SÓLSTAFIR - Endless Twilight Of Condependent Love

90%

Kdepak jsou ty časy, kdy jsem poprvé držel v ruce EP „Til Valhalar“ od neznámé islandské skupiny SÓLSTAFIR?! Šlo o nenápadné miniCD, které vydal tuzemský hudební nadšenec Pavel Tušl na svém labelu View Beyond Records. Od té doby uběhlo skoro čtvrtstoletí a jméno SÓLSTAFIR se mezitím stalo zavedenou značkou na rockovém i metalovém poli. Kapela si do dnešních dnů samozřejmě prošla svým vývojem, včetně obměny zakládajících členů. Zmíněnou nahrávku pamatuje už jen zpěvák, kytarista a hlavní skladatel v jedné osobě, Aðalbjörn Tryggvason. Dřevní začátky v podobě zběsilého black metalu jsou také tytam, nahradily je atmosféričtější post-metalové plochy a důmyslnější konstrukce skladeb. Přesto si SÓLSTAFIR zachovali velký kus oné pohanské nespoutanosti, která se vine skrze jejich dosavadní uměleckou kariéru a do níž se zaplétají nitky dalších inspirujících vláken. Stejně je tomu i na novém albu s temně romantickým názvem „Endless Twilight Of Codependent Love“, které vyšlo před několika dny a přináší ideální soundtrack k právě probíhajícímu podzimu.

Na jeho obalu je umístěný obraz „Lady Of The Mountain“ od německého malíře Johanna Baptisty Zweckera. Téměř esoterická malba dámy, která může být křesťanskou světicí, stejně jako pohanskou kněžkou, má být zosobněním samotného Islandu. Proč si popsaný motiv zvolili na novou desku právě SÓLSTAFIR, je nasnadě. Jejich hudba je tímto bájným ostrovem zcela prostoupená, dýchají z ní rozeklané útesy, horké gejzíry i bezútěšnost prázdné krajiny, kde je však možné v mrazivých větrech zaslechnout ozvěny nebeských sfér. Z jednotlivých kompozic sálá přírodní spiritualita, obnažená a syrová, prostá civilizačních nánosů. Přes mnohdy až ambientní klidné vody se přelévají vlny rozervaných post-rockových a metalových pasáží, doprovázených převážně teskným zpěvem, který je občas přerušen drásavým křikem. Album je „seversky“ depresivní, plné žalu a bolesti, ale zároveň i neslábnoucí vůle k životu. Kromě jediné výjimky jsou veškeré skladby kompletně nazpívány v rodné islandštině, která ještě zvýrazňuje všechny lokální mystické atributy. Na více než hodinové ploše se odehrávají nikdy nekončící dramata mezi člověkem a přírodou, mezi emocemi a rozumem.

Uvedená stopáž může leckoho vyděsit, ale věřte nebo ne, hudba na své cestě časem plyne tak přirozeně, že raději udržíte plný měchýř o pár (desítek) minut déle, než byste přerušili její tok a paralelní proud emocí. A když se CD dotočí a vy se vrátíte z oněch míst, máte chuť se pomocí tlačítka repeat znovu ztratit ve světě SÓLSTAFIR. Při cestě zpět vás jako první uvítá živelná hymna „Akkeri“. K dalšímu poslechu vábí kouzlem neotřelých melodií, horských ozvěn i kravských zvonců. Následná „Drýsill“ nejprve hypnotizuje kytarovou hrou, aby pak stupňovala napětí a očekávání až k finále se zasněným vokálním nápěvem a třeskem činelů. Ve znepokojující „Rökkur“ s orchestrálním úvodem a navazujícími trip hopovými rovinami vypráví Aðalbjörn temný příběh o zneuctění ženy a její pomstě. Čtvrtým kamenem do barvité hudební mozaiky je anglicky zpívaná „Her Fall from Grace“, jež nabízí ambientní polohy v kontrastu s drtivou basou, podpořenou táhlou kytarovou linkou. Dávný „Dionysus“ poté rozvíří svou vášeň a SÓLSTAFIR se rozpomenou na svůj blackmetalový zápal, tentokrát oděný do moderního post-metalového hávu s „emo“ řevem. Tělo i duši posléze uklidňuje nejkratší song „Til Moldar“; chlácholí hlavně intimní atmosférou popového rázu. Sedmá píseň „Alda Syndanna“ nabízí netradiční náhled na americký grunge v osobitém islandském podání. Díky „Ör“ se zas ocitnete v nóbl baru v Reykjavíku. K pozorování drsné krásy severských žen zde vyhrává jazzový podklad, který se k úleku místní smetánky láme do tvrdších, zraňujících částí a pohnutého křiku. Drama uzavírá „Úlfur“ s nabasovanou riffovou stěnou, která ji jednoznačně předurčuje pro roli koncertního taháku.

Jak je z textu patrné, „Endless Twilight Of Codependent Love“ mi opravdu učarovalo. Jde o řemeslně povedené náladotvorné album s věrnou a mysteriózní atmosférou unikátní Severské země, výspy vikingské kultury, obklopené kdesi daleko chladným oceánem. Pokusím se však být co nejvíce objektivní a zmíním i nějaké ty neduhy. Každému nemusí sednout současný vokální projev Aðalbjörna. Jeho zpěv je silně citově zabarvený, plný lkaní a lamentace. Přestože uvedený výraz do hudební koncepce SÓLSTAFIR perfektně zapadá, patetické sténání a vztekání zarostlého čtyřicátníka může leckoho odrazovat. Mezi negativní faktory je také možné řadit jakousi předvídatelnost, která spočívá ve střídání (byť nepravidelném) poklidných, a naopak emocemi nabitých nálad. A to platí jak pro gradaci samotných skladeb, tak i pro dramaturgii celé nahrávky. S tím úzce souvisí i náhled na vývoj kapely. Ten se jeví jako poněkud stagnující. Na aktuální nahrávce se totiž jen nepatrně inovují postupy užité převážně již na albu „Otta“.

Podstatné ovšem je, že SÓLSTAFIR se ještě pevněji a přirozeněji usadili ve svém originálním pojetí melancholického post-metalu. Bez zbytečného ohlížení po současných trendech usilují především o dokonalé podání vlastního stylu. Vzhledem k jeho jedinečnosti nemám na podobné úrovni s takovým přístupem žádný problém. Nebál bych se dokonce mluvit o tom, že symbolicky teprve až zachmuřený listopad přinesl letošní nejlepší a nejzajímavější nahrávku.

19.11.2020	Diskuse (11)	Hivris