SLIPKNOT - 5: The Gray Chapter

60%

Rok dopředu proklamovaný (velký) návrat někdejších idolů „generace SICK“ se letos vlastně ani konat nebude. Ptáte se proč? Důvod je prostý. Nová deska masek z Iowy je opatrným krokem, rekapitulačním slepencem všech etap dosavadní existence nemocné Devítky, což samo o sobě dává za pravdu pohodlnosti a hře na jistotu, vlastnostem, jenž nebyly nikdy nakloněny trvalému zájmu. Myslím, že zvlášť současní (nutno říci, že v jistých ohledech i přísnější) fanoušci tvrdé hudby podstatu věci odhalí. To lepší, za čím dnes stojí lídr Corey Taylor, se samozřejmě již pár let nachází pod značkou STONE SOUR, přestože se výraz obou projektů stále přibližuje. Nový album SLIPKNOT je sice zručně zhotoveným kusem zaoceánského metalového mainstreamu a opravdu nepochybuji o tom, že mnohé potěší, ovšem chybí mu invence, neoposlouchanost a hlavně vášeň starších věcí, jakkoliv si to mnozí z jejich letitých příznivců zatím neumí přiznat a stále si velmi přejí, aby právě SLIPKNOT s novinkou po delší době ťali do živého. Jenže s tímto materiálem se kapele, nedávno zmítané poměrně zásadními personálními změnami (tragédie v podobě smrti baskytaristy a jedné z vůdčích person Paula Graye a nedávný překvapivý odchod další hybné síly – skvělého bubeníka Joeye Jordisona), nedaří navázat na svou zašlou slávu a tak obávaní klauni dnes působí bez chuti, tedy spíše jako stín své minulosti. Rozeberme si tedy klady a zápory popořadě.

Celé album „5:The Gray Chapter“ na mne v mnohém dělá dojem, že se SLIPKNOT snaží navázat na přetrženou nit, ale bohužel občas vyznívají křečovitě, jakoby kapela prostřednictvím skladeb, z nichž některé (ty lepší) by klidně mohly vyjít pod značkou STONE SOUR, plnila jen nějaký úkol, předpis, normu k tomu, aby konečně po mnoha letech dokázala předložit fanouškovské základně nové skladby, ale ve skutečnosti už se její někteří členové těší, až zas na pár let masky zahodí do skříně. Na novince, jenž reprezentuje právě tu otevřenější (více melodického zpěvu a celkově přívětivějších momentů) stránku tvorby SLIPKNOT, ostatně tak jako tomu bylo již v časech předchozí fošny „All Hope Is Gone“, postrádám nekompromisnost „Iowa“, ale hlavně uměleckou stylizaci a lehkost „Vol.3:(The Subliminal Verses)“. Nemyslím si však, že by šlo jen a pouze o kalkul. Dle mého se prostě SLIPKNOT chtěli ještě jednou pokusit něco složit a uhasit tak hlad početných zástupů jejich fans, kteří již mají daleko k těm děckám, kterými byli před deseti až patnácti lety, jenže ve skutečnosti už jsou dle mého členové kapely naladěni trochu jinak. Jak? To se z alba nedozvíme, maká se pro plakátový moloch, pro Americký sen. Koho zajímají skutečné hudební chutě nějakého chlápka pod gumovou maskou?

Současná tvorba SLIPKNOT osciluje mezi songy s ponurou atmosférou, které zde reprezentují pomalu se rozjíždějící skladby s akustickým úvodem. V nich se hlas Corey Taylora později ukáže spíš v melodičtější poloze, jakou od něho známe z tvorby STONE SOUR, a právě tou tvrdou, riffující formou s brutálně vyřvávaným textem, tak jak tomu bylo v dobách prvních alb „Slipknot“ a „Iowa“. 

Neskrývám názor, že tahle kapela mne zaujala až na třetí desce s počátkem využívání melodičtějšího hlasu. Proto první skupinu zdejších skladeb beru jako tu povedenější. Sem patří stupňující se rozjezd „XIX“, který budí dojem, že je odzpíván vězněm spoutaným někde ve smradlavém sklepě opuštěného stavení uprostřed polí státu Ohio, který právě nalezl naději v podobě kapesního nože a krabice pomerančového džusu. Dále zpěvná hitovka „The Devil In I“ ve stylu STONE SOUR. Ta nabídne více poloh a připomene, že masky platí za nástupce crossoverových kapel devadesátých let (jinak zde asi nejlepší song). Stejně zdařilý je „Killpop“, jenž vzápětí uhrane mrtvolně chladnou atmosférou, elektro-zvuky, ale i melodikou ve stylu toho nejlepšího z časů vrcholné fošny „Vol.3:(The Subliminal Verses)“. Rovněž balada, kde Coreyho naléhavý projev doprovází jen jakési sklepní údery a ruchy - „Goodbye“, se povedla, takže lze říci, že navazuje na song „Snuff“ z minulého alba. Kvapíková „Nomadic“ připomene rovněž spíše tvorbu pozdních STONE SOUR a uzavírá tak množinu chytlavějších songů, jenž zde považuji za tu část nahrávky, která mne bez problému baví. 

Druhou skupinu skladeb tvoří naopak nabušené agresivní věci: rychlá řezničina „Aov“ (svými riffy a rychlým tempem připomínající trochu SLAYER) je z nich bezesporu nejlepší, naopak úplně zbytečná se mi zdá hoblovačka ve stylu CLAWFINGER - „Skeptic“, ale také ještě o něco tupější věci typu „Lech“ a „Custer“. Vcelku mne zaujala nekompromisní jízda „Sarcastrophe“, která jako jedna z mála tvrdších skladeb má zde do samoúčelnosti vcelku daleko, naopak vykazuje dobré nápady. Tento song je vlastně ideální kombinací více poloh současných SLIPKNOT, zní moderně, tvrdě a v rámci možností nápaditě. V závěru však nahrávce poněkud dochází palivo. Každopádně lze o novém albu říci, že navazuje na svou pozdní tvorbu s tím, že přidává i trochu té agrese z počátků, takže novinku hodnotím za vcelku dobrou rekapitulační věc, byť svými motivy a vyzněním nepříliš přínosnou, to ostatně napověděla i jedna z prvních vlaštovek - „The Negative One“. Dobré album, ale je tomu skutečně tak s přihlédnutím ke všemu, co tahle kapela má za sebou? Záleží na tom, jak dalece k nim budete vstřícní/přísní.

22.10.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz