SLIPKNOT - The End, So Far

80%

Už název nové desky „The End, So Far“ signalizuje, že si po její realizaci hodlá maskovaná úderka dát na neurčitý čas pauzu. Děje se tak právě v době, kdy jejich tvorba získává mnohem otevřenější rámec, je vrstevnatější, opatřená mnohdy i nějakou tou orchestrální aranží, a logicky se také vykazuje častějším využíváním čistého vokálu, zkrátka a dobře, dnešní SLIPKNOT jsou mnohem melodičtější a různorodější muzikou, než za jakou je většina posluchačů měla před nějakými dvaceti lety, v časech rozmachu nu-metalu a jemu příbuzných stylů. 

Ne nadarmo se o aktuálním materiálu tvrdilo, že se jedná o modernější a dospělejší verzi „Vol.3: Subliminal Verses“ z roku 2004, tedy desky, která SLIPKNOT definovala v jejich otevřenější a experimentálnější rovině. Příklon k bohatší produkci, širší škále nástrojů a většímu počtu melodií již byl patrný na minulém, velmi povedeném a úspěšném šestém řadovém albu „We Are Not Your Kind“, které představovalo sebevědomý návrat na vrchol a skvělou skladatelskou formu, mimo jiné reprezentovanou širší škálou výrazových prostředků a z toho vyplývajících metalových hitů.

Novinka dost možná není až takovou dravou jízdou jako minulá deska, nicméně její umělecký potenciál si opravdu nic nezadaná se vším, co může být v diskografii SLIPKNOT považováno jako to progresivnější a dobrodružné. Fakt, že Corey Taylor a Jim Root dnes tíhnou v rámci SLIPKNOT k výraznější melodice a otevřenějšímu pojetí metalu, jenž má stále daleko k nějaké prvoplánové podbízivosti a snadné oposlouchatelnosti, zavdává příčinu k myšlenkám na smysl existence jejich dlouholetého bočního projektu STONE SOUR. Vždyť právě ten byl kdysi založen jako přístupnější a rockovější projekt, který se lišil od brutální hudby SLIPKNOT. Dnes se rozdíl mezi oběma formacemi prakticky slévá, čemuž na novince ještě pomáhá v podstatě rocková produkce mistra Joea Barresiho (KYUSS, QOTSA, NINE INCH NAILS, SOUNDGARDEN, TOOL a jiní).

Z mého pohledu „The End, So Far“ osvěžujícím způsobem navazuje na „We Are Not Your Kind“, v lecčems však zachází ještě dál. Tento vývoj je mi sympatický. Dokonce jsem se u úvodní prog-rockově melancholické skladby „Adderall“ zabýval ověřením, zdali skutečně poslouchám ony maškary ze SLIPKNOT, jestli náhodou mě do přehrávače neproklouzla nahrávka od nějaké britské kytarovky či třeba Stevena Wilsona, neboť snový nádech a plynulý ráz opatřený atmosférou rozjímavých songů PINK FLOYD utvářel z této písně něco, co by v minulosti se jménem SLIPKNOT bylo jen sotva slučitelné. Zdejší úvod je sakra překvapující a vzhledem k síle songu vlastně i zdařilý, neboť nejde o žádné intro navozující netradiční náladu, ale skutečně znamenitý šestiminutový song.

Od svižné a divoce motivované „The Dying Song (Time To Sing)“ jsem již nepochyboval, že zkrátka poslouchám otevřenější verzi kapely, kterou táhne Corey Taylor. Zpěvák v každém okamžiku potvrzuje svoji extra-třídu a širokou škálu svého hlasového portfolia. Tahle úderná rocková vypalovačka by dříve klidně mohla vyjít i pod značkou STONE SOUR, ale dnes se jeví optimálně i zde. Brutálnější polohy dnešních SLIPKNOT tak stojí pouze na několika dalších skladbách – jmenovitě „The Chapeltown Rag“, „Hive Mind“, „Warranty“ nebo „H377“, což vlastně bohatě stačí, neboť dramaturgická vyváženost a jejich střídání s poutavými tesknými momenty a polobaladami je silnou stránkou jejich současné tvorby, která se jeví vrstevnatěji. 

Jako singl byla nedávno zveřejněna pozvolná libůstka „Yen“, což je opravdu slušně se vyvíjející vrstevnatý song, který celou nahrávku dokonale reprezentuje, ať už to je strukturální pestrostí či využitím orchestrace, klavíru a dalších podpůrných prvků. Onu vyklidněnější rovinu, kdy SLIPKNOT loví atmosféru skrz dojemnou zpěvovou linku, psychedelickou náladu a zvuk kytarové akustiky, ještě lépe zastupuje třeba píseň „Acidic“, srdceryvně gradující „De Sade“ (což je asi nejrafinovanější a nejzajímavější věc na desce) nebo závěrečná smutnička „Finale“. Pokud by tohle mělo značit rozloučení s velmi úspěšnou kariérou (čemuž nevěřím), pak jde o znamenitý závěr.

Když bych chtěl mluvit o skutečných vrcholech novinky, které reprezentují všechny možné póly tvorby SLIPKNOT, od jemných po ty nejbrutálnější, a ještě ke všemu mají osobitou atmosféru, pak nelze nezmínit dva skladbové příspěvky – a sice „Hive Mind“, což je asi nejprogresivnější píseň na desce, která prochází několika změnami temp, má neprvoplánově vedenou strukturu a krom zběsilých vokálních partů koketujících s hip-hopovou deklamací vlastní i melodický refrén, sborové pasáže a orchestrální vrstvy, tak samozřejmě zhoubná „Medicine For The Dead“, což je nepříliš rychlý, avšak démonicky znějící song plný strašidelných zvuků. Z mého pohledu okouzlující záležitost moderního metalu.

Skutečnost, že se SLIPKNOT neustále vyvíjí a nabízejí bohatší a bohatší nahrávky, jakkoliv se tomu děje na úkor přímočaré tvrdosti, mne velice imponuje, a tak si je po pětadvaceti letech existence řadím mezi kapely, které určitě stojí za to pravidelně sledovat. Je mě zcela jedno, že tahle kapela dnes patří mezi největší světová jména metalu z USA a že si zavdávají s komerčním prostředím, za svým místem si tvrdě šli a dnes navíc investují k vytvoření dokonalejších a dokonalejších nahrávek. Víte co? Prostě nebudu nikdy patřit k těm, kteří tuhle nahrávku zkritizují. A proč? Protože mě ta jejich „Iowa“ kdysi vůbec nebavila, ale tohle je prostě výtečné.

03.10.2022	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz