SLIPKNOT - We Are Not Your Kind

90%

Celosvětově mimořádně proslulá formace z amerického státu Iowa a jejich šestá řadová deska, která se tentokrát rodila poměrně obtížně. Co k nahrávce tedy říct? Mám návrh, nejprve zde nastíním můj vztah ke kapele SLIPKNOT a poté plynule přejdu v recenzi, souhlasíte? Asi nemůžete jinak. :-) Jak začít? Nikdy jsem se nepovažoval za jejich fanouška. První dvě desky „Slipknot“ a „Iowa“ jsem hned po jejich vydání vcelku odignoroval, jakkoliv to jsou alba fanoušky SLIPKNOT považovaná ještě dnes za nedostižná a ta ryzí. Holt jsem tvrdší hudbu poslouchal o deset let dříve, než vůbec došlo u SLIPKNOT k debutové placce. Když mě tehdy pár poslechových nástřelů nevzalo a kapela se mě, samozřejmě mimo masek jejich členů, zdála navíc vcelku neoriginální (tím myslím zvukově), hned jsem si je zařadil jako nějakou uniformně znějící brutalitu, která spojuje prvky z groove metalu, nu-metalu, death metalu, industriálního metalu a bůhví čeho všeho ještě, do své výbušné směsi a staví hlavně na těch maskách. Ta kapela šla strašně let zkrátka úplně mimo mě. Měl jsem pocit, že takový kravál jako oni vydává prakticky leckdo, hlavně musí být dostatečně zlý a … zamaskovaný. Nebudu kecat, na začátku milénia jsem je bral jako pózerskou záležitost.

SLIPKNOT se však hned od první desky stali úspěšnou kapelou, vzhledem k hudební složce jsem to však nechápal. „Iowa“ můj nezájem ještě prohloubila, a sice když byl tehdy materiál v podobě ústředního klipu „Left Behind“ tlačen každý den skrz televizní hudební kanály. V době nu-metalu, kdy poctivější tvrdé a progresivní metalové žánry přežívaly jak se dá, kdesi mimo záběr mainstreamového rocku a metalu, to bylo od tehdejších dramaturgů hodně troufalé. Maskovaná kapela mne poprvé zaujala až na své třetí desce „Vol.3: The Subliminal Verses“ z roku 2004, kde se jejich výraz otevřel širšímu spektru nálad. Už nešlo jen o divoké riffy a brutální natlakovanost, ale plno skladeb oslnilo i abstraktními zvuky, tajemnou náladou a sem tam melodickou linkou. Pak to nějakou dobu vypadalo, že SLIPKNOT skončili. Nestalo se a následující dvě placky „All Hope Is Gone“ a „5:The Gray Chapter“ už tak přesvědčivé jako trojka sice nebyly, ale pořád šlo z mého pohledu o skladatelsky a studiově kvalitnější nahrávky, než to, co obsahovaly jejich první dva počiny, a to díky zachování melodiky, která byla umně kombinována s agresivitou. Coreymu asi prospívalo i účinkování v o něco měkčí metalové partě STONE SOUR. Jak léta ubíhala, zvuk obou kapel se spíše přibližoval. Ona diferenciovanost mezi rockově melodičtější stránkou STONE SOUR a brutálním kraválem SLIPKNOT rázem nebyla zase tolik patrná. Letošek je stran mého vztahu ke SLIPKNOT přelomový, protože můžu bez jakýchkoliv pochybností a předsudků říct, že v podobě novinky „We Are Not Your Kind“ stvořili své nejkomplexnější a nejpropracovanější dílo, kterému nechybí chytlavé momenty, brutální fáze nebo celá řada experimentálních motivů, zkrátka a dobře mě aktuální matroš velice sedl.

Dokonce bych si dovolil říct, že v oblasti crossoveru si nedovedu v současné době představit dokonalejší album. Natolik „We Are Not Your Kind“ dýchá studiovou perfekcí a prvotřídním producentským vkladem. Kapela se logicky vyvíjí i po skladatelské stránce. Zkrátka to celé drží perfektně pohromadě a dýchá osobitým kouzlem. Greg Fidelman dokázal u materiálu udržet to nejpodstatnější – sevřenost, charisma, ale i atraktivitu a osobitou náladu. Pomáhal mu u toho za mixem Joe Baressi, další zkušený studiový borec. Téměř všechny songy, pokud pomineme ony tři předěly a jednu melancholicky rozvláčnělou věc - „My Pain“, by totiž mohly být dosazeny do pozice singlů. SLIPKNOT se podařilo onu perfekcionalistickou zvukovou stránku dostat do parametrů skutečné špičky současného moderního metalu, který má šanci oslovit velmi široké zástupy fans. Kouzlo vězí i v skutečnosti, že se skladbami prolíná celá řada úžasných melodických linek a refrénů. Mám pocit, že ona vrstevnatost a nástrojová pestrost by vlastně vešla vniveč, pokud by jí pohltil materiál, který by nebyl dostatečně chytlavý. Tohle se však nestalo.

Desce je vlastní i posmutnělá atmosféra jakéhosi zatracení a sociální distance, zde umě kombinovaná s fázemi plnými hněvu, přesně takovými, na jaké jsou staří fanoušci zvyklí. Vzhledem k tomu, že se hudebníci nerozpakují sdělovat, jakými všemi sračkami si jejich parta v posledních letech prošla (dozvuky úmrtí spoluhráče Paula Graye, rozpadlé vztahy, závislosti, soudy s někým z bývalých členů apod.) je z podivem, že je výsledek podobně sevřený a nabušený uměleckým přesahem. Deska působí oproti staré tvorbě vícerozměrně a mnohonásobně pestřeji, což je asi věc, kterou jako vším tím fan-slipknotstvím nezatížený jedinec oceňuji. Hodnotím tu desku totiž v mantinelech dobrá/špatná hudba, nikoliv dobrá/špatná hudba od SLIPKNOT, chápete? Já tam ty bariéry opravdu nemám. Dost často se setkáváme s kombinací kytar, samplů a klávesových podkresů udělaných tak zajímavě, že souhrn všech položek utváří zcela nový mocný sound. Ústřední zvukový prvek jednoho z velkých hitů „Spiders“ dokonce hraje piáno, tento song však každou chvílí roste. Hlas Coreyho Taylora snad nikdy nebyl lepší, tenhle týpek zvládá jak agresivní řev, tak mnohem tesknější a procítěné polohy, což už bylo sice známo z minulosti, jenže teď účinkuje v nejlepších skladbách kariéry. Celá deska ukazuje maskovanou kapelu jako neskutečný živel, který však není samoúčelný a přináší v roce 2019 vrcholný zážitek americké tvrdé hudby. Těžko se mě hledají slova na vyjádření téhle jízdy, ale přejděme k jednotlivým skladbám.

Když hymnickou „Unsainted“ rozezvučí jemné hlásky mohutného dívčího sboru, je jasné, že se kapela vydala na steč novým obzorům, song je to parádní, mohutný, tvrdý a přesto i díky onomu chóru a jeho kombinaci s expresivním projevem Taylora velmi chytlavý. „Birth Of The Cruel“ s riffy jako buldozery je ukázkou špičkového groove metalu dneška, který kdykoliv může sešrotoval jakoukoliv metalovou hitparádu (brrr to je ale hnusné slovo, to je skoro jako limonáda). „Nero Forte“ ještě přitlačí na agresivitě a ve vyšší rychlosti představuje SLIPKNOT ve výsostně aktuální podobě, tedy i s notnou dávkou melodiky a zvukové vrstevnatosti. „Critical Darling“ je vůbec jednou z mých nejoblíbenějších skladeb. I tahle položka nabídne jak mocné a brutální polohy, tak chytlavé pasáže. Sugestivní atmosférou překypuje jedovatý hlen „A Liar´s Funeral“, který se plazí v pomalém tempu v úvodu poznamenaný skvělou akustikou a dojemným hlasem Coreyho, jedná se o další z velmi charismatickým momentů. Tohle je totiž výsada opravdu velkých alb, že i méně hitové a méně nápadné položky mají ohromné kouzlo a zasekávají v paměti posluchače svoje drápy. „A Liar´s Funeral“ je přesně takovou skladbou, je pojivem udržujícím umělecký aspekt celého díla na vysokém levelu. Pro odlehčení příběhu recenze zde musím smeknout před kytarovou prací Jima Roota i Micka Thomsona, oba kytaristé SLIPKNOT v každé skladbě servírují skutečně výstavní hody, jejich hra je pestrá a zároveň nepřebíjí potřebnou atraktivitu songů, ať už jde o riffy, zasekávačky, progové postupy a nebo odlehčující akustiku, efekty a drobné zvuky. „Red Flag“ je další tvrdé kladivo, kde se do popředí dostávají groovy riffy a celková nasranost. „Spiders“ je naopak asi nejpopovější hitovka kolekce, nicméně v instrumentální rovině skvěle propracovaná a stejně jako třeba „Critical Darling“ odhalující Coreyho Taylora jako mimořádně schopného frontmana a zpěváka.

Jednou z mých hodně oblíbených skladeb je nenávistná „Orphan“, thrashově předoucí kousek, co se v podstatě může stát metalovou hitovkou nové generace. Zde opravdu vstávají všechny ty znuděné, uhrovaté a opocené siroty od svých kompů a adolescentských brlohů, a zhmotňují ve svém hněvu skutečnou beznaděj budoucnosti západního světa. No tak se mi zdá, nepřeháním to už? Asi jo, ale když oni si v podobných obrázcích právě SLIPKNOT (stejně jako o něco hodnější KORN) prostě libují a hodně lidí jim to žere. Armáda rozervaných outsiderů, které nikdo nemá rád, prostě jednoho dne převezme kontrolu a budou se dít věci. Ano, kapelu vždy doprovázelo ono psycho-divadýlko vystavěné hodně poamericku. Pokud se z něho stane jen doplněk k tvrdé hudbě, která je silná sama o sobě, pak je všechno ok, přesně jako je tomu u SLIPKNOT v letošním roce, ale u těch ranných, tzv. ryzích SLIPKNOT mě vždy přišlo, že hudba je naopak doplněk právě k tomu divadýlku, a to bylo z mého pohledu špatně. Skvělou kvalitu si udržují masky i v následujících skladbách „Not Long For This World“ a „Solway Firth“, takže můžu  nakonec o celé desce říct, že platí nejen za nejlepší dílo SLIPKNOT v jejich historii, ale bude se směle ucházet i o post jednoho z nejlepších metalových alb roku 2019.  Z mého pohledu - hodně nečekaně, ale zaslouženě!

26.08.2019	Diskuse (33)	Stray janpibal@crazydiamond.cz