SLAYER - South Of Heaven

100%

Album „South Of Heaven“ to mělo ze všech dosavadních alb z diskografie SLAYER zřejmě asi opravdu nejtěžší. A to nejenom díky faktu, že přišlo po průlomovém a věčně oslavovaném pomníku „Reign In Blood“, ale zejména proto, že přineslo nejradikálnější stylovou změnu v historii formace a pozitivně posunulo hudbu SLAYER k větší svobodě a propracovanosti. Najednou to už nebyla ta zuřivá kapela, která ještě nedávno závodila s několika dalšími o titul „nejrychlejší hudba na světě“. Za tento odvážný tah směrem k většímu navrstvení kompozic a zvukové bohatosti se musí SLAYER vyseknout poklona. Progresivněji vystavěná sbírka se vykazovala středními tempy, propracovaností a opravdu zhoubnou atmosférou, nemluvě o tom, že Tom Araya někdy dokonce opravdově zpíval. Náplň skladeb se nejčastěji dotýkala válečných zvěrstev. Tohle album je do dnešních dnů považováno za naprosto bezchybnou učebnici inteligentně zpracovaného thrash metalu. Skvost, který právě díky své jinakosti přežil celou tu dobu bez vážnějšího kvalitativního zakolísání a úpadku trvanlivosti.

SLAYER v druhé polovině osmdesátých let prožívali zřejmě svůj absolutní umělecký vrchol. Uvnitř kapely to však vřelo. Spory kytarové dvojice, která ve svých rukách třímala taktovku, s bubeníkem Davem Lombardem, se ukázaly být hlubšího charakteru, než se na první pohled mohlo zdát. S Lombardem se totiž neshodli na vůbec ničem. Počínaje jejich ironickými narážkami na účast jeho manželky a malých dětí na turné SLAYER, přes Kingovi názory na budoucí hudební směřování (ty se samozřejmě lišily i od Jeffa Hanemanna), které v době „South Of Heaven“ ještě nedoznaly úplné realizace, protože i kytarista prožíval období těsně po svatbě a skladatelské činnosti, či kontrole nad tímto procesem, se věnoval nejméně za celou historii kapely a o desce z roku 1988 dnes mluví jako o té, která dopadla nejméně podle jeho představ (díky bohu). Dave Lombardo sice už jednou na počátku roku 1986 SLAYER opustil, aby byl na několik týdnů nahrazen Tommy Scaglionem z WHIPLASH, ale po několika měsících se na dalších šest let vrátil a nahrál se SLAYER další dvě skvělá alba. Nicméně i přes jeho fantastické výkony bylo těch šest let pro Lombarda po lidské stránce kompromisem.

Zkraje roku 1988 tak SLAYER napochodovali spolu s osvědčeným Rickem Rubinem do studia v Los Angeles a započali práce na novince, která znamenala nebojácný krok k nové podobě thrash metalu. Skladatelské otěže třímal v rukách Hanemann a nutno říct, že všechny stěžejní kusy jsou jeho prací, snad z výjimkou „Ghost Of War“, jejímž autorem je Kerry King. Už zneklidňující název „Jih nebe“ jakoby poukazoval na odvrácenou stranu světa, na místo konání nejhrůznějších zvěrstev, které se kdy v historii lidstva staly. Pomalu se rozjíždějící titulní „South Of Heaven“ je dodnes považován za klasiku hranou na koncertech a přes své volnější tempo neztrácí nic z potřebné jedovatosti, kterou umocňuje akustické vybrnkávání, zadržované napětí, pozvolné nabalování kytar a gradace, která vrcholí nakažlivým Arayovým řevem. Následující „Silent Scream“ popisuje duševní zmatek zneužívaných dětí. V atmosféře laciných splatter horrorů se nese „Live Undead“, skladba je to však znamenitá. Kytaristé Hannemann a King se v ní blýsknou hned několika chaotickými sóly (vůbec celé album je jimi doslova přeplněno) a ani Dave Lombardo díky fantastickým přechodům a mnohým dalším momentům nestojí stranou. 

Svou obsesi v tématech druhé světové války a vším, co zavání fašismem, ukáže Jeff Hannemann ve vynikající „Behind The Crooked Cross“, stojící zejména na nezvykle melodické zpěvové lince a svižném nicméně chytlavém riffingu. Téma nesmyslnosti a zbytečnosti válek věrně znázorňují dva songy – „Mandatory Suicide“ (znovu koncertní tutovka), která nastiňuje myšlenky v posledních momentech života vojáka vyslaného svými veliteli na jistou smrt, i divoká jízda „Ghost Of War“, kde je nastíněno téma navždy psychicky poznamenaných při jejich návratu do normálního života. Konkrétně jde o dozvuky vietnamského traumatu. Dojde zde i na předělávku prastaré klasiky od JUDAS PRIEST „Dissident Aggressor“, jinak mimořádně povedenou, která působí jakoby se vždy jednalo o song SLAYER. Akustické intro v závěrečné „Spill The Blood“ nás připraví na majestátní hudební chvíle, skladba do závěru desky skvěle zapadá, neboť je plná zhouby, napětí a pomalu se linoucích struktur. Celkově vzato nejodvážnější a dost možná i nejlepší album v historii SLAYER, kterým se kapela předvedla jako progresivně naladěné těleso na vrcholu tvůrčích sil. Prostřední z památné trilogie legendárních alb je napěchováno nakažlivě stísněnou atmosférou, instrumentální bohatostí a pro SLAYER netypickým smyslem pro jedovaté melodie. I díky nim stojí toto dílko na samém vrcholku thrash metalového žánru.

23.11.2015	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz