SOLSTICE - Casting The Die

60%

Floridští sekerníci SOLSTICE jsou jednou z mnoha veteránských metalových kapel, které ožívají po dlouhých letech hibernace nebo sporadické činnosti. Hlad po reinkarnaci dávných legend a žánrových pilířů začíná být ovšem uspokojený a nabídka převyšuje poptávku. Klasické kapely přicházejí málokdy s novými invencemi a většinou jen přidávají další zářez v diskografii, bez výrazného rozšíření uměleckého portfolia. Rychlá a masová posluchačská konzumace navíc dělá z takových alb jen materiál pro další turné a festivaly. Jestli se do této skupiny pouhých položek v encyklopediích bude počítat i deska „Casting The Die“ rozhodne až čas, ale to nám nebrání v tom, abychom se jí už teď podívali na zoubek. Nebo spíš na pořádně nabroušený špičák.

Po dlouhých dvanácti letech tedy vychází novinka SOLSTICE, za jejímž vznikem stojí zpola omlazená sestava, což se ukázalo být jednoznačně dobrou volbou. Basák Marcel Salas společně se zpěvákem a kytaristou Ryanem Taylorem přinesli energickou živelnost a nadšení mládí. Podařilo se jim slušně promazat rezavějící artilerii bicích Alexe Marqueze a vyzdvihnout riffovou práci Dennise Munoze. Přesto mám pocit, že se proces muzikantského upgradu zastavil příliš záhy a nebyl využitý celý prostor vyzývající k aktualizování. Spojení zkušenosti a praxe s temperamentem a elánem sice vyústilo v uvěřitelný death/thrashový nášleh, ten se ale zároveň nijak nevymyká předchozí tvorbě. Nahrávka plynule navazuje na linii tvrdých a agresivních alb započatou eponymním debutem ještě za účasti nynějšího kanibala Roba Barretta. SOLSTICE se ke zlaté éře death metalu vrací i na retro obalu „Casting The Die“, který je všechno možné, jen ne atraktivní a vyzývavý. Píše se rok 2021 a, jak jsem psal v úvodu, devadesátkových revivalů jsou plné poličky v obchodech.

Na ploše čtyřiceti minut se znovu setkáváme s řízným a rychlým death metalem nepostrádajícím thrashovou ostrost a útočnost. Samozřejmou americkou příměsí jsou hardcoreové vibrace, které dělají skladby ještě intenzivnějšími a bojovnějšími. Do popředí se tlačí Taylorův řev a Marquezovovi bubny, které za pomoci vynikajících basových linek vytváří zvukovou přesilu nad kytarami. Ty znějí při kilech slabě a nevýrazně, kdežto během sól razantně zesilují. Při poslechu je to dost rušivé. Moc nerozumím záměru, se kterým se vytvářel finální mix. Kompozičně mají písně svou sílu, ale nevyhnou se jednotvárnosti a občasným hluchým místům. Málo riffů je opravdu výjimečných, sóla jsou vesměs docela povedená, ale pohybují se ve stále stejném schématu. Taylor má v hlase řvoucí bestii, ale ta jako by se bála opustit své bezpečné teritorium a zakřičet si i na jiném písečku. Kdo se naopak nezdráhá jít se svojí basovou kůží na trh je Marcel Salas. Když pominu podobnost jeho jména se slavným chilským fotbalistou, tak jsem o něm prozatím neslyšel ani zmínku. A Salas si přitom počíná se svou pětistrunkou naprosto svobodně a sebevědomě jako protřelý mazák. Když je potřeba podpoří svými drtivými tóny palbu bicích, jinde melodicky sekunduje kytaře a v nejlepších okamžicích se nebojí pustit do vlastních sól.

Příjemným zjištěním je, že „Casting The Die“ během poslechu solidně graduje. Pomaleji se rozjíždí a kulminuje až v závěru; přesněji v posledních třech kusech. Devátý song v pořadí se zkráceným titulem „Cast The Die“ je pak asi nejvydařenější součástkou vůbec. Kytarové a basové výjezdy se ozývají do blast beatů podporovaných hrubým a silným vokálem a vše korunuje heavy vyhrávka zakončená dvoukytarovým sólem. V poslední úderné písni s názvem „Scratch“ si zas do rytmických nadupaných taktů zapěje kromě Taylora i bývalý frontman Rob Barrett. Bohužel jinak na albu chybí zásadnější momenty, které by nutily zbystřit pozornost. Výjimkou je třeba zajímavý a nečekaný atmosférický úvod ve „Who Bleeds Whom“, který se na konci skladby opakuje a slouží jako epický podklad pro drnčivé basové sólo. Ani tato vsuvka však nenachází svého následovníka a zůstává ojedinělou dekorací.

Zatímco dřív platil bourák značky SOLSTICE na metalové dálnici právem za vyhlášenou značku, tak v dnešním hustém provozu přestává stíhat. Míhají se kolem něj nejen nadupané sporťáky, ale i některé vozy střední třídy. Jízda po trase „Casting The Die“ se trochu vleče, chybí větší akcelerace nebo krátký výlet na neznámou silnici. Do cíle se sice bezpečně dojede, ale pasažéři nemají důvod opakovat delší cestu se stejným modelem auta. Motor zralý na generálku zkrátka nový lak a polstrování nenahradí.

20.05.2021	Diskuse (12)	Hivris riha.kamil@gmail.com