SOEN - Imperial

80%

Album „Imperial“ si muselo na mojí pozornost počkat skoro půl roku, ale aspoň stačilo dokvasit a dozrát. Předešlá nahrávka „Lotus“ mi totiž přišla na borce formátu Martina Lopeze nebo Joela Ekelöfa nevýrazná a chladná, a to hlavně v porovnání se staršími emocemi nabitými kusy. Nějak jsem předpokládal, že svojí rozpačitou polohu budou SOEN prohlubovat i nadále, a že se jim nepodaří vystoupit z bludiště, do kterého se sami zamotali při hledání vlastního směru. Když tedy došly poslechově lákavější hudební novinky a nastoupila vydavatelská okurková sezóna, nastal čas na další rande s nevyzpytatelnými Švédy a na příjemné překvapení v jejich podání.

„Imperial“ se hned od samého začátku poslouchá výrazně líp než nedotažený „Lotus“. Deska svěže dýchá, je svobodnější a zároveň přehlednější. Před instrumentálními výkony dostaly definitivně přednost samotné písničky, a i když je znát částečné zeštíhlení, nedošlo k vynucenému naředění nápadů. Ekelöfův zpěv je o něco dominantnější, což ostatní nástroje možná lehce upozaďuje, ale slouží to ku prospěchu věci, kapela zní víc soudržně. Snad jenom basa je zkrouhnutá až moc. Její role se zredukovala na pouhou stínohru bicích, a to je trochu škoda. Velký podíl na těchto proměnách má kromě samotných muzikantů kanadský producent a zvukař Kane Churko, kterému se ze SOEN povedlo udělat atraktivní a sebevědomý artikl. Churko má za sebou spolupráci s Ozzy Osbournem nebo Bobem Dylanem, ale stojí hlavně za úspěchem mnoha hvězd americké tvrdé rockové hudby, jako jsou PAPA ROACH, IN THIS MOMENT nebo FIVE FINGER DEATH PUNCH. Jeho zkušenosti se promítly do finálního mixu „Imperial“, který se rozléhá zaoceánsky bezprostředně a velkolepě. Dokážu pochopit, že nastolený kurz asi nebude po chuti spoustě posluchačů, kterým vyhovovala dřívější introvertní podoba skupiny, ale já takový vývoj určitě vítám.

Do mysli se dokonce vkrádá i odvážná paralela s evolucí krajanů IN FLAMES. Prozatím tedy není nová tvář SOEN tak radikálně odlišná od vlastních kořenů, jako je to u Fridenovců, ale díky „Imperial“ se SOEN také stávají univerzálnější a „světovější“ kapelou. Ztrácí tím sice punc jakési exotičnosti, ovšem ve prospěch přitažlivosti pro početnější publikum. Neviděl bych v tom žádný kalkul, ale přirozenou chuť po nových hudebních obzorech. Vliv sedmdesátkového prog rocku je stále znát, ovšem už se nejedná o opethovské variace, jako spíš o konstruktivní podstatu, na níž spočívá práce jednotlivých nástrojů. Gilmourovská sóla se stále proplétají vynikající Lopézovou rytmikou, ale už nejsou tolik rozmáchlá a tvoří vyrovnaný tandem s natlakovanými riffy. Joelu Ekelöfovi větší prostor sedí, jeho hlas sebejistě zvládá široký rozsah a stal se více suverénním. Zpěv slouží navíc jako ideální prostředník a spojnice mezi melodiemi a tvrdší groovy akcí. V některých vokálních linkách se Ekolöf dostává až na hranice svých hlasivek, ale ani takové vyšponované části netahají za uši, naopak vyvolávají silnější emoce.

Úvodní song „Lumerian“ otevírá bez kompromisů hutně a agresivně celé album a naznačuje, že na drivu a údernosti se rozhodně neubíralo. Hitově vystavěný refrén nastavuje ambiciózní laťku, kterou se daří udržet do poslední vteřiny. Nejsilnější moment přichází v druhé polovině, kdy se Ekelöf epicky rozezpívá podepřen vynalézavými údery bicích. Vysoký standard si drží i následující „Deceiver“ s dynamickým mixem tvrdých riffů a opět vydařených melodií klenoucích se nad rytmickými takty. Singlovku „Monarch“ uvozují zneklidňující sirény nastiňující atmosféru očekávání a strachu, která pokračuje v heavy kytarových vyhrávkách a naléhavém vokálu, aby posléze přešla v téměř katatonickou melancholii. Na závěr „Monarch“ se také poprvé ozývají decentní autentické smyčce, které zdobí ještě další tři songy. První polovinu „Imperial“ pak uzavírá intimní pocitovka „Illusion“ za lehkých tónů klavíru a zasněných harmonií floydovské kytary v podání dalšího Kanaďana Codyho Forda. Ten figuruje na soupisce SOEN už od minulého alba a dokazuje, že jeho angažmá za šesti strunami bylo víc než dobrou volbou.

Pátá skladba „Antagonist“ je angažovaná vypalovačka, která hudebně i tematicky připomene díla osobitých šílenců SYSTEM OF A DOWN, ale samozřejmě v poněkud konzervativnější a umírněnější rovině. Píseň „Modesty“ oproti tomu hraje asi ze všech nejvíc na nostalgickou strunu zasmušilých rockerů KATATONIA. Ovšem zatímco Renskeho parťáci jsou sice mistry v budování temné nálady, SOEN sídlí instrumentálně i pěvecky o mnoho pater výš. Zvlášť Ekolöf v rozmáchlém závěru exceluje a znovu předvádí svou unikátní formu. Předposlední kousek „Dissident“ je oproti jmenovci z repertoáru PEARL JAM energický song, kde stojí v prvním sledu živé a vášnivé bicí kapelníka Martina Lopeze. Druhá část skladby se očekávaně zklidňuje, aby na konci elegantně a energicky vygradovala. Stylové rozloučení s „Imperial“ obstarává táhlý hudební epos „Fortune“ se zasněnými plochami kytar, klavíru a pěveckých ozvěn. V průběhu si přisazují i zmíněné smyčce, ale opět jen místy a ne lacině. „Fortune“ je přesně ten typ kompozice, která po skončení doznívá ještě několik minut v uších a představách a navozuje ambivalentní pocit šťastného smutku.

A takové je vlastně celé album. Dokáže přívětivě hýčkat i zneklidňovat, burcovat i snít. To sice není v tvorbě SOEN žádná novinka, ale na aktuální desce jako by bylo vše zvýrazněné a zesílené zmíněnou americkou přímočarostí. Košatý hudební keř tak možná přišel o několik květů, ale střihem paradoxně získal větší rozměr a svůdnější fazónu. SOEN zkrátka udělali na „Imperial“ zásadní krok směrem k mainstreamu a vyprodaným halám, aniž by přitom ztratili uměleckou identitu a muzikantské kvality. A nezní to vůbec špatně.

12.07.2021	Diskuse (2)	Hivris riha.kamil@gmail.com