovna jeho aktuální projekt nazývá jakkoliv, po každé když je do něj tento muzikant angažován, nemusíme ani moc dlouho čekat, až se vytasí s novou sadou skladeb. Zvláště s přihlédnutím k faktu jaké drahoty dělají s novými alby jeho dávno bývalí chlebodárci z GUNS N´ROSES (konkrétně tedy jejich frontman Axl Rose), je to vlastně skvělé zjištění. Jeho třetí sólové album je vlastně důkazem skladatelského přetlaku a touhy dělat stále hardrockovou hudbu držící se prověřených hodnot. Charismatický kytarista své odkojení poctivým americkým rockem a blues s kořeny v raných sedmdesátých letech zkrátka nikdy nepopře. Stejně jako tomu bylo u minulého alba „Apocalyptic Love“, jeho muzikantští druhové vystupující pod značkou THE CONSPIRATORS jsou i letos na svých místech. Stejně tak je tomu i v případě Mylese Kennedyho, výtečného zpěváka kapely ALTER BRIDGE, jehož služeb již Slash pro své sólovky využívá nějaké čtyři sezóny. Letos můžou příznivci tohoto kytaristy spokojeně vrnět blahem. Dostávají totiž sbírku, o které mohu s čistým svědomím říci, že (díky její neskutečné délce osmasedmdesáti minut) se opravdu jedná o materiál ukuchtěný dle vzoru obřích alb z devadesátých let.

Co k novému materiálu tedy říci? Nahrávalo se na Floridě pod producentským dozorem Michaela Basketteho a až na dvě skladby z celkových sedmnácti se pod všechny položky podepsalo právě vůdčí duo Slash/ Myles Kennedy. Album „World On Fire“ stylově navazuje na silného předchůdce „Apocalyptic Love“. Stejně jako tomu bylo u minulého alba, Slash znovu bere inspirace přesně z těch rockových hájemství, jaké před necelými třiceti lety opanovaly jeho hru ve skladbách nacházejících se na fantastickém debutu GUNS N´ROSES „Apetite For Destruction“. Letos je tento příklon k vlastním kořenům snad ještě markantnější, protože deska je snad tou nejtvrdší, na které se tento kytarista kdy podílel. Jeho hráčský a skladatelský rukopis nelze nepoznat, takže razantní rockové vypalovačky vycházejí z bluesových kořenů jsou hotovou věcí. Nové energické skladby mají od začátku neuvěřitelný rock´n´rollový odpich, jsou poháněny bytelným groovem a pádí start cíl. „World On Fire“ je však albem, na které je nutné si udělat čas a k poslechu přistupovat nezatíženě od veškeré hektičnosti okolního světa, přeci jen na ploše takřka osmdesáti minut se nelze (i s tak výtečným zpěvákem jakým Myles Kennedy bezesporu je) ubránit jistému úpadku pozornosti, či chcete li zjištění, že album začíná být jaksi monotónní.

Ano, délka alba je nakonec jediným negativem novinky. Mám pocit, že s takovým kolosem si chtělo více producentsky vyhrát, použít nějaká ta aranžérská kypřidla. Slash si prostě vzal až příliš velké sousto na to, aby celý pouličně syrový materiál  uhlídal v bezchybné fazóně. Je jasné, že se zejména v druhé polovině nosiče nachází i méně silné položky, ale jinak je třeba smeknout. Je zde tolik skvělých vypalovaček naplněných výživnými rock´n´rollovými riffy, vyhrávkami, sóly i strhujícími pěveckými momenty, až se z toho člověku zamotá palice. Jak už jsem výše naznačil, „World On Fire“ není deskou, která by se dala poslouchat tak nějak na půl ucha, k domácí práci, jestli mi rozumíte? Pokud tak učiníte, nahrávka kolem vás prosviští, aniž by jste zaznamenali něco neslyšeného. Je to materiál pro rock´n´rollové fajnšmekry, který doslova vyžaduje jejich zájem a pozornost.

První tři skladby „World On Fire“, „Shadow Life“ a „Automatic Overdrive“ jsou natlakované rockerské dělovky, kytarově pestré, energické a výtečně pěvecky vygradované, stejně tak je tomu i v případě třeba sedmé „Stone Blind“. Tohle jsou totiž přesně ty skladby, kde je snadno dohledatelný duch raných GUNS N´ROSES. A já k nim za to chovám velké sympatie. Snad ještě markantnější je to v případě dvojice – „Wicked Stone“ a „30 Years To Life“, kde první zmíněná má onu groovy košatou výstavbu, která byla kdysi patrná u songu „Rocket Queen“ a druhá je zas poznamenána kolovrátkem typu „Paradise City“. Výtečně se povedla i balada „Bent To Fly“, což u Slashe vlastně nebylo nikdy zas až takovým pravidlem. K prvním sedmi songům nemám žádných větších výhrad.

Přejděme tedy k oněm výhradám. V polovině alba začnou na povrch vyvstávat první mezery, protože se zde objevuje více rozvláčnějších věcí, a tak se brzy silnější chvilky střídají rovnoměrně s těmi slabšími. Protipólem vrtkavému středu alba stojí však píseň „Dirty Girl“, která se vlní v rytmu práskavých street rockových riffů. Jen chvíli před tím totiž zažívám několik nudnějších výpadků se songy „Too Far Gone“ a „Beneath The Savage Gun“, nebo zejména díky jedné ze zdejších polobalad - „Battleground“. Úderná „Avalon“ je rovněž vzpruhou oproti třeba „Iris Of The Storm“. Jak to tedy charakterizovat co nejpřesněji? Dlouhatánské a velmi tradičně rockové album „World On Fire“ se zkrátka zhruba od své poloviny pere s časem, kdy na velké časové ploše zahání prostřednictvím svižnějších, dravých věcí rozpačitější dojmy zejména z těch mírnějších kousků.

Výraznou vyřvávačkou je třeba i song „The Dissident“, ačkoliv právě tuhle skladbu nemám mezi těmi, které by se mi zrovna nějak chtělo dokola poslouchat. Ani instrumentálka „Safari Inn“, ani mohutné finále „The Unholy“ nějak extra nevybočují z průměru, a tak lze říci, že Slash se letos vytasil s hodně objemnou porcí vlastní hudby, kde střídá skvělé momenty s méně zdařilými. Mám pocit, že desce by opravdu výrazně pomohlo zkrácení o nějakých pět až šest songů, protože je zde občas vcelku slyšet skladatelská únava. Nevím, co jej vedlo vytasit se s takto dlouhým albem, každopádně právě z tohoto důvodu stále považuji předcházející desku „Apocalyptic Love“ za jeho nejzdařilejší sólovku, i když ani tohle určitě není špatné album. 

CD zakoupeno v obchodě Music Records.

24.09.2014	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz