SOILWORK - Övergivenheten

80%

Novinka SOILWORK naplňuje dobře známé kapelní receptury a přesto je v mnoha věcech jiná. Asi není náhoda, že dva členové této formace našli v rámci poslední dekády zálibu v melodickém retru s úspěšným projektem THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA. Odklon od extrému je totiž znát i na celé řadě zdejších songů, stejně jako navýšený příklon Björna Strida k melodičtější části jeho hlasového portfolia. A to si myslím, že tahle kapela působí stále výsostně aktuálně a nemá zhola nic společného s nějakým retrem či nedej bože zatuchlým rockem.

Osobně jsem přesvědčen, že se SOILWORK už zkrátka museli někam hnout. A protože jde vesměs o velmi šikovné hudebníky a inteligentní lidi, byla posílena především skladatelská rovina věci a detailní práce s aranžemi. Novinka „Övergivenheten“ leckoho z věrných asi nezaujme. Nebude patřit k těm nejdivočejším albům jejich diskografie a už vůbec si nemyslím, že by měla šanci na stranu kapely získat větší počet mladých, do hudby SOILWORK dosud nezasvěcených posluchačů. Možná naplňuje představy o uvážlivějším a rozmanitějším přístupu k metalu, možná vlastní opravdu největší počet melodií a rozvláčnělých refrénových oblouků, ale to, co jí v mých uších trochu sráží, je hodinová délka, ve které se posluchač nutně nevyhne polevení koncentrace.

Na druhou stranu mám za to, že poslouchat stále do kola ony melo-deathové smrště a kulometné palby bicích by byla pruda snad ještě větší, než je tohle letošní přiblížení se rockovému světu se všemi jeho pro a proti. Zkrátka a dobře, vývoj k aranžerské pestrosti, klenutější práci se stavbou skladeb a navýšení melodických linek u těchto Švédů ve všech směrech vítám a raduji se z něho, ale něco mě brání setrvat nadšeně u poslechu po celou dobu nahrávky. Bohužel. Čtrnáct skladeb (včetně dvou kratších instrumentálek) je v tomto stylovém ranku prostě moc, neboť vyčpělý svět oněch „metalcore nekompromisníků“ je už pár let postaven do situace pro pozorovatele zvenčí neradostné, kdy se šťouchaj další a další figury do prostředních dveří autobusu a zadníma jiné vypadávají na ulici. Počet kapel roste, ale těch podnětných nevidno/neslyšno.

Ne, opravdu si nemyslím, že kapely z první generace jako DARK TRANQUILLITY, IN FLAMES nebo možná právě i SOILWORK mohou s jejich hudbou v rámci fanouškovské základny a vlastní viditelnosti ještě někam růst. A to jde o čelní představitele scény, kteří maj za sebou přes dvě dekády maximálního nasazení. Co potom mají říkat ty uniformní uřvané partičky, kde člověk nerozezná jednu tlupu od druhé? SOILWORK to dnes dělají vlastně dobře, protože přicházejí s inteligentně pojatou a neortodoxní verzí žánru, ve které cítím touhu po lepším muzikantském řemesle, po vývoji v rámci přístupu k skládání. Tento vývoj se holt nevědomky odráží na faktu, že nové skladby prostě nejsou až tak divoké.

Björn Strid se navíc v současnosti obklopuje muzikanty, kteří s ním myšlenkově souzní a jsou otevření podobnému vývoji. Ať už mluvím o kytaristech Sylvainu Coudretovi a Davidu Anderssonovi, tak přihlédnu k dlouholetým zásluhám klávesáka Svena Karlssona. Ještě je třeba zmínit rytmickou dvojici, jmenovitě nového baskytaristu Rasmuse Ehrnborna a rovněž benjamínka souboru bubeníka Bastiana Thusgaarda, který má již zkušenosti z práce na předchozím albu.

Ve chvíli, kdy titulní song rozezvučí party akustiky, slide-kytar, banja či dalších nástrojů z folkového prostředí, a song se skrz dojemné orchestrální requiem řítí vstříc vznosnému refrénu, jsem cítil, že půjde o přelomovou desku. Ona jí novinka svým způsobem i tak je, ale díky delší stopáži, která zavdává prostor dramaturgické vatě v pozdějších částech materiálu, jde o přelom, který poutá pozornost v kladném i záporném smyslu. Ještě druhá „Nous Sommes la Guerre“ se sekvencí francouzsky namluvených partů ženského hlasu působí hodně zajímavě, zvlášť když kapela využívá klávesové plochy a pročištěná struktura nepříliš rychlé sedmiminutové skladby umožňuje vyniknout vášnivým zpěvovým linkám. Právě v těchto místech jsem s novým albem SOILWORK zažíval 23 let staré vzrušení. To když jsem se u mnohými striktně odmítané řadovky „Host“ od britských zádumčivců PARADISE LOST v létě 1999 nemohl nabažit některých z jejich aktuálních skladeb (upozorňuji na důležitost slova některých, třeba píseň „In All Honesty“) a poslouchal je stále dokola. A přitom na tohle album tehdy všichni nadávali. V souvislosti s „Övergivenheten“, která nemá nic společného se synthy zvukem, však cítím podobnou vibraci: mně se matro vlastně líbí, ale pravděpodobně u věrných rovněž neuspěje.

Ona si totiž kapela s tímhle objemnějším nákladem vybrala v roce 2022 mnohem složitější cestu, než kdyby do toho šla zprudka jako před 10ti či 20ti lety. Nová nahrávka je pestrá, aranžérsky promakaná, plná neprvoplánové melodiky a nemá v sobě příliš té tradiční zběsilosti - i když se některým skladbám („Electric Again“ nebo „Vultures“) tvrdý naturel rozhodně nedá upřít. Jsem však přesvědčen, že „Valleys Of Gloam“, „Death, I Hear You Calling“, „Dreams Of Nowhere“ nebo „Golgata“ v sobě maji jistou dávku hitového génia. Bohužel jsou zde i místa, u kterých pozornost trochu vadne. Posluchač bez předsudků, co se do desky skutečně touží dostat, bude asi potřebovat více času na zažití, než představuje onen čtyřdenní interval, který jsem se snažil sám plně využít. A tak tvrdím: Tohle matro je jako v pořadí sedmá Bondovka s Rogerem Moorem v hlavní roli. Taky nikdo neřekne, že bude patřit k vrcholům celé série a to i když je ze všech dosavadních počinů nejdražší a nejřemeslnější!

23.08.2022	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz