SMRTONOSNÁ PAST - Vánoce v pekelně žhavé pasti

Pozdní noční hodina, budova Fox Plaza. Bruce Willis ulehá pod stůl na malou podložku vybavenou kolečky. Leží na zádech a nad sebou vidí spodní část dřevěné desky. Budoucí scéna má jasně daný koncept. Boj o život. Režisér John McTiernan zadá povel a Willis se začne odstrkovat nohama. Nad ním na stole stojí kaskadér ztvárňující ozbrojeného grázla, který se herce snaží pronásledovat a skrze leštěnou desku zastřelit. Bruce Willis se po podlaze dosouká až na konec, kde nadejde jeho chvíle. Začne střílet a kapsle s krví barví oblečení kaskadéra do ruda. Částečně uzavřený prostor herci přichystá ošklivé překvapení. Ohlušující zvuk z vypálených slepých patron začne rezonovat a odráží se od dřevěné desky, čímž mnohonásobně zvýší svou intenzitu. Herci začne z ucha vytékat slaboučký pramínek krve. Po následném vyšetření již není pochyb. Bruce Willis trvale přichází o dvě třetiny sluchu v levém uchu.

Nová pravidla, nová hra

Mé první vzpomínky na akční klasiku „Smrtonosná past“ (1988) jsou zahaleny do oparu bílé mlhy, přesto jsem si schopen z matných kontur utvořit celkem jasný obraz. Starý videopřehrávač, velmi opotřebovaná VHS kazeta a na ní nic neříkající, ručně psaný nadpis „Pomalé umírání“. Příšerný obraz, jednostopý dabing a pofidérní zvuk. Navzdory tomu jsem se královsky bavil a film točil neustále dokola. Nešlo se odtrhnout. Částečně to bylo i tím, že jakmile ikonický John McClane dokončil svou první misi, otevřely mi svou náruč krásy germánské kinematografie. Německé péčko bylo totiž nalepené hned za závěrečné titulky. Jedenáct let, oči jako baterky. Co vám mám povídat. Věřím, že naprosto každý si pamatuje své první osobní setkání s touto legendární sérií. A je úplně jedno, jaký díl ze základní trilogie vám do cesty vstoupil jako první.

„Smrtonosná past“ překopala pravidla žánru a stala se snímkem, který stanovil nový směr, po němž se vydali další a další následovníci. Tímto faktem se může pochlubit opravdu málokterý film. Tajemství úspěchu přitom leží v jednoduché, leč geniálně vymyšlené premise. Stačí vám jeden uzavřený prostor, jakým může být mrakodrap, letiště, vlak či loď. Dané prostředí obsadíte středně velkou skupinou teroristů nebo zlodějů a dáte jim do rukou moc v podobě rukojmích a dejme tomu výbušnin. Do středu vytvořeného hřiště vsadíte sympatického hrdinu a necháte ho konat svou povinnost. Ideální je ještě jedna speciální přísada, a tou je osoba, na které hlavnímu hrdinovi záleží. Ta se zpravidla musí nacházet mezi rukojmími a v závěru se často stává nouzovým štítem hlavního padoucha. Tak prosté, tak funkční.

Po veleúspěšné premiéře chtěl prakticky každý významný producent svou vlastní verzi „Smrtonosné pasti“. Strhla se hotová lavina. První na zteči bylo volné pokračování „Smrtonosná past 2“ (1990), za nímž stál talentovaný finský režisér Renny Harlin. Pak tu máme například „Přepadení ve vzduchu“ (1992) s hodně mladým Wesley Snipesem a klasickou segalovku „Přepadení v Pacifiku“ (1992). Z novějších filmů jmenujme alespoň „Mrakodrap“ (2018), což je ve své podstatě celkem divoký mix „Smrtonosné pasti“ a katastrofické klasiky „Skleněné peklo“ (1974).

Originální příběhový koncept však nebyl zdaleka jedinou předností, na níž akční film z roku 1988 postavil svou slávu. Kdepak. Druhým styčným pilířem se stala podoba hlavního hrdiny. Jeho neotřelé pojetí udělalo radikální řez za všemi svalnatými polobohy, kteří do té doby určovali do skály vytesaná pravidla. John McClane, to mohl být klidně kolega z práce, hodný strýček do nepohody nebo váš kámoš z hospody. Chlapík ve středních letech s počínající pleší, běžnými problémy a svými neřestmi. Když ho popadne rapl, tak sprostě nadává. Pokud má chuť, zapálí si cigáro. Je inteligentní, a přesto dělá chyby jako každý, ale hlavně a především - není neprůstřelný. Krvácí a každé zranění ho zatraceně bolí. Postavte takového řadového poldu doprostřed vosího hnízda a máte o zábavu postaráno. Přesně tohle udělal režisér John McTiernan, a i kdyby natočil jen „Smrtonosnou past“, zůstal by navždy legendou, kterou bezesporu je!

Výsledná podoba filmu mohla vypadat docela jinak, stačilo k tomu opravdu málo. Ideální konstelace hvězd a řada náhod naštěstí hrála do karet režisérovi. Právě on a producent Joel Silver prosadili do hlavních rolí Bruce Willise a anglického divadelního herce Alana Rickmana. Pro oba herce šlo o zásadní moment jejich kariéry, a i když se pak cesty obou mužů ubíraly odlišným směrem, „Smrtonosná past“ s nimi zůstává navždy spjata. Navíc se tento film pro mnoho lidí stal plnohodnotným svátečním rituálem. Však to znáte. Někdo si Vánoce neumí představit bez „Tří oříšků pro Popelku“ (1973) a jiný nedá dopustit na hláškujícího Johna McClanena s odpáleným cigárkem v koutku. Nabízím vám tedy menší vánoční dárek. Příběh o vzniku jednoho z nejlepších a nejstylovějších akčních filmů. V první řadě ale budeme muset zabrousit do druhé poloviny šedesátých let. Věřte nebo ne, ale přesně tam vyprávění začíná.

Stepující detektiv

Představovat muže formátu Franka Sinatry jistě nemá smysl. Legendami opředený umělec, úžasný zpěvák, tanečník a v neposlední řadě zdatný herec. Roku 1968 vznikla dle novely romanopisce Rodericka Thorpa filmová adaptace „Detektiv“ s Frankem Sinatrou v hlavní roli. Celkem průměrná detektivní záležitost o postarším poldovi rozplétajícím vraždu účetního. Hlavní postava se stejně jako v knize jmenuje Joe Leland a kromě vyšetřování vraždy si musí policista zjednat pořádek i doma, neb jeho žena je mu nevěrná. Sinatra v té době točil jako na běžícím pásu, čemuž odpovídá i kolísavá kvalita jednotlivých filmových děl. Detektiv zůstal tak trochu pozapomenut a dnes se dá doporučit především zapáleným filmovým badatelům. Franka Sinatru teď opustíme, ale nebojte, legendární tanečník ještě dostane svůj prostor.

Vydřený scénář

Přeskočme nyní o pár let kupředu. Na sklonku sedmdesátých let vydává spisovatel Thorp další knihu s názvem „Nothing Lasts Forever“ (1979). Celkem tvrdý román, v němž se opět vyskytuje tentokrát již značně starý Joe Leland. Policista zrovna letí do Kalifornie navštívit svou dceru a vnoučata. Blíží se Vánoce, čas klidu a míru. Bohužel, výškovou budovu, kde se nachází i na drogách závislá dcera, přepadnou němečtí teroristé a Leland bude muset zapojit veškeré získané schopnosti a důvtip, aby zachránil všechna rukojmí a svou rodinu. Kniha je velmi drsná. Leland nezná slitování, chladnokrevně likviduje jednoho teroristu za druhým včetně žen a samotný závěr příběhu je vskutku temný. Hlavní hrdina si opravdu nebere servítky a svým rázným jednáním se ani ve čtenářích nesnaží vzbuzovat hlubší sympatie. Nekompromisní příběh a pro spisovatele velký úspěch.

Z knihy doslova sálal filmový potenciál a práva velmi rychle ukořistil Clint Eastwood. Roky si zvolna plynuly dál a knižní práva spokojeně odpočívala u Eastwooda v šuplíku. Představitel drsných hochů měl v osmdesátých letech diář narvaný k prasknutí a po pravdě ani nevěděl, jak s knihou naložit. Když se tedy roku 1987 ozvalo studio 20th Century Fox, herec neváhal a práva výhodně prodal. Přesně v tuhle chvíli vstoupil do hry scénárista Jeb Stuart, který tehdy bojoval s finanční tísní. Studio jej angažovalo a při psaní mu nechalo volnou ruku a až neobvyklou tvůrčí svobodu. Jediným požadavkem bylo zachování vánoční atmosféry. Jeb Stuart psal zpočátku v uvolněném duchu, ale čas přeci jen tlačil. Vyčerpaný scénárista pracoval i šestnáct hodin denně, což se velmi neblaze podepsalo na jeho soukromém životě.

Po jedné obzvláště bouřlivé manželské hádce nasedl do auta a začal se bezcílně prohánět po dálnici. Pocuchané nervy a nával emocí ho málem stály život. Negativní myšlenky mu zastřely soustředění do té míry, že přehlédl menší kartonovou krabici uprostřed vozovky a prudce strhl řízení. Jak později vzpomínal, v daný okamžik se mu před očima promítl celý život. Vůz zastavil v odstavném pruhu. Jeb Stuart seděl uvnitř, pozoroval okolní provoz a přemýšlel. Poté, co se mu srdeční tep vrátil k normálu, auto otočil a usmířil se se svou ženou. Nejenže během následujících dvou dnů napsal šedesát stránek textu, ale motiv usmíření narouboval i na ústřední dějovou kostru. Hlavní hrdina se jede do Kalifornie omluvit manželce a konečně si urovnat osobní život. Scénář dostal pevný základ a nadšení zástupci studia začali pokukovat po vhodném producentovi. Dlouho to netrvalo, neboť 20th Century Fox mělo ve stáji jednoho z nejlepších producentů všech dob.

Silný tandem

Režisér John McTiernan a producent Joel Silver si plnými doušky užívali zasloužený úspěch. V červnu roku 1987 měl premiéru režisérův teprve druhý film „Predátor“. Triumf to byl vskutku grandiózní! McTiernan seděl doma a přemýšlel o podobě svého budoucího projektu. Stále častěji se mu do hlavy vracely vzpomínky na zábavný akčnák „Komando“ (1985), za nimž stál režisér Mark L. Lester. S Arnoldem Schwarzeneggerem se mu během natáčení „Predátora“ pracovalo skvěle, proč tedy rozbíjet dobře promazaný stroj a nevytvořit pokračování Arnoldova úspěšného akčního filmu? Lester by určitě nebyl proti. Film „Komando“ navíc produkoval kamarád Silver. Na plánování bude jistě dost času o dovolené. Jenže chyba lávky! Proudící tok myšlenek nečekaně přerušil zvuk telefonu. Na druhém konci byl překvapivě Joel Silver s nabídkou, která se neodmítá.

Průzkum terénu

K dispozici byl zatím dělený scénář. Pro upřesnění - jde o scénář s jasně daným příběhovým obloukem, ale nemusí mít ještě rozepsané některé konkrétní scény a povahovou charakteristiku vybraných postav. Takový typ scénáře se zpravidla dodělává za pochodu během natáčení. Jeb Stuart odvedl výborný kus práce a oproti knize provedl řadu nezanedbatelných změn. Hlavní hrdina byl výrazně omlazen, polidštěn a dostal nové jméno John McClane. Kniha se soustředí pouze na policistu a veškerý děj čtenář sleduje z jeho perspektivy. Stuart chtěl ale scény, v nichž se McClane nebude vůbec vyskytovat, scény s jeho ženou, agenty FBI a neřády, které pro potřeby filmu změnil z teroristů na dokonale organizované zloděje.

Bylo to jednoduše skvělé, velmi tvárné s výrazným prostorem pro nápady a fantazii režiséra. McTiernan, Silver a Stuart probírali každou stránku a jejich nadšení bylo takřka hmatatelné. Ideální čas na casting. Ve vzduchu ale visel menší zádrhel, a bylo potřeba jej neprodleně vyřešit. Frank Sinatra se musel oficiálně vzdát své role, neboť policistu Lelanda ztvárnil jako první už v šedesátých letech a tudíž na ni měl výsadní právo. V tomto ohledu nehrála změna jména žádnou úlohu. Starý pán měl tou dobou krásných třiasedmdesát let a očividně si udržoval zdravý smysl pro humor. S producentem po telefonu laškoval a tvrdil, že se na tu roli ještě cítí a klidně si jí zopakuje. Po krátké přátelské konverzaci popřál tvůrcům úspěch a své staré roli dal symbolické sbohem. Paráda, ale kdo v tom filmu vlastně bude hrát?

John McClane

Každému, opravdu každému herci, který v osmdesátých letech něco znamenal, byla role policisty Johna McClana nabídnuta. Nezájem byl až nepochopitelný a výčet jmen by zabral samostatný odstavec. Jen namátkou: Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Harrison Ford, Nick Nolte, Richard Gere (!), Robert De Niro, Burt Reynolds. Všichni do jednoho odmítli. John McTiernan ze zoufalství dokonce vtipkoval: „Já snad doopravdy obsadím toho Sinatru.“ Po krátké úvaze došlo k rezolutnímu rozhodnutí. Hlavní roli dostane někdo neznámý, případně nějaká vycházející hvězda. Režisér začal reálně uvažovat o herci ze seriálu „Měsíční svit“ (1985). Tento televizní, komediálně laděný seriál si v Americe udržoval solidní sledovanost a jeden z dvojice hlavních protagonistů, herec Bruce Willis, v sobě skýtal jistý potenciál. Velmi dobrý výkon předvedl i ve svém filmovém debutu, komedii „Schůzka naslepo“ (1987).

Pro jistotu si režisér nechal zpracovat posudkovou analýzu u společnosti CinemaScore, jež se dodnes zabývá průzkumem trhu. Dle jejich propočtů byl Willis ideální volbou. 20th Century Fox se sice příliš nadšeně netvářilo, ale tehdejší prezident společnosti Leonard Goldberg měl naštěstí oči i uši otevřené. Byl si dokonce tak jistý, že hlavní hvězdě filmu nabídl neslýchaných pět milionů dolarů. Pro víceméně začínajícího herce královská nabídka. Bruce Willis roli přijal, čímž se začala částečně měnit i podstata scénáře. Pro tento účel byl najat další nesmírně talentovaný člověk. Kovaný profík Steven E. de Souza. Expert na charakteristiku postav a kombinování akce s humorem.

Souza strávil s hercem mnoho hodin a do scénáře se snažil zapracovat část Willisovy osobnosti. Jeho vrozené problémy s uznáváním autorit, smysl pro kousavý sarkasmus, ale také fakt, že jde o obyčejného člověka, který během svého třaskavého dobrodružství může potencionálně selhat. To byl základ. Obyčejný chlap uprostřed extrémní situace. Této premise musel divák bezmezně uvěřit. Zde již můžeme naplno polemizovat. Pokud by roli skutečně uzmul například Arnold Schwarzenegger, asi bychom před sebou dnes měli úplně jiný film. Arnold by po budově určitě nepobíhal bos, a představa, jak se souká do útrob úzké ventilační šachty, zavání až parodií. Arnie by nepřátele patrně zabíjel po desítkách, nehledě na podobu hlavního šéfa zločinců. V úvahu připadá pouze borec obdobné tělesné konstituce. Úplně vidím ten závěrečný duel na střeše budovy, kde by se Arnie a jeho úhlavní sok naháněli s raketomety na ramenou. À propos – hlavní záporák.

Hans Gruber

Fakt, proč platil Joel Silver řadu let za absolutní producentskou špičku, spočíval i v tom, jaký měl o všem dokonalý přehled. Sledoval evropskou i asijskou kinematografii a pochopitelně bedlivě pozoroval i vývoj ve své domovině. Nechával si zasílat nejrůznější čísla z tržeb u aktuálních filmů, pozoroval mladé talenty a se zájmem zkoumal záznamy divadelních inscenací. Přesně tímto způsobem narazil i na Angličana Alana Rickmana. Prvotřídního herce, milovníka divadla a Williama Shakespeara, z jehož děl dokázal citovat celé pasáže. Významný člen britské společnosti Royal Shakespeare Company si roku 1985 zahrál Vicomta de Valmonta, hlavní zápornou postavu ze slavného francouzského románu „Nebezpečné známosti“ od spisovatele Choderlose de Laclose. Premiéra hry se uskutečnila v anglickém městě Stratford a natočený záznam se dostal do rukou Joela Silvera.

Fascinace! Dokonalé vtělení do postavy, řada jemných gest, preciznost projevu, úžasná práce s hlasem. Ta postava doslova ožívala před očima. Už tehdy si producent Rickmana poznamenal do diáře jako budoucí hvězdu pro stříbrné plátno. Roku 1987 měla úspěšná hra premiéru v divadle Broadway a Joel Silver seděl v publiku. Naživo to bylo snad ještě lepší. Alan Rickman byl nenadálou nabídkou upřímně zaskočen. Do země neomezených možností rozhodně necestoval proto, aby dobyl Hollywood. Bylo mu dvaačtyřicet, neměl téměř žádné zkušenosti s filmovým štábem, kamerou, natož s akční produkcí. Rickman si vzal krátký čas na rozmyšlenou. Velký vliv na pozitivní rozhodnutí měla jeho životní partnerka Rima Horton a herečtí kolegové. Jejich hlavní argument byl prostý: „Pokud to nezkusíš, budeš jednou litovat.“

Kromě nové zkušenosti tu byl ještě jeden aspekt, který herce přitahoval. Možnost ztvárnit úplně novou postavu a do jisté míry si ji tvarovat dle svých představ. Hans Gruber nebyl žádným klasickým zlosynen z letitých literárních děl. Šlo o nepopsaný list papíru, neopracovaný materiál. Scénárista Souza herci vylíčil základní charakteristiku postavy, její motivaci a uvažování, zbytek už měl Alan Rickman ve svých rukou. Britský gentleman skrýval v rukávu ještě jeden užitečný bonus. Uměl svůj hlas ovládat jako hudební nástroj a bez problémů zvládal napodobovat rozličné jazykové akcenty. U postavy německého zloděje Hanse Grubera tedy věc přímo ideální. Dvojka John McTiernan a Joel Silver si mohli spokojeně mnout ruce! Tenhle kauf se vyplatil. Klíčové role obsazeny. Celý proces se mohl konečně posunout o krok dál.

Příprava hřiště a ladění psaného slova

Jedním z mnoha důvodů, proč „Smrtonosná past“ obstála v časovém testu, je minimální použití speciálních efektů a také skutečnost, že se děj filmu odehrává v reálném prostředí. Fiktivní mrakodrap Nakatomi Plaza je ve skutečnosti výstavní sídlo společnosti 20th Century Fox – Fox Plaza. Tímto tahem byl potěšen především kameraman Jan de Bont, rozhodnutý klíčovou lokaci pojmout jako další plnohodnotnou postavu. Díky absenci kulis vyniká ve výsledném produktu ona specifická plasticita prostředí. Můžete si být například jisti, že četná panoramata nočního města, jež se rozprostírají za okny výškové budovy, jsou opravdu skutečná. Výjimku tvořily pouze venkovní výhledy ve třicátém patře, kam byl situován vánoční večírek. Soumrak nad městem je ve skutečnosti pouze sada důmyslně zpracovaných obrazů.

Tou dobou se ještě celý objekt nacházel v rozestavěné fázi, přičemž jedinou podmínkou pro štáb bylo noční natáčení a neporušení statiky během explozí. Steven E. de Souza prošel budovu křížem krážem, nechal si dokonce zaslat její kompletní půdorys a neustále zahříval své mozkové závity. Jak rozmístit postavy, kde se bude konat vánoční večírek, kde dojde k prvnímu střetu mezi zloději a McClanem? Scénárista měl u sebe papír s již kompletním hereckým osazenstvem a budova Fox Plaza se stala jakousi pomyslnou šachovnicí, na níž strategicky rozmisťoval figurky. I přesto se řada věcí musela řešit až později během natáčení, a to formou pokusů, omylů a časté improvizace. Inu, výhody a nevýhody děleného scénáře v praxi. Z vedlejších úloh stojí za zmínku sympatická herečka Bonnie Bedelia v roli manželky hlavního hrdiny a Hart Bochner ztvárňující prospěchářského manažera Ellise. Vynechat nemohu ani přítele na telefonu, seržanta Ala Powella v podání Reginalda VelJohnsona. Krátkou, samostatnou kapitolu bych ale rád věnoval někomu jinému.

Smutný osud ruského tanečníka

Alexander Godunov pocházel ze Sovětského svazu a už od útlého dětství tíhl k umění. Na dlouhou dobu se smyslem jeho života stal tanec, přesněji řečeno balet. Godunov byl přirozený talent a v pozdějším věku to dotáhl až do moskevského Velkého divadla, kde získal stálé angažmá. Odborná kritika ho zbožňovala pro jeho oslnivé výkony v klasických dílech jako je „Labutí jezero“. Na konci sedmdesátých let už měl na kontě několik prestižních ocenění a byl ženatý s baletní tanečnicí Ljudmilou Vlasovovou. Mladému muži táhlo na třicet let. Měl ženu, úspěch, slibně rozjetou kariéru a jeho hrdá matka se nadýmala pýchou. Vypadalo to jako hotová pohádka, ale opak byl pravdou. Godunov byl vnitřně rozpolcený. Chtěl víc. Toužil objevovat svět, toužil po svobodě.

Ačkoliv se všeobecně vědělo o Godunových zaječích úmyslech, bylo mu po dlouhém váhání umožněno v rámci turné odcestovat s Ruským baletem a manželkou Ljudmilou do Spojených států. Následující vývoj událostí připomíná útržek ze srdceryvného románu pro ženy, leč životní cesty jsou mnohdy nevyzpytatelné. Godunov se do Ameriky zamiloval a po bouřlivé hádce se svou ženou i ředitelem souboru Michailem Baryšnikovem kontaktoval příslušné úřady a požádal o azyl. Zpáteční let do SSSR byl okamžitě pozdržen, neboť horkokrevný tanečník nedorazil na palubu. Ljudmila pod dozorem KGB strávila v letadle dlouhé tři dny. Situace byla opravdu vyhrocená a do celé události se zapojili i vůdci obou světových supervelmocí. Po řadě telefonátů mezi Jimmym Carterem a Leonidem Brežněvem došlo na konečnou dohodu. Ljudmila jako zapálená Ruska odcestovala dobrovolně zpět do své vlasti a její manžel zůstal v New Yorku s cílem splnit si americký sen.

Po rozvodu na dálku si Godunov začal naplno užívat. V.I.P. akce, různé večírky s celebritami a nová láska v podobě herečky Jacqueline Bisset. Díky partnerce a novým známostem se postupně propracoval až k filmu „Svědek“ (1985). Zahrál si zde menší roli farmáře, ale i za tuhle šanci byl nesmírně vděčný. Pak však nadešla jeho osudová chvíle a role, díky níž ho dnes zná každý fanoušek akčního filmu. Probojoval se náročným konkurzem a uzmul postavu nelítostného Karla, pravé ruky Hanse Grubera. Blonďatý ďábel v černém se bohužel stal jeho prokletím. Agenti mu později nabízeli pouze vedlejší, veskrze identické role. Zlý blonďák s kvérem a zamračeným kukučem. To byla jeho těsná škatulka, ze které se nikdy nedokázal vymanit. Americký sen začal postupně ukazovat odvrácenou tvář. Alexander Godunov zemřel 18. 5. 1995. Upil se k smrti. My, filmoví fandové, však nikdy nezapomeneme.

Pod rouškou tmy

Zpět do roku 1987. Start natáčení započal zkraje listopadu a trval až do března následujícího roku. Rozpočet okolo pětatřiceti milionů byl jasným důkazem důvěry, kterou studio do projektu vkládalo. Až na několik drobných výjimek se točilo výhradně v noci. Jak víme, šlo o jednu z podmínek Foxů, ale i tak nebylo jiného východiska. Bruce Willis totiž musel dodržovat smluvní závazky s televizí. Přes den natáčel novou řadu seriálu „Měsíční svit“ a během dlouhých nocí pobíhal bosý po střeše mrakodrapu. Tempo vskutku vražedné, což je dobře patrné na několika místech ve filmu, kde herec znavený výraz vůbec nemusel předstírat. Morální oporou se Willisovi stala jeho tehdejší přítelkyně, mladá herečka Demi Moore. Její velmi častá přítomnost na place udržovala Bruce v dobré náladě a plné mentální kondici.

S Alanem Rickmanem se Willis střetával jen zřídka. Zvolený způsob mezi herci funkčně udržoval napětí a potřebnou chemii. Možná i proto tak skvěle působí jejich první střet tváří v tvář, jenž je z valné většiny čirou improvizací, včetně vzájemných dialogů. Tato scéna byla zprvu velkým oříškem a do její konečné podoby zasáhl velkou měrou Souza. Scénárista jednou během pauzy zaslechl Rickmana, jak si procvičuje důrazný americký akcent. Magický moment, který o všem rozhodl. Celá napínavá sekvence stojí na chytré lsti. Hans Gruber se vydává za rukojmí a pro zmatení McClanea využívá americký přízvuk. Zbytek už byl v dovedných schopnostech dvou diametrálně odlišných herců. Asi nemusím zdůrazňovat, že krása této konkrétní pasáže vynikne pouze v originálním znění s titulky.

Skoky a pády

Nepostradatelným kořením „Smrtonosné pasti“ jsou rovněž nebezpečné kaskadérské kousky. Pro tyto účely bylo angažováno více než třicet profesionálů. Bruce Willis měl tehdy výbornou fyzickou formu a nejraději by prováděl vše sám, ale znáte to. Když do někoho investujete pět milionů dolarů, tak nechcete riskovat jeho zmrzačení nebo nedej bože smrt. Přesto si Bruce střihnul několik čísel na vlastní kůži, včetně ikonického skoku ze střechy s požární hadicí ovázanou okolo pasu. Natáčení sekvence probíhalo na upravené střeše vysoké garáže poblíž budovy Fox Plaza. Skok byl dlouhý necelých osm metrů a pád tlumil vzduchový polštář. Scénu umocňovaly obrovské ohnivé sloupce simulující výbuch. Působivý efekt vytvářely speciálně upravené propanové trysky. Ve druhém dějství se Bruce houpe na požární hadici a snaží se dostat zpět do budovy. Samozřejmě, že nešlo o skutečný mrakodrap, ale o důmyslnou zrcadlovou stěnu s nalepeným pozadím městské scenérie. Díky bezchybné skladbě záběrů a přesnému střihu vypadá vše perfektně i dnes.

Ostatně střihač Frank J. Urioste stojí i za použitím jednoho nepovedeného záběru, který zakončuje napínavé nahánění Johna McClanea v první třetině filmu. Dublér Bruce Willise, kaskadér Ken Bates, visel uprostřed výtahové šachty a dostal za úkol přeskočit na protější výklenek, ústící do kovových útrob vzduchové ventilace. Akrobatický kousek nevyšel dle plánu. Finální fáze zahrnovala perfektní koordinaci pohybu a práci s prsty. Výpočet skoku a síla stisku nebyly dostatečné a kaskadér spadl o jedno patro níž. Naštěstí nedošlo ke zranění. Bates se křečovitě držel za okraj výklenku a po vytažení trval na zopakování scény. Druhý pokus vyšel perfektně, ale střihač později během postprodukce trefně usoudil, že pokažený záběr má daleko větší dynamiku a tah na branku. O jeho moudrém rozhodnutí nelze pochybovat, nemyslíte?

Jak známo, film kromě sebevražedného skoku Johna McClanea obsahuje ještě jeden slavný pád z výšky. Definitivně poslední a pro hlavní zápornou postavu osudný. Volný let Hanse Grubera do náruče smrti. Alan Rickman se nechtěl nechat zahanbit a daný úkon pojal jako výzvu. Pro potřeby scény byla zhotovena plošina o výšce sedmi metrů. McTiernan z psychologických důvodů nechal kousek nejprve provést kaskadérem, zatímco Alan Rickman vše soustředěně pozoroval. Tímto postupem se herec dostal do ideální mentální rovnováhy a po demonstraci šel rovnou na věc. Kaskadér držel Rickmana za ruku a použil na něj rafinovaný trik s falešným odpočtem. Namísto smluveného napočítání do tří došlo k uvolnění jištění o vteřinu dříve. Zavěšená širokoúhlá kamera s vysokou snímkovací frekvencí tak perfektně zachytila onen překvapený, zcela autentický výraz ve tváři Alana Rickmana. Zbytek zajistil vzduchový vak a modrá podlaha, na niž se později přidal obraz navozující dojem reálného pádu z mrakodrapu.

Celé natáčení díky důslednosti a profesionalitě tvůrčího týmu jelo jako na drátkách. Menší komplikace způsobilo pouze táhlé vyjednávání o zapůjčení obrněného transportéru SWAT. Za jediné opravdové klopýtnutí lze považovat snad jen opomenutí ucpávek do uší, které, jak už z úvodu víme, stály hlavní hvězdu část sluchu. Bruce Willis po téhle nepříjemné patálii suše konstatoval, že si bude muset v autě své oblíbené country pouštět zkrátka víc nahlas. Film je až po okraj naplněn parádní akcí a výborným kaskadérským řemeslem. Výsledek je příkladnou ukázkou vzájemného respektu, semknutosti kolektivu a pedantsky dodržované režijní vize.

Dirigent v pozadí

Michael Kamen. Hudební skladatel, dirigent, vášnivý milovník vážné a tvrdé rockové hudby. Taková METALLICA by mohla vyprávět. Kamen pojal komponování hudby pro „Smrtonosnou past“ po svém. Za každou cenu chtěl do skladeb promítnout vánoční atmosféru, ale zároveň měl v úmyslu dodržovat zavedené postupy s důrazem na smyčce a dechovou sekci. Kombinace zlověstné hrozby a sváteční nálady. Skladatelova idea se zpočátku trochu tloukla s představami režiséra. Právě McTiernan trval na zařazení veleslavné „Symfonie č. 9“ od Ludwiga van Beethovena, všeobecně známé jako „Óda na radost“. Pro skladatele šlo o jednoznačné zneuctění klasiky ve prospěch akčního spektáklu. Přesvědčila ho až ukázka z filmu „Mechanický pomeranč“ (1971), kde Stanley Kubrick kompozici použil pro zdůraznění násilí. Začalo to dávat smysl.

Soundtrack je bohatý na nejrůznější citace z letitých vánočních evergreenů a hudebních děl od velikánů klasické hudby. Veškeré výpůjčky jsou záměrně hrané v nižších tóninách, aby došlo k přirozenému prolnutí s autorskou prací dirigenta. Jde o krásný hudební hybrid. Zvonkohra, rolničky, klasika a napětí. Vše v jednom úhledném balení. Velmi trefné je i závěrečné, tak trochu šibalské pomrknutí směrem k legendárnímu zpěvákovi. Boj je u konce, houževnatý Karl si užil své nečekané zmrtvýchvstání a z nebe se začnou snášet první sněhové vločky. Nic jiného než song „Let It Snow“ od Franka Sinatry nepřipadá v úvahu. Mimochodem, snad každá druhá postava ve filmu si tu a tam pobrukuje známé vánoční melodie. Docela příjemný detail.

Zbytečné pochybnosti

S blížícím se termínem premiéry bylo na čase rozpoutat okázalou reklamní kampaň. Studio 20th Century Fox jakoby náhle znejistilo. Konkurence v létě roku 1988 byla vysoká. Dvojice komedií „Cesta do Ameriky“, „Krokodýl Dundee 2“ a akční nářez „Rambo III“. Bruce Willis začínal úzkostlivým manažerům překážet jako bolestivý trn v patě. Ukázky z filmu vypadaly fenomenálně, ale i tak bylo jasné, že „Smrtonosná past“ nemůže diváky lákat na silné herecké obsazení. Vedení studia začínalo panikařit. Co když film propadne? Jak může nějaký Bruce Willis soupeřit s formátem velikosti Sylvestera Stallona? Nečekané pochybnosti dráždily nejvíce McTiernana a producenta Silvera: „Nejdříve dáte herci pět milionů, a pak ho chcete úplně zazdít,“ rozčiloval se režisér.

Bruce Willis byl novináři očerňován z arogance. Neposkytoval takřka žádné rozhovory a neúčastnil se ani živých talkshow, kde by mohl film veřejně propagovat. Herec budil zdání namyšleného člověka, televizní hvězdičky, která natočila drahý film a teď si myslí, že jí patří svět. Studio to patrně vnímalo obdobně a začalo důležitost herce minimalizovat. Dobové plakáty opravdu zobrazují pouze budovu Nakatomi Plaza s prostým názvem filmu ve spodní části. Co na to říct? Willis jednoduše chtěl, aby za něj mluvil film samotný. Nepotřeboval nikde šaškovat a silně zakořeněná nedůvěra k novinářům provázela jeho celou pozdější kariéru. Negativní postoj studia byl naštěstí velmi rychle rozprášen. Proč? To přeci všichni dobře víme.

Yippee-ki-yay, motherfucker

Legendární hláška z legendárního filmu. Hrdina proti své vůli, to je John McClane. Newyorský polda, který do Kalifornie jede zachránit své manželství, ale nakonec musí bojovat o holý život. Film nenasytně těží z kontrastu dvou hlavních rytířů na opačných stranách barikády. McClane je člověk z masa a kostí. Má své chyby i charakterové nedostatky a proti vysoce organizovaným zlodějům musí spoléhat na policejní instinkt, častou improvizaci a vrozený selský rozum. Naproti tomu Hans Gruber ztělesňuje vzdělaného zlosyna evropského střihu, jenž výdobytky Nového světa pohrdá. Elegantní oblek, uhlazené vystupování, znalosti o módě, architektuře i historii. Pro boj s McClanem nenasazuje svou maskulinitu, ale využívá jiný druh síly v podobě moci. Jeho zbraní jsou slepě oddaní nohsledi, které ovládá jako speciální druh projektilů ukrytých v tajném zásobníku. Obouchaný Mustang proti zánovnímu McLarenu!

Filmem prostupuje motiv odpuštění, myšlenka o vykoupení. McClane nese těžce odloučení od své ženy Holly. Její kariérní vzestup je jablkem sváru, životní překážkou. John po příjezdu do Nakatomi Plaza, kde zaměstnavatel Holly pořádá vánoční večírek, vyvolá zbytečně vyhrocenou manželskou hádku. V jisté rovině tím svou ženu ztrácí. Opětovná cesta k jejímu srdci vede skrze bolest a hromadu mrtvol. Díky Johnově nedobrovolnému aktu hrdinství dojde mezi postavami k symbolickému usmíření. Pochůzkáře Ala Powella zase trápí tragická minulost. Nedopatřením zastřelil dítě, čímž ztratil svou sebedůvěru. Jeho vykoupením je závěrečné zabití nebezpečného Karla. Čin, jenž mu vrátí pevnou půdu pod nohama. Pak je tu frustrovaný řidič limuzíny Argyle. Není pánem situace, ale pouze bezmocným pozorovatelem. Na konci však dobře mířeným hákem uzemní člena Gruberovy skupiny a stává se hrdinou.

Film tvrdě trestá odvrácené stránky lidské povahy. Ty se stávají zhoubou pro celou řadu postav. Karl je hnán hněvem a touhou po pomstě. Agenty FBI zabijí jejich přemrštěná ega a úlisný Ellis dojede na své prospěchářství. McClane také není zcela ušetřen, neboť kladné osobnostní rysy zastiňuje jistá míra arogance a jedovatá žárlivost ho dostala do víru obtížné životní zkoušky. A tak inkasuje rány, padá z výšek, běhá po rozbitém skle a jeho nátělník do sebe vstřebává veškerou špínu noci. Uvědomuje si však své nedostatky. V průběhu děje zpytuje svědomí a je týmovým hráčem. Ví, že nemá žádné superschopnosti a využívá věcnou i morální podporu svého přítele na telefonu. Gruber je naproti tomu izolovaný sólista, který myslí hlavně sám na sebe a pro vítězství je ochoten obětovat své lidi. Přesně to je důsledek jeho příslovečného a vlastně i doslovného pádu.

Scénář si značně utahuje z vysoce postavených zastupitelů státní moci a kritizuje senzacechtivost médií. Náčelník policie Dwayne T. Robinson je líčen jako ukřičený hlupák, agenti FBI jsou egocentrická hovada a reportér Richard Thornburg se pro získání uznání nezdráhá použít přízemní hyenistické praktiky. I proto je v závěru po zásluze sražen dominantní ženskou silou. Dávka sarkasmu a chlapeckého rošťáctví se promítá i do postavy McClanea. Jeho pohrdání autoritami k němu patří stejně jako cigára a nevybíravá mluva. Nerespektuje nařízení nadřízených a spoléhá výhradně na svůj rozum. Když poprvé se zbraní v ruce dostane jednoho ze zlodějů do šachu, následuje krátký monolog. Zloděj se verbálně brání a tvrdí, že mu jako policista nesmí ublížit, protože policisté musejí dodržovat jistá pravidla. John McClane nahodí jeden ze svých typických výrazů a odpoví: „Jo, to mi můj kapitán taky furt říká.“

John McTiernan svým přístupem rozbíjí klasický mustr akčního filmu na prvočinitele a na zbylých základech staví vlastní, nezaměnitelný pomník. Hotová režijní učebnice, jež se následně stala biblí pro celá devadesátá léta. Konzistentní tempo vyprávění, dravá akce navozující pocit realismu a dynamický střih. Veškeré scény na sebe perfektně navazují a film vytrvale poutá pozornost i v okamžicích, kdy si bere oddechový čas. Akční pasáže nabírají postupně na intenzitě, mají parádní rytmus a do příběhové osy jsou promyšleně dávkovány. Od prvního souboje tělo na tělo přes ostré přestřelky až po ohnivé finále. Vždy je na co koukat. Přes všechnu tu akci a krev nezapomíná film ani na humor. Vtípky i suché hlášky spolehlivě fungují dodnes, ale dobré jsou i krátké gagy. Zloděj, který pohledem pečlivě zkontroluje své kolegy před tím, než ukradne čokoládovou tyčinku, nebo bolestné vyjeknutí tvrdého hocha ze zásahovky poté, co se píchne o růži.

Bruce Willis má přesný komediální timing a ač se to zprvu nezdálo, role mu padla jako ulitá. Věříte mu pózu akčního macha se samopalem v ruce a bezpečně funguje i jako kulometný automat na hlášky. Není těžké mu fandit, naopak, držíte mu palce do poslední chvíle. Můžeme vést dlouhé debaty o tom, jaký záporák je z celé série ten nejlepší, nikdo však nedokáže vyvrátit fakt, že Alan Rickman tu byl první. Roli si nesmírně užíval, měl k dispozici výborný scénář a do Hanse Grubera zakomponoval své klasické herecké vzdělání. Úhlavní nepřítel, který používá mozek a řídí se logikou? To není zcela běžná věc, dokonce ani v dnešních filmech. Pokud si to dvě takto skvěle napsané a odehrané postavy rozdají uprostřed atraktivního prostředí, je úspěch téměř zaručen. Obzvláště, když vám záda jistí šikovný režisér.

Raketový start

Počáteční kritické ohlasy se k filmu stavěly všelijak. Každý víceméně chválil McTiernana a jeho neotřelý přístup. Stejné ovace sklízel i Alan Rickman a osobitý hudební doprovod Michaela Kamena. Horší to bylo s mírou užitého násilí. Hovořilo se o přehnaně krvavých efektech a přemrštěné vulgární mluvě, kterou Willis údajně maskoval své omezené herecké schopnosti. Z řad ženských kritiček zaznívaly narážky na užitý sexismus. Něžné pohlaví je ve filmu degradováno do pozice laciného sexuálního symbolu (viz plakát u výtahové šachty) a těhotná žena tu vystupuje jako nezodpovědná osoba popíjející alkohol. Je to samozřejmě hloupost. Například Bonnie Bedelia tu v roli manželky hlavního hrdiny vytvořila silnou ženskou postavu, jež po smrti šéfa přebírá jeho úlohu a aktivně se zapojuje do dění. Proč ale řešit podobné banality. Tím spíš, když ve prospěch filmu jasně hovořili diváci a famózní tržby.

Premiéra proběhla 15. července 1988. Po úspěšném promítacím víkendu se na přepracovaných plakátech záhadně zjevil obličej Bruce Willise. Najednou to jde, že? Film vydělal parádních sto čtyřicet milionů a byl prakticky okamžitě označen za klasiku žánru. Willis se stal přes noc hvězdou první velikosti a Alan Rickman stanul před otevřenými branami Hollywoodu. Režisér během pouhých dvou let natočil dva zcela zásadní filmy. Dvě filmová díla, jež neoddiskutovatelně patří do zlatého fondu světové kinematografie. Tím se může pochlubit jen málokdo. Jeho další režijní počiny mají sice velmi kolísavou kvalitu, ale koho to zajímá? John McTiernan po roce 1988 nemusel už nikomu nic dokazovat.

Konec dobrý, všechno dobré

Po vypuštění novodobé akční klasiky se cesty hlavního mužského trojlístku rozešly. Nastartovanou kariéru si každý z chlapců užíval po svém. John McTiernan natočil ještě solidní „Hon na ponorku“ (1990) s výborným Seanem Connerym. Bohužel se o tři roky později podepsal i pod totální komerční propadák „Poslední akční hrdina“ (který mám osobně velmi rád). Bruce Willis si nějakou dobu liboval v typově podobných rolích. Pokračování „Smrtonosné pasti“ a pochopitelně kultovní nářez „Poslední skaut“ (1991). Svůj komediální talent naplno zúročil v černé taškařici „Smrt jí sluší“ (1992), a filmem „Šestý smysl“ (1999) dokázal, že zvládne i obtížnější dramatické polohy.

Alan Rickman zůstal nadále věrným příznivcem divadla a další role ve vysokorozpočtových projektech si velmi pečlivě vybíral. Nezapomenutelný byl ve filmu „Robin Hood: Král zbojníků“ (1991), v němž skvostně ztvárnil úlohu zákeřného šerifa z Nottinghamu. Za zmínku stojí i výrazná vedlejší role ve zfilmované literární klasice „Rozum a cit“ (1995). Co si ale budeme povídat, do srdcí nové generace miliónů fanoušků se nesmazatelně zapsal jako Severus Snape. Klíčová a především osudová postava z kouzelnické ságy „Harry Potter“ (2001–2011). Nečekaná smrt anglického gentlemana Alana Rickmana v lednu roku 2016 mě upřímně zasáhla a zprvu jsem té zprávě ani nechtěl uvěřit. Naštěstí tu po něm zbyla spousta nezapomenutelných rolí. Jak filmových, tak i těch, jež ztvárnil na prknech, která znamenají svět.

„Smrtonosná past“, to je ideální film do nepohody. Člověk si jej může pustit kdykoliv, a vždy bude mít o zábavu postaráno. Ať venku pálí slunko, prší nebo sněží, John McClane vám vždy spolehlivě zvedne náladu. No a pokud máte potřebu se na film patřičně namotivovat, tak vám doporučuji parádní rockovou odrhovačku „Die Hard“ od skupiny GUYZ NITE. Text songu stylově a vtipně rekapituluje události z prvních tří dobrodružství Johna McClanea. Roku 2007 vznikla „Smrtonosná past 4.0“ a studio hudebníky požádalo, zda-li by nebyl problém napsat ještě jednu dodatečnou sloku navíc. Jistě, že nebyl. Skupina má patrně i dobrý filmový vkus, neboť po vydání filmu „Smrtonosná past: Opět v akci“ (2013) již naštěstí žádná další sloka nevznikla. Tak zase příště u nějakého dobrého filmu.

Hodnocení: 100%

Do nového roku přeji redakčnímu týmu a čtenářům jen to nejlepší. Užívejte si vánoční svátky plnými doušky a nezapomeňte si volný čas zpestřit vaším oblíbeným filmem!

24.12.2021	Diskuse (17)	J.Rose DeathVale@seznam.cz