SLAYER - Diabolus In Musica

80%

Při pohledu na celou diskografii SLAYER je nesporné, že jsme se v roce 1998 setkali s velmi zvláštní nahrávkou, která v uších mnohých skalních příznivců thrash metalu do dnes rezonuje jako právě ta nejméně pochopená. Prostě Černý Petr. Neprávem osočované ze všeho možného, konzervami dost často ne úplně doceněné, nicméně dle mne rozhodně ne slabé (natož pak nejhorší) album těchto kalifornských Bohů thrashového masakru. Vlastně se zde přiznávám, že mám album „Diabolus In Musica“ radši než desku předcházející a vlastně i než následující. Příznačné pro konec devadesátých let bylo jisté objevování nových zvukových obzorů a příklon k temnotě, hutnosti a hrubiánskému hardcoru, což však neznamenalo ledabylost v přístupu k studiové vycizelovanosti a post-produkci, právě naopak, kapela, která jakoby své punkové choutky plně ukojila krátce před tím na své desce punk/ hardcore předělávek „Undisputed Attitude“ z roku 1996, zde nastoupila plně koncentrovaná a hledící vpřed. A tak jsme začátkem léta onoho roku 1998 dostali sice vcelku netypickou, ale perfekcionalisticky ošetřenou nahrávku, jejíž zdánlivá neučesanost byla vlastně chtěná, rovněž tak byla součástí promyšlené aranžerské hry, kterou SLAYER po několikáté rozjeli ve spolupráci se svým, tehdy již dlouho dvorním, producentem Rickem Rubinem.

Nejen že SLAYER tou dobou nabídli nová východiska tvrdé, neo-thrashové hudby, ale postarali se rovněž o to, aby svět spatřil řadu nových uskupení a talentů, například když vzali na své světové turné do pozice předskokanů právě tehdy debutující vyšinutce ze SYSTEM OF A DOWN. Pořád tedy byli v pozdních devadesátkách aktivní součástí scény a po vcelku nic neřešícím albu „Divine Intervention“, které prakticky opakovalo kapelou již v osmdesátých letech vymyšlené postupy, obohacené lehce něčím novým a stejně brutálním, se právě „Diabolus In Musica“ stalo novým zdrojem nápadů a progresu vtěsnaného do jejich obvyklého hudebního mustru. Nová deska vysekaná na pomezí thrash metalu a temného hardcore zněla hodně groovy, temně a psychoticky. Nezakryta zůstala jistá nervnost hlasového projevu Toma Arayi, z čehož se pak podobná nálada dostávala i do nitra samotných songů. Ty často atakovaly posluchače neradostnými příběhy, tentokrát většinově spjatými se sociální tématikou a kriminálními skutky.

Zlověstné songy získaly především na hardcore houpavosti („Overt Enemy“), což umocnilo jejich příběhy. Bostaphovi bicí zněly opět doslova fenomenálně a Arayova baskytara byla povytažena do popředí, přičemž samotné písně mnohdy nabídly fáze, kdy pod Arayovým nelidským řevem zněla právě jenom rytmika („Death´s Head“). Kytary dua Jeff Hanemann/ Kerry King byly lehce podlazeny, což dodalo skladbám temný ráz, nicméně fanoušci sól se nemuseli z ničeho znepokojovat, protože bylo sice pravdou, že se oba kytaristé do svých typických pazvuků pouštěli trochu opatrněji, nicméně sóla ani zde nechybí a všem těm psycho skladbám opravdu sluší.

Ze skladeb tíhnoucích k pozdější podobě tzv. groove metalu nejvíce zaujala skočná „Stain Of Mind“, coby zdejší pilotní singl a song, který předběžně fanoušky připravil na změny. Také ponurá, a díky svým plíživým melodiím (zde rovněž tak trochu upomínajícím na období pomalejších alb „South Of Heaven“ a „Seasons In The Abyss“) i jedovatá „Perversions Of Pain“ měla obrovské charisma. Dost často se zde využívaly skreslené kytarové zvuky a vokální efekty, díky kterým zůstalo album tím nejzvláštnějším kouskem dlouhé kariéry SLAYER, nebylo tedy divu, že se z desky v budoucnu příliš skladeb živě nehrálo. Skvělou záležitostí je akustickou vybrnkávačkou začínající „Desire“, která má v sobě, dle mého, velký potenciál a představuje SLAYER v hymnickém rozpoložení, jaké si kapela nikdy předtím nezkusila. Dost často jsou zde zastoupena témata vypovídající o zhoubnosti náboženství „In The Name Of God“ a „Screaming From The Sky“, ale i věci týkající se typicky válek, smrti, šílenství a rozličných kulturních deviací. Úderka „Scrum“ se kuriózně týká sportovní odvětví, konkrétně amerického fotbalu. Nahrávka zůstává dodnes jakousi raritní ozdobou portfolia kapely, ale já jí i tak mám z těch pozdních - počínaje rokem 1994 - mezi těmi nejlepšími. Jo a málem bych zapomněl - skvělý obal!

29.11.2015	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz