SLAYER, ANTHRAX - Praha, Tipsport Aréna, 25.června 2019

Poslední koncert thrashmetalových legend SLAYER v ČR provázelo hrozné vedro. Venku bylo doslova na padnutí a ve velké hale na Výstavišti, která nemá klimatizaci, to velice brzy nebylo o nic lepší. Vlhkost vzduchu připomínala podmínky v rovníkové Africe, takže se ten večer příchozí vyloženě koupali ve vlastním potu. Každopádně ale pořád radši Výstaviště než klimatizovaná O2 Aréna, kterou z mnoha jiných důvodů nesnáším. Tolik tedy na úvod a pojďme na plac. Sympaticky a bez českého suportu nastupují úderem osmé rovnou ANTHRAX. Moc jsem nepochopil, proč zde jako intro pouštěli skladbu od IRON MAIDEN a pak začali riffem „Cowboys from Hell“ od PANTERY, ale budiž. Odpich v podobě „Caught In The Mosh“ a následně „Got The Time“ byl ovšem dobrý. Koncert měl z počátku nasazení a nic nenasvědčovalo faktu, že se mě krátce na to trochu zají. ANTHRAX si nepotrpěli na dlouhé proslovy a v rychlém sledu dali klasické fláky jako „Madhouse“ a „NFL“, mě však bylo jasné, že Newyorčané opět pojedou staroby a na rovinu říkám, že mě s tím už ….(prostě mě to na nich vadí). Ten jejich návrat do 80´s mě prostě nevoní. Z posledního alba nedali nic, z Bushovi éry taky nic a jediná relativně současná skladba byla nakonec utahaná „In The End“ z alba Worship Music, jinak vše z let 1985-89.

Ten večer jim navíc ani nevyšel moc zvuk, bylo tam moc výšek, kytary zněly příliš tence, takže riffy tolik netlačily a Belladonova ječení bylo v celkovém soundu chvílemi moc. Set trochu zachránila skočná „Antisocial“, při závěrečné „Indians“ byly pocity ale opět rozpačité. ANTHRAX jsem viděl už vícekrát, 2x s Bushem a asi 4x s Belladonou a musím konstatovat, že je to s nimi bohužel čím dál horší. A je mi i trochu stydno, když vidím, jak moje oblíbená kapela, která hrála v devadesátkách moderní metal, ze sebe teď dělá osmdesátkové retro, vůči kterému se ve svém Bushovském období docela vymezovala. K hlavní hvězdě...

SLAYER, ač jsou to taky dinosauři z pravěku, tak, na rozdíl od ANTHRAX, se současnější skladby hrát nebojí. Třeba hned úvodní „Repentless“, coby titulka z posledního alba, zněla suprově. V úvodní části vystoupení k Final World Tour pak zazněly ještě „World Painted Blood“, „Hate Worldwide“, a to jsou též novější kusy. Byl to ale přeci jen rozlučkový koncert, takže se hrál průřez diskografií a s postupující časomírou čím dál více docházelo na oslavované klasické fláky. SLAYER však dokázali poměr mezi starou a novější tvorbou vyvažovat. Na řadu přišly jak prastaré a ne tolik provařené kusy jako třeba „Chemical Warfare“ nebo „Postmortem“, tak třeba devadesátkové „Disciple“, „Payback“ a samozřejmě i zmíněné klasiky, na které jsme přišli především.   Je fakt, že zkraje vystoupení však SLAYER staré hity moc nehráli, první velkou peckou byla až skoro po půlhodině zahraná „War Ensemble“, která v živé podobě ovšem nikdy neomrzí a i ten večer byla parádní. Vystoupení díky ní pak dostalo švih a až do konce jelo bezchybně.

Zvuk měli SLAYER jasně lepší, protože byli přeci jen headliner, a thrashovalo jim to náramně. Kerry King hobloval jako vždy poctivě a svoji býčí šíji nezastavil, Gary Holt pařil jakbysmet a Paul Bostaph za bicími byl taktéž výborný. Trochu mě možná zklamal Tom Araya, o němž často čtu, jaký je to skvělý frontman, ale po několikáté jsem si všiml, že je na pódiu dost statický a jakoby bez zápalu. Při moderování mezi skladbami působí unaveně, až jsem si v duchu říkal, že s ostřejším frontmanem by ten SLAYER mohl být větší mazec. Ale zase vokál měl ten večer jistý a bez chyby, o tom žádná, zpěvák je Tom výborný.

Byla to velkolepá show s opravdu pekelným vizuálem. Nejen že často šlehaly na pódiu ohně, chvílemi tam dokonce hořela úplná vatra, což při vedru v hale, navodilo pocit opravdového inferna. Plátno za kapelou pak zobrazovalo klasické antikristí výjevy, takže to byla pastva, jak pro uši, tak i pro oči.

Jak se schylovalo ke konci, tak se samozřejmě jelo dle očekávaného scénáře: „Seasons In The Abyss“, „Hell Awaits“, „Raining Blood“, „South Of Heaven“, „Angel Of Death“, prostě klasiky. Co jiného bychom ale na rozlučkovém turné chtěli poslouchat? Mě osobně však potěšila, skoro na závěr zařazená psycho věc „Dead Skin Mask“. Celkem nám na rozloučenou legendární thrasheři zahráli dvacítku skladeb a podle mě byla skvělá. Koncert měl, jak bývá u SLAYER zvykem, drive a kvalitní, hutný zvuk. Kapela působila suverénně a proti předskokanům ne tolik vtíravým dojmem. Ze SLAYERU jsem prostě neměl pocit retra a už vůbec na mne nepůsobili nějak laciným dojmem. Byl to zkrátka mazec, a jestli je to opravdu jejich poslední tour, tak podle mě odcházejí možná zbytečně brzo.

17.07.2019	Diskuse (80)	Sicky