SODOM - Genesis XIX

60%

Hodně lidí bylo dlouho zvědavých, jak se po personálním zemětřesení zpřed několika let SODOM albově pochlapí. Německým veteránům thrash metalu nelze upřít snahu o navázání na své nejslavnější období z časů alb „Persecution Mania“ a „Agent Orange“. Mluvím o snaze, protože nejsem přesvědčen, že aktuální materiál od začátku do konce naplní vysoké nároky na pokračovatele éry konce osmdesátých let. Songům nechybí tvrdost, přímočarost a o albu se mluví jako o návratu k pravé podstatě old-school zvuku kapely, což vůbec není nic špatného. Z nasazení, ze zvuku a z pojetí některých skladeb je poznat, co je posláním alba „Genesis XIX“ a jakým způsobem chce nová sestava okolo Toma Angelrippera tnout do živého. Materiál vládne bezprostředností a působí energicky, škoda, že už to tak slavné není s invencí a nápady, dle mého totiž jde pouze o jakési ohnivé ostrůvky na popelavých plochách. Kdyby měla celá deska jiskru čtyř svých nejlepších skladeb, mluvil bych o naprosté bombě, to však nebylo naplněno. V mém vztahu k předvedenému by bylo mnohem přesnější využít sdělení, že se SODOM zkrátka podařilo nahrát docela dobré album.

Angažování kytaristy Franka Blackfirea bylo dost možná zbožným přáním fanoušků starých časů a věřím, že mnozí jeho příchod velebí. Zvuk jeho nástroje bezesporu ovlivnil vyznění alba a to ve smyslu připomenutí slavných časů minulosti. Jeho nástroj v některých riffech opravdu připomíná doby „Agent Orange“ a jeho někdy příjemně melancholická, jindy jiskrná, každopádně typicky hvízdací sóla vždy patřila k devízám zvuku Němců, to si pamatuje leckterý jejich fanoušek z mojí generace. A že jich tehdy na sklonku osmdesátých let u nás bylo. Nicméně mám pocit, že ve smyslu skladatelské práce právě Frank Blackfire nepřinesl do díla nic moc zajímavého. Jistě, SODOM prospělo i rozšíření o druhého kytaristu Yöcka Segatze na čtyřčlenný band, zvuk je svým způsobem mohutnější a i díky výtečnému nováčkovi za bicími Toni Merkelovi, který svou hrou a stylem využívání přechodů docela připomíná památného Chrise Witchhuntera, vše jede jako těžko zastavitelný pancéřovaný válečný stroj. Je třeba však druhým dechem dodat, že si to SODOM opravdu nedělají složité a celá deska sází na přímočarost a prvoplánový tah.

Největší slabinou novinky je tak výběr skladeb. Abych to upřesnil, mám pocit, že na desku bylo zkrátka vysypáno vše, co bylo za poslední roky po ruce a byl tomu všemu ve studiu vytvořen hezký, jednolitý sound připomínající dávné období. Intro „Blind Superstitious“ s klasickým Blackfireovým riffingem vlastně posluchač zná z úvodu živého alba „Mortal Way Of Life“, kde onen úvod ještě neměl název, následující řacha „Sodom And Gomorrah“ je velkolepá jízda a jasný flagboat celé desky. Hymnus pravověrného žánru thrash, kde Tom Angelripper využívá svého hlasového charisma a kytary sprintují jak z časů raných děl kapel typu METALLICA, EXODUS či SLAYER. Ve všech směrech se tento drtivý song povedl, neboť připomíná to, co většina starých fanoušků od kapely žádá a co je velmi potěší. Jen málokdy později to však bude stejně dobré.

Skladby jako „Euthanasia“, „Genesis XIX“ nebo „Nicht Mehr Mein Land“ jsou zkrátka klasické temné vály, pro SODOM zcela typické, ovšem při jejich poslechu se musím opakovaně zamýšlet a ubezpečovat, zdali se mi právě ony opravdu líbí. To znamená, svou formou by měly navozovat spokojenost z návratu až kamsi k „Agent Orange“, ale chybí mi na nich nápad a nějaké žhavější jádro. Kvapík „Glock N´Roll“, jehož náplní je varovné téma užívání střelných zbraní, je taková ta klasická vypalovačka, jakými SODOM prosluli v nejúspěšnější éře. Slušná práce, byť jí do „Bombenhagel“ či „Ausgebombt“ ještě trochu schází. Pro mne osobně je nejlepší skladbou desky sedmiminutová „The Harpooner“, to je naprosto dokonalá a mistrovská řežba, jakou od téhle kapely chci slyšet. Tomův záhrobní hlas a burácivé riffy rozdmýchávající skryté vášně, mají nápad a charisma. Bohužel však zbytek alba už působí méně vitálně. Abych pravdu řekl, z dalších skladeb se mě vždy líbí jen nějaký fragment, určitý prvek nebo jejich část, ale už žádnou nepřijmu úplně slavnostně a bez výhrad. Jde o docela slušné výplachy jako „Dehumanized“, „Occult Perpetrator“ nebo „Waldo And Pigpen“, které mají působit jako ujištění, že poslouchám SODOM. Následná „Indoctrination“ mě přijde spíše jako načuřený kolovrátek a „Firefly Fire“ je rovněž spíše narychlo vymyšlenou hrou na SODOM, hlavně se invenčně moc nezapotit a určitou indicií a zvukovou polohou oslovit co nejvíc starých dobrých fans. I když, někomu to třeba stačí.

Album nemohu ohodnotit vyšší známkou, protože se mě na něm ve výsledku opravdu líbí zhruba polovina skladeb a protože jej vnímám jako hru na jistotu, která sice u leckoho z pamětníků vyvolá blažené pocity, ale z dlouhodobějšího pohledu z něho necítím zas až tak velký potenciál, tak s procenty spíše šetřím. Deska si jede bez pochybností svou „retro“ jízdu a občas mě je v tom svém zaujetí sympatická, nemohu se však zbavit dojmu, že to celé šlo po dramaturgické a skladatelské stránce udělat prostě lépe. SODOM zkrátka nahráli materiál, který co nejsnáze a co nejrychleji u věrných zaboduje, ale jeho dlouhodobou kvalitu prověří až čas. Pořád mám z nahrávky spíše pocit ne úplně využité šance.

07.12.2020	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz