SLUT - Spirit Of Brotherhood

80%

V polovině devadesátých let jsem jako fanoušek vesměs skomírajícího heavy metalu rozhodně nejásal nad úspěchy podobných kapel jako SLUT. Díky hudebním časopisům jsem je samozřejmě registroval. Crossoverová stylizace členů na promo-fotografiích, podivný obal debutového alba s fotkou nějakého cvičence a ještě divnější název tohoto díla („Smell Me“), mne dokonale odradily od toho, jít jejich světu naproti. Než se kapela po roce 2000 a dvou deskách na kontě rozpadla, stala se na krátký čas kultovním artiklem klubové scény a zcela prvním hardcoreovým uskupením u nás, které vydalo svůj debut u velkého vydavatelství. Dnes jsem posluchačsky mnohem otevřenější, takže jsem se rozhodně nebránil poslechu jejich loňské comebackové desky, která SLUT zachycuje v zcela nové tvůrčí horečce a působí pozoruhodně. Nutno říct, že se mi nový materiál dost líbí a působí vyzráleji, rytmicky promakaněji a hypnotičtěji než první divočejší věci. Mohu tedy potvrdit, že při zpětném poslechu staršího materiálu z devadesátek se mi stará tvorba opravdu až tak nelíbila jako právě loňská deska „Spirit Of Brotherhood“. Zde je se zpožděním jednoho roku příslušná recenze.

Co se v táboře dvacet let neexistujících SLUT od devadesátých let změnilo? Nepochybně jde o vyvíjející se kapelu, která k tvorbě přistupuje vždy z čistého stolu. Sestava doznala proměn a jádro SLUT dnes drží dvojice hudebníků v popředí, kteří u všeho podstatného kdysi byli. Jako vždy je pro ně podstatná především hudební složka, která se od jejich staré formy liší a nabídne sice méně divokosti a řevnivého nastavení, o to více však předá atmosféry a masivního pnutí. Zaměřme se tedy především na novinku. Jak už jsem naznačil, současnému materiálu je vlastní hlubší naturel a jeho psychedelický opar s plíživou gradací dokáže vytvořit mnohem intenzivnější a naléhavější atmosféru. Divokost asi není to pravé, s čím současní vyzrálejší SLUT bez pochyb souzní. Řekl bych tedy, že novinka je o dost hypnotičtějším materiálem než tvorba minulosti. 

Rozostřená koláž kytar, kláves a rytmiky zde vytváří promyšleně pohyblivý a neustále rostoucí organismus, za kterým je tušena přítomnost možného nebezpečí. Celkovou varovnost nových skladeb ještě umocňují až vysílačkově deklamované slogany, umocňující onen pocit tísně a odlidštěnosti, který je desce vlastní. Kapela si coby singl vybrala song „I´m On Fire“, což je z mého pohledu logická volba, neb právě v této skladbě SLUT zúročují všechny své přednosti, od táhlých kvílivých tónů kytar, jaderných baskytarových pulzů a líně a zemitě pojatých rytmů naplněných zajímavými finesami.

Z mého pohledu se v osmi skladbách povedlo nejen uvolnit přínosný proud energie, ale nasměrovat jej atraktivním a vkusným směrem, což je patrné již od úvodního houpavého pochodu „Keep Going“. Celková zastřenost a odevzdanost není materiálu na škodu, naopak má styl a dlouhodobé kouzlo. Evokuje totiž dystopickou atmosféru a epochu odlidštěnosti, před kterou je třeba unikat, i kdyby to bylo jenom prostřednictvím vzpomínek na minulost. Že svět nemusí být jenom zpropadeným místem a je udržován v mantinelech normality pouze díky osobním vztahům, vyvíjejícím se napříč časem, to je jedna z myšlenek „Spirit Of Brotherhood“. Téma vnitřní síly a nezkaženosti je vlastně ústředním pojítkem díla, o čemž svědčí třeba i plouživý song „Soul Power“ upomínající na špinavé mantry jaké uměli kdysi dávno především kapely typu THE STOOGES.

SLUT jsou hardcore, i nejsou. Mě osobně láká druhá větev chápání jejich tvorby. Ona progresivnější stránka představující to nové a nenapojené na tvorbu z devadesátek. Že na desce ve studiu s kapelou pracoval Amák, není, dle mého, vůbec na škodu a potvrzuje to styl a vážnost návratu SLUT, neboť tento studiový borec dokázal své zkušenosti, nejen z dob svého působení u SUNSHINE (patrné ovlivnění je to zde zejména v poklidné „Gone“, určitě jedné z nejlepších položek nahrávky), ale zejména z produkcí jiných kapel a nahrávek naší indie scény poslední patnáctiletky. 

„Spirit Of Brotherhood“ je jednou z nejvýživnějších porcí alternativního rocku, jakou jsem na našem území v posledních letech zaznamenal a i přes absenci prvoplánově chytlavých jízd má mnoho kladů, hlavně pak hloubku související s pečlivým budováním atmosféry. Osudové kytarové tóny dramaticky předznamenávající rozjezd „We Are One“ jakoby definovaly onu závažnost celého díla, které bych ani tak neslyšel jako následovníka hardcoreových počátků, jako spíš osobitý rock s prvky industrialu a post-metalu. Album je ve své špíně a syrovosti zároveň barvitým manifestem pevné identity, zasazené do reálu neosobního sterilního světa. Určité styčné body tvorby SLUT tak v současnosti spíše vnímám v souvislosti s hudbou někdejších britských hledačů KILLING JOKE a jsem tomu velmi rád.

03.07.2024	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz