SLAYER - Divine Intervention

70%

V první polovině devadesátých let se SLAYER těší pověsti největších veličin thrash metalu, mají za sebou skvostný živák „Decade Of Aggression“, který se stal tributem jejich pověstných koncertům a byl nahrán na dlouhých šňůrách podporujících poslední, velmi úspěšnou řadovku „Seasons In The Abyss“. Když se turné blížily ke konci, oznámil bubeník Dave Lombardo odchod z kapely, přičemž SLAYER si věděli hodně rychle rady a žádný koncert díky tomu nezrušili. Tou dobou (zkraje roku 1992) metalový svět podlehl novému fenoménu, který se nazýval PANTERA a tak se brzy mnozí začali zabývat otázkou, co asi tak předvedou SLAYER, o kterých v příštích dvou letech (snad kromě skladby „Disorder“, jenž byla nahrána ve spolupráci s Icem T a vyšla na kompilaci Judgement Night) nebylo prakticky vůbec slyšet. Když v září roku 1994 konečně vyšlo „Divine Intervention“, první album SLAYER nabubnované Paulem Bostaphem (dříve drtícím škopky u FORBIDDEN) a rovněž první jejich album, které obdrželo protichůdné kritiky a velmi smíšené recenze, jednalo se o nebývale silnou zkoušku odolnosti fanouškovské základny (snad nikdy kapela nestála před tak zásadním  - buď a nebo), ta se však brzy ukázala jako velmi pevná a nerozbitná. Usuzuji tak dle skutečnosti, že i když SLAYER po roce 1990 nahrávali už jen dobré desky, ne však tak skvělé jako je vše do roku 1990, fanoušků stále spíše přibývalo.

Divíte se, proč píšu o rozporuplnosti přijetí této desky? No ono není divu, když se někdy vykážete řadou dokonalých pěti alb. Tenkrát šlo také o první album, kterým se SLAYER přestali jakkoliv posouvat a vesměs čerpali pouze z vlastní minulosti, nápadů a neotřelosti však jaksi ubylo. Producentského kormidla na „Divine Intervention“ se znovu chopil šéf Def American Rick Rubin, jehož cílem bylo pro tentokrát nahrát co nejzlejší materiál, který by byl schopen alespoň trochu konkurovat fenomenální desce „Reign In Blood“. Logicky se tedy skladbám ponechala základní surová stavba, i když kapela v rozhovorech kontrovala sděleními o největší připravenosti před vstupem do studia, každopádně se chlapci drželi především předsevzetí, znít co nejvíce jako SLAYER, vlastně šlo o zcela opačné přístupy k tvorbě, než kdysi nabídlo třeba nebojácné album „South Of Heaven“.

Hlavním inspiračním zdrojem nahrávky byla náboženská a politická vysílání ve Spojených státech, která byla schopná mnohým dokonale vymývat mozek („Divine Intervention“, „Circle Of Beliefs“, „Mind Control“ nebo „Dittohead“). Jak bylo u SLAYER dobrou tradicí, další témata se znovu týkala válečné historie, zejména pak Třetí říše (song „SS-3“ se snaží nastínit atmosféru strachu v době těsně po atentátu na Říšského protektora Reinharda Heidricha v Praze), ale také zločinů a vražd („Serenity In Murder“, „Killing Fields“), kde stěžejní se stala zmínka o masovém vrahovi z Milwaukee Jeffrey Dahmerovi („213“). V centru pozornosti byla kontroverzně laděná sociální témata. Tak třeba „Sex.Murder.Art“ zmiňuje masochismum a s ním související umění, které překračuje hranice legálnosti. Pro tuto velmi temnou a negativitou vibrující desku je pak příznačné, že se na ní poprvé ve většinové míře skladatelsky projevil Kerry King a jako textař rovněž i Tom Araya, což při úspěšných aktivitách Jeffa Hanemanna v minulosti značilo, že toho vývoje a neohranosti kapela pro tentokrát nabídla o dost méně. Pro mne je „Divine Intervention“ momentem, kdy se SLAYER vlastně přestali vyvíjet a pouze v obměněných modifikacích přehrávali skoro jedno a totéž, nicméně v prosinci 1994 jsem je spatřil poprvé živě (v ostravské Sportovní hale s tehdy debutující předkapelou MACHINE HEAD) a do dnes na tuto akci nadšeně vzpomínám. Ještě je třeba zmínit, že reklamní kampaň doprovázející vydání desky obohacovaly fotografie části těl fanoušků, kteří si neváhali logo kapely vyřezat do rukou a zad.

27.11.2015	Diskuse (29)	Stray janpibal@crazydiamond.cz