SOMNIATE - We Have Proved Death

90%

Po delším čase zas jedno kvalitní intro. Vkomponované do úvodní skladby „I Am Here and You Are Distant“, představuje portál k pomalému vnoření do temného světa plného emocí. Přichází s ním něco závažného, mohutného a zároveň osudového. Takhle nějak by mohl znít blackový jingle ohlašující českou metalovou desku roku .:-) Tvůrci ovšem stoprocentně uvažovali jinak. Řešili inspirativní koncept a jeho propojení s tvrdou hudbou, ke které inklinuje jejich naturel a umělecké cítění. Na ploše prvních třech minut pak prostě jen vytýčili mantinely, ve kterých se vše další bude odehrávat. Že je tam pompa či symfonická manýra? No, pohybujeme se přeci v metalu.:-) Jde spíš o ono začlenění a gradaci. Pozvolnou cestu od ambientu až po nefalšovanou černou vichřici lemují nevtíravé, jemně disonantní melodie a převeliké bohatství nápadů. Nemíříme nahoru do mraků křižovaných blesky, ale pomalu se snášíme do propasti vědomí.

Jako vždy, když jde do tuhého, dostaví se mírné mrazení. Zprostředkovaný pohled do hlubin, ve kterých se člověk nechce ocitnout ani na chvilku, ale touží o nich slyšet příběhy, a SOMNIATE jsou opravdu zdatní vypravěči. Jednak mají ve svém středu výborné vokalisty, jednak nejsou křečovití, a to ani ve své prokomponovanosti. Jejich pojetí black metalu plní především roli soundtracku dotvářejícího uměleckou vizi. Nelze ho zakuklit do neurčitého přívlastku „post“. Není ani moc konzervativní, ani rozmělňované experimenty nebo přespříliš „bělené“ hardcorem, příp. kytarovkou. Oproti nynějšímu trendu má kolektivní ráz. Přes veškeré vlivy působí dost svébytně, co do své podstaty ryze progově(!), s čímž souvisí fakt, že se na svém druhém albu dokázal náš undergroundový all star band posunout. Od prvních tónů zní jasně vyprofilovaná hudba, prostá jakýchkoliv tvůrčích nebo instrumentálních zaváhání. Při poslechu „We Have Proved Death“ si nelze vybrat time out. Naštěstí je za třiatřicet minut vymalováno. Subjektivně vzato, když dozní poslední tóny, mám vždy pocit, že jsem poslouchal jednu dvacetiminutovou kompozici.

Považte sami, v prvé řadě tu máme jednolitou masu nápadité metalové hudby, rozdělenou spíše do hudebních vět než skladeb. Ubylo syrovosti, přibylo pocitovosti. Ve vztahu k posluchači se přitom nesází vůbec na nic, snad jen na otevřenost a zaujetí. Pánové pochopitelně nehrají jen pro sebe. Věří, že se nějací zájemci o jejich hudební obrazy najdou a že budou dostatečně vnímaví a chápající. Primárně půjde samozřejmě o metalisty, kteří navzdory vší temnotě provázené neutuchajícím tlakem dokáží najít červenou nit a vše obsáhnout jako jeden veskrze atraktivní a svým způsobem hitový celek, protože jen takový přístup dává smysl. Skladby jsou navíc propojené náladami i některými motivy usnadňujícími orientaci, přičemž disonance nepohřbívá výraznou melodickou stránku, což je dobře patrné i během takové jízdy, jakou představuje „A Lamb at False Dawn“.

Všemu napomáhá zvuk, který nejenže snese ta nejpřísnější měřítka, ale hlavně kapele ideálně sedí. Na jedné straně se doplňuje barevnost středových kytar Aleše Vilingra a Marka Štembery s razancí variabilních bicích Tomáše Maříka, na pozadí nenápadně podporovaných decentním ostřím baskytary Adama Kulicha, na straně druhé zuří procítěná vokální exhibice Štembery a Zdeňka Kleknera. Vše je náležitě zaznamenáno maestrem Kapákem a fantasticky smícháno. Kým? Na okamžik odbočím. V. Santura, kterému byl mix a mastering svěřen, nespolupracuje s Thomasem Gabrielem Fischererem (nemusím a nebudu představovat) díky tomu, že by byl při vyvolávání temnoty a metafyzického zla nekompetentní. Nápad svěřit nový materiál právě jemu lze tudíž označit za jasnou trefu do černého.:-) Instrumentalisté i zpěváci odevzdali maximum. S bubnováním, jaké předvádí Mařík, se člověk moc často nesetká. Mám slabost pro jeho razantní styl, vyspělost, techniku a metalový groove, které dokázal Kapák se Santurou fantasticky zachytit a zasadit do valící se kytarově-vokální vlny. S překvapením jsem si všiml, že Tomáš už se v aktuální sestavě nenalézá. Z mého pohledu obrovská, v podstatě nenahraditelná ztráta. Zvuk kapely jeho absence téměř jistě poznamená, nicméně doufám, že nevykastruje.

Novinku SOMNIATE jsem poslouchal dlouhou dobu, aniž bych znal příslušný kontext, tedy její spojitost s kultovní novelou Richarda Brautigana „V melounovém cukru“, kterou ostatně neznám a asi ani nepoznám, za což strhující Tomášovy bicí rozhodně nemohou.:-) Užíval jsem si hlavně hlasy, propracovanou instrumentaci, mající hlavu a patu, a mocný pocitový náboj. Obal s vypíchnutou(?) oční bulvou nabízenou na zmrzačené dlani měl také něco do sebe.:-) Rámcovou představu o myšlenkovém backgroundu jsem získal až mnohem později, díky hodnocení zmíněného literárního díla na webu Databáze knih. Zaujalo mě zejména jedno, dovolím si odcitovat: „Vůbec nevím, co se tam celou dobu dělo, ale bylo skvělé být u toho.“ Ano, přesně tak jsem vnímal i nahrávku „We Have Proved Death“. Myslím, že znalost zvoleného konceptu nepředstavuje podmínku pro její přijetí a zvnitřnění. Surrealismus, poetika, dada, utopie, groteska? Nehodlám si s tím lámat hlavu. Pět talentovaných a inspirovaných muzikantů, kteří ze sebe v danou chvíli vydali naprosto vše, a to po hudební i emoční stránce, představuje metalově drsnou realitu. Něco takového mi zní o dost jasněji, protože jak se zpívá v „Black Soundless Sugar“:

What is

Is what should be What is

Is what must be

What is

Is what will be

SOMNIATE vydali pod empatickou, zároveň však umělecky nekompromisní kuratelou Lavadome famózní desku, která nevykazuje slabé chvilky a těžko hledá konkurenci.

16.10.2023	Diskuse (12)	Pekárek hackl@volny.cz