SOILWORK - Verkligheten

80%

Švédští SOILWORK jsou již po mnoho let zárukou vysoké jakosti v moderním metalovém hájemství, ať už jejich hudbě říkáte neo-thrash, melodický death metal, metalcore nebo na refrénech postavený groove metal. Je to prakticky jedno, protože po řemeslné stránce nikdy neudělají krok vzad. Záleží jen na tom, jestli se zrovna letos povede víc refrénů nebo jestli materiál působí dravěji či nápaditěji než minule. Stejně jsou ty rozdíly vždy minimální. Výhodou produkcí této kapely je ona aktuálnost, která je důsledkem toho, že kapelu tvoří vynikající hudebníci, schopní se neustále rozvíjet a své dovednosti navíc přizpůsobovat nárokům postupující doby. Ona mozaika z tvrdých a agresivních partů kombinovaná s melodickými motivy je vlastně už před lety proslavila, dodnes však netuším, zdali kapelu řadit spíše mezi melodiky nebo jí rezervovat místo mezi vše drtícími hydrami extrémního metalu. Zkrátka a dobře, SOILWORK zvládají všechno a moderní metalový svět je může citovat jako jednu ze stěžejních severských kapel svého žánru.

Nová deska „Verkligheten“ potvrzuje už výše řečené, jedná se totiž znovu o materiál, který příznivce této kapely potěší, případně dokonce nadchne. A to si nemyslím, že jde o lepší desku než dvě předcházející (monstrózní suita „The Living Infinite“ a nabombená řežba „The Ride Majestic“), ty totiž řadím v jejich diskografii takřka nejvýš. Kapelu prakticky sleduji od začátku milénia a s každou další deskou mě utvrdí, že slabou nahrávku prakticky neumí, jakkoliv ona metalcoreová dravost se může leckomu zajídat a ona melodika působit tak trochu kýčovitě. Tahle kapela je na tom po muzikantské, produkční a skladatelské stránce pořád tak dobře, že se jim v jejich stylovém ranku zatím nikdo nepřiblížil.

V prvních odstavcích jsem tudíž letmo projel klady, přejděme tedy k záporům. Víte, co mě na téhle kapele vlastně nejvíc irituje? Skutečnost, že pokud si opatříte jednu či dvě jejich libovolná alba z posledních cca patnácti let, můžete s tím prakticky vystačit nadobro a o kapele víte takřka všechno. Styl SOILWORK je, přes všechny fúze melodických zpěvů, vyhrávek a znělých klávesových podkresů s onou nabušenou kytarovou masou a bubenickou smrští, totiž natolik jednosměrný, že vás na každé další desce jen stěží něco nového překvapí. Vždy zkrátka dojde „pouze“ k stvrzení, že je to pořád světová první liga moderního metalu a že je to stejně skvělý matroš jako minule, přičemž za nejdůležitější slovo považujte ono „stejně“. Oproti velkým kapelám metalové minulosti je největší slabinou SOILWORK, že si při pouštění nové desky znovu většinu těch jejich albových highlightů trvale nezapamatujete (vždy je třeba si jejich desky po čase připomenout poslechem, nezalézají totiž trvale pod kůži), a to aktuální skvělé album zařadíte na polici vedle toho předchozího, a to předchozí zas vedle toho předchozího. Co že na nich bylo? Mám dělat že tápu? Nevybavuji si konkrétní skladby, ale vím zcela určitě, že špičkový materiál made in SOILWORK. To je tedy ta největší slabina.

K novince. Všechno, co jste měli na jejich hudbě rádi kdykoliv dříve, zde totiž naleznete v aktualizovanější formě znovu. Zuřivé majestátní výplachy, jako hned po úvodním klidném intru si prostor dělající „Arrival“, či vznosnou vyhrávkou začínající, ale jinak takřka thrashově zanícená „When the Universe Spoke“ (kde se opět na podkladě kulometných bicích kapele podařilo napřímit k takřka old-schoolovému feelingu), se zde střídají s rozmáchlejšími a zdobnějšími položkami typu pozvolna se rozjíždějící hymny „Full Moon Shoals“. Nejmelodičtější písní je zde asi „Stalfagel“, kde přeci jen agresivita přepouští kormidlo zajímavější písňové výstavbě a rockové líbivosti. Ani „Bleeder Despoiler“ však nezaostává a svou sílu ukazuje v takřka zabijáckém groovu po vzoru SLIPKNOT a na Ameriku zaměřeném cock-rockovém nalazení. Ano, tahle deska obsahuje, jak totální severské vánice, tak nabízí i rockovější formu. Navzdory tomu si však drží jednotnost, což může být dokumentováno zřejmě nejkomplexnější položkou celku, vrstevnatou jízdou „Needles And Kin“, kde se objevuje i hostující Tomi Joutsen. 

Důležité je zde připomenout, že ona obsese chytlavými refrény kapelu neopouští ani na chvíli a je celkovým pojítkem skladeb, takže i ty nedrsnější nářezy vlastní nějakou tu pasáž či refrén, kde se skvostný hlas Björna Strida vzedme k nebesům. Zpěvák, který své melodické rockové chutě uspokojuje v řadách THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, však pořádně zařvat nezapomněl, to si buďte jisti. SOILWORK zkrátka slabé desky neumí a tahle novinka prostě udržuje plamen pořádně rozdmýchaný. Je blbost tvrdit, že jde o jednu z horších/lepších desek této kapely, já to zkrátka takhle v jejich případě hodnotit neumím, jsou to zkrátka oni v té jejich typické podobě, jen prostě zas o kus melodičtější a to aniž by ztratili na dravosti. Lepších 80%.

21.01.2019	Diskuse (24)	Stray janpibal@crazydiamond.cz