SNAKECHARMER - Second Skin

80%

Britští SNAKECHARMER jsou sice kapelou, která přináší na světlo ony hardrockové ingredience tak nějak se zpožděním mnoha dekád a zároveň ve stínu všeho, co se v tomto ranku už dávno od roku 1969 událo, ovšem jejich nové skladby, objevující se na jejich druhé řadovce „Second Skin“, se vykazují potřebným zaujetím a kvalitou všech šesti zkušených hudebníků, jenž tvoří sestavu. O materiálu se vlastně dá říct, že naplňuje přísná kritéria pro dnešní žánrovou špičku, protože je tahle nahrávka jak zvukově, skladatelsky, tak celkově svým řemeslným hudebním provedením, znamenitě ošetřena a je z ní poznat, že se zde, i když v poměrně vysokém věku, sešla parta skvělých muzikantů. Největší hvězdou je samozřejmě baskytarista Neil Murray, kterého fanoušci dobře znají z řad WHITESNAKE i BLACK SABBATH, kde působil mnoho let (u prvních tomu bylo mezi roky 1978-1984 a v případě druhých dvoufázově 1989-1991 a 1995-1996), dále je zde pak Harry James, coby stabilní a velmi dlouholetý bubeník od londýnských THUNDER, který také není v ranku zrovna neznámé jméno, jenže těmito dvěma to nekončí a i další hudebníci mají za sebou mnohé. Zkušenou rytmickou dvojici zde totiž doplňují další dva mazáci/zpívající kytaristé Laurie Wisefield (ex-WISHBONE ASH, a další mnoho projektů včetně koncertního doprovodu Tiny Turner, Erica Claptona či Joe Cockera) a o něco mladší Ir, skvělý kytarista obdivující odkaz krajanů, zejména Garyho Moorea a Roryho Gallaghera, Simon McBride. Nejmladším členem je klávesák Adam Wakeman, syn slavnějšího otce (Rick Wakeman, někdejší klávesák YES), jenž má za sebou dokonce působení v řadách sólové sestavy Ozzyho Osbournea. Posledním článkem je vokalista a manchesterský rodák Chris Ousey, velký to obdivovatel hlasu Paula Rodgerse, který má za sebou rovněž už zhruba třicetiletou zkušenost v hudební branži a spolupráci s leckým z britské hardrockové školy. Sestava se tedy sešla velmi věci znalá, důležité však je, že i tvorba SNAKECHARMER vyznívá životaschopně a velmi vitálně, bez ohledu na to, jak dalece je styl hudby, kterým se šestice prezentuje, starý či profláklý.

Ono vlastně v dnešní době těch opravdu kvalitních a stále fungujících hardrockových souborů není mnoho. Kdo by čekal nějakou unavenou sbírku klišé, ten by se šeredně zmýlil. SNAKECHARMER patří totiž k tomu nejlepšímu, co v hardrocku za posledních několik let na Ostrovech vzniklo a to ačkoliv už název kapely odkazuje na jistou spřízněnost s WHITESNAKE. Z mého pohledu se však kapela určitě zas až tak slyšitelně nesituuje do minulosti někdejších legend vedených Davidem Coverdalem, ale bližší je jí ve všech směrech spíše styl kapely BAD COMPANY, neboť do jejich songů občasně probleskuje jistá AOR úhlednost, pub-rocková pasáž či bodrý plebejský refrén, dost možná doplující k nim z vlivů sousedního Zeleného ostrova. Vždyť právě kytarista Simon McBride má kořeny v Belfastu a je plně spjat s tamní scénou.

Úvodní „Sounds Like a Plan“ patří k tomu nejkonzervativnějšímu a nejméně překvapivému, co se na desce nachází, ale za krátko se vše mění. Už druhá skladba „That Kind Of Love“ je hitový trhák jak se patří, který upoutá pevným středním tempem, rázným rytmem, ale i velkolepými sbory. Ostatně fakt, že řada členů je i zdárnými vokalisty, zvuku SNAKECHARMER jen pomáhá. „Are You Ready To Fly“ je schopná rozehnat chmury svou neskutečnou vitalitou a vítězným naturelem, projevujícím se v ní zejména v kaskádových kytarových motivech a chytlavou zpěvovou linkou. Po ní následuje „Follow Me Under“, kde zvuky hammondů krájí řízný kytarový riff a song celkově bytelní a brzy se z něho rovněž stává vypalovačka, tak trochu evokující řadu britských formací osmdesátých let. Na hard rocku je v podstatě skvělé, že jej lze hrát bez závislosti na plynoucím čase, aktuální módě a trendech, záleží jen na tom, jak je dobře proveden, jak schopní jej hrají muzikanti a jak se jim povedou songy.

První baladou je „I´ll Take You As You Are“, ve které vynikne skoro až Pageovská akustika a atmosféra lučních plání a ranních orosených trav kdesi v oblasti středoanglického Kentu. „Hell Of A Way To Live“ si v rovině dominantní kytarové práce bere inspirace právě u LED ZEPPELIN, její bombastičtější refrén však svědčí o jiných zdrojích a inspiracích. Vlastně jde o skladbu, která má podstatně blíže k WHITESNAKE, než je tomu u jiných položek desky. „Fade Away“ však neopouští oblíbené teritorium blues rocku a svou nostalgickou náladou i potemněle baladickým pojetím připomene časy alba „Ready An´Willing“ právě od WHITESNAKE. Celkově jde o velmi emotivní moment v rámci celého alba, který zdobí znovu výtečná kytara a vyváženost i čitelnost jednotlivých nástrojů. „Forgive and Forget“ vlastní brebentivou kytaru jak od démonického Stouna Keitha Richardse (či dokonce Billyho Gibbonse ze ZZ TOP), rozšafně se zde mazlící v ospalém tempu s podkladem keyboardů, což rozněcuje atmosféru texaských benzínových pump a zakouřených lokálů. V závěru se pak nachází několik slabších položek, které jsem zde nejmenoval, každopádně se SNAKECHARMER podařilo nahrát, sice nikterak objevné, ale kvalitní album konzervativního hardrockového směru. Album, ze kterého je cítit odhodlání , zapálenost i muzikantská kvalita.

11.07.2017	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz