SLAYER - Show No Mercy

90%

Co k debutu SLAYER „Show No Mercy“ s dvaatřicetiletým zpožděním říct? Určitě jde o album, které spolu s prvotinou kapely METALLICA „Kill ´Em All“ vydatně posunulo hranice obecného vnímání extrému v metalové hudbě. Ta se totiž od tohoto okamžiku počala rozvětvovat do mnoha rozdílných žánrů. Do roku 1983 byl totiž na světě jenom jeden hudební kov a to ten „těžkej“. Pravda, že první vlaštovkou, která hrála divočeji a hlasitěji než všechny ostatní soudobé britské kapely, byli VENOM, kteří vypustili své debutové album „Welcome To Hell“ dva roky před SLAYER. V případě VENOM, ale šlo pořád o přímočarý metalický rock´n´roll, byť se počali díky své image a okultním textům nazývat black metalem. A právě zmiňovaní VENOM spolu s JUDAS PRIEST tvořili základní inspirační zdroje čtyřem neurvalým výrostkům ze slunečné Kalifornie, kteří tolik toužili po čerstvé krvi. Když album v prosinci zmiňovaného roku vyšlo u značky Metal Blade, začaly se věci hýbat správným směrem. Deska produkovaná Brianem Slagelem se stala na dlouho nejprodávanějším nosičem zmíněné stáje, kapela však stále přežívala v skromným podmínkách dotována otcem Kerryho Kinga a také z peněz vydělaných lékařskou praxí Toma Arayi, jediného člena majícího tou dobou zaměstnání. SLAYER na prvním americkém turné dokonce zaměstnávají a různě využívají přátele a rodinné příslušníky pro práci v doprovodném týmu, starajícím se o dopravu, světla, zvuk, zkrátka všechny záležitosti potřebné k plynulému chodu karavany, která se chopila své šance a brzy sklízela velké úspěchy.

Ano, SLAYER se skutečně stali nejnebezpečnější metalovou kapelou v průběhu osmdesátých let a nakročeno k tomu měli už od první desky. Divoké škleby, kožené oděvy ozdobené hřeby, satanské propriety, ale kdyby šlo v jejich případě skutečně jen o tyto doplňky, nikdy by jejich hvězda nesvítila tak dlouho a tak výrazně. Vždyť oni to ti chlápci bez větší újmy a úpadku popularity přežili až dodnes. Co víc, jejich popularita mnohonásobně vzrostla. Kapela, která se v průběhu let stala institucí metalové nesmlouvavosti a zárukou osvědčené kvality, započala svou dráhu hluboko v osmdesátých letech a brala energii, neurvalost a obsesi v temných silách od VENOM, ale hlavně titánské kytarové postupy od JUDAS PRIEST. Zpětně můžeme o jejich startu říct, že šlo o zlomový bod ve vnímání heavy metalové hudby a počátek hnutí thrash – jakožto nového stylu libujícího si v zuřivé rychlosti, větší divokosti, ale také jak se později ukázalo v realistických tématech, oproštěných od komiksových heavy metalových póz (ale to až opravdu za pár let).

Album začíná velmi stylově – vysokorychlostní dělovkou „Evil Has No Boundaries“ s úvodním nelidským výkřikem Toma Arayi a mnohohlasým chórem, kterého se účastnilo mnoho muzikantů a přátel z branže (např. Gene Hoglan) - a je doslova prošpikováno posedlostí v okultních tématech a nadpřirozených silách. Nachází se na něm mnoho dnes již klasických skladeb, které SLAYER hrají na koncertech až do dnešních dnů. Namátkou vzpomenu třeba „The Antichrist“, „Die By The Sword“ nebo „Black Magic“. Mými osobními favority jsou však stále dva nezapomenutelné zářezy „Fight ´Till Death“ a „Tormentor“. Tehdejší SLAYER ještě nebyli tou kapelou, jak ji známe dnes, takže o nějaké velké technické úrovni skladeb nemůže být řeč, což ovšem nikoho nezajímalo a nebylo prakticky důležité. Většinou když vznikne něco nového, zajímavého a velmi neobvyklého, jde o spontánnost, energii přetavenou v gejzír invence a radosti, pojmy, které vlastně s nějakým spekulováním vůbec nesouvisí. Vše bylo podřízeno rychlosti a zvrácené melodice, věcem tolik chtěným a žádoucím. Kytarový tandem Jeff Hanemann/Kerry King nás vytrvale zásobil kytarovými party poháněnými bicími salvami Davea Lombarda. A v neposlední řadě musím uznat, že zpívající baskytarista Tom Araya na to, že do svého příchodu k SLAYER v roce 1981 opravdu nikdy neslyšel o stylu hudby nazývaném heavy metal, řval opravdu kouzelně. 

SLAYER stvořili svůj plamenný debut „Show No Mercy“ (1983) z krve a ohně a stali se ve své době nejextrémnější metalovou skupinou na světě a velkým předobrazem stovkám následovníků. Po albu přišlo na řadu úspěšné EP „Haunting The Chapel“ (1984) a regulérní dvojka „Hell Awaits“ (1985), která ještě o něco přitlačila na pilu a dodala tvorbě na progresivnějším rázu, bezútěšnosti a nabídla komplikovanější struktury skladeb. SLAYER se brzy stali solí v očích všech amerických mravokárců, politických žvanilů i pánbíčkářů, vše ostatní je již dávno historií. 

Autorův text v kratší, surové verzi zveřejněn před lety na metalopolis.net

07.11.2015	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz