SONIC YOUTH - Daydream Nation

70%

Každý je zná, ale málokdo je intenzivně poslouchá. Ano, i to někdy patří ke statutu legendy. Nikdy nedělali jednoduchou muziku. „Easy listening“ to není ani na těch nejpřístupnějších albech, které si postupně představíme. A ty ostatní jsou pak už jen těžší, náladovější, komplikovanější, a některé u mě skončily až ve škatulce „neposlouchatelné“. A přesto je mám vážně rád. Jestli nedávno představení PIXIES zapalovali alternativní revoluci z devadesátých let, pak SONIC YOUTH aktivně foukali do ohně aby plameny vyšlehly co nejvýš.

Zakládající trojice Kim Gordon (basa, zpěv, kytara), Thurston Moore (kytara, zpěv) a Lee Ranaldo (kytara, zpěv) vydržela spolu celou existenci, od roku 1981 až do rozpadu v roce 2011. Po několika bubenících v první fázi existence naskočil do party v roce 1985 Steve Shelley, a taky už zůstal až do konce. No a pak v novém miléniu měli i dva basáky, aby si Kim mohla zahrát více na kytaře. Jsou typickými představiteli alternativní undergroundové rockové vlny ze severovýchodu, konkrétně z New Yorku. Vzešli z experimentálně avantgardní umělecké a hudební scény, budujíce svojí identitu ze stylů jako no wave, art rock, psychedelie nebo noise rock. V tomto duchu se nesou i první dvě desky - „Confusion In Sex“ (1983) a „Bad Moon Rising“ (1985). Mám je obě v už výše zmiňované škatulce „neposlouchatelné“, ale věřím tomu, že se najdou fajnšmekři, kteří je ocení. Kromě toho, že zvuková kvalita nahrávek je poplatná době a undergroundové pozici kapely, i samotné skladby znějí řekněme šíleně. Melodii se důsledně vyhýbají, rytmus je zásadně narušený, zvuky jsou testem integrity osobnosti posluchače. No ale jak říkám, proti gustu...

Další dvojici alb „EVOL“ (1986) a „Sister“ (1987) můžeme považovat za přerod SONIC YOUTH do formy, ve které je známe dnes. Z kokonu no wave šíleností roztáhli křídla do světa alternativního rocku. Žádní R.E.M. se z nich ale rozhodně nestali. Přestali se bránit popovým vlivům a v jejich písničkách se začaly objevovat dokonce melodie. To šlo ruku v ruce s klasickou písničkovou formou songů a zvukem blízkým tehdejšímu indie rocku. Zároveň ale v jejich tvorbě zůstal důležitý i experimentální přístup a noise rockové pasáže. Když to řeknu jednoduše – i „normálně“ znějící song má vždy v sobě ukrytou nějakou mezihru, pasáž, zvrat, který ho dokonale diskvalifikuje z kategorie „běžné“ indie produkce a vtáhne do artových experimentů. Kapela je tou dobou zatím pořád pod malým vydavatelstvím SST a pohybuje se na alternativní hudební scéně. To implikuje i zvukové možnosti nahrávek, které jsou teď sice poslouchatelné, ale žádné orgie technické dokonalosti tady nečekejte. Ačkoliv kritici a hudební publicisté si kapely už začínají všímat a oceňovat, komerční úspěch zatím nepřichází.

Prvním náznakem posunu se stane až album „Daydream Nation“, které kapelu vykopne z undergroundu na hudební mapu hlavní alternativní scény. Jeho ozvěny jsou rozpoznatelné v tvorbě spousty nezávislých kapel ještě i dnes. Podívejme se na něj teda blíže. Prvním krokem byla změna vydavatelství. Celková nespokojenost s SST vyústila v přechod k labelu Enigma, které stále bylo nezávislým vydavatelstvím, i když bylo částečně vlastněné EMI. Zároveň se povedlo alokovat slušný budget 30tis. USD, který zaplatil tři týdny nahrávání v Green Street Studiu v New Yorku, a ještě zbylo i na producenta. Tím se stal jistý Nick Sansano. Byla to zvláštní volba. Nick byl zdejším studiovým inženýrem, ale zatím produkoval v podstatě jen hip-hopové nahrávky. Jejich zvuk se ale Sonicům líbil, tak si plácli. Musím uznat, že ta volba nakonec nebyla vůbec špatná. Zafungovala moc dobře i na následujícím albu „Goo“. 

Ale zpět do roku 1988. Kapela byla známá svými živými vystoupeními bohatě saturovanými dlouhými improvizovanými jamovými vložkami. A přesně tuhle energii, nespoutanost a nedefinovatelnost se rozhodla přenést i na nové album. Popustila uzdu své tvořivosti a vrozenému experimentátorství a snažila se výsledek skombinovat s novými písněmi do jednoho fungujícího celku. Výsledkem je, že kromě pár 3-5 minutových songů se tady běžně setkáváme se sedmiminutovými kompozicemi, a závěrečný opus je rovnou čtrnáctiminutový. Nic pro slabší povahy. Znova připomínám, že jsme v roce 1988, takže ačkoliv se album dnes vejde na jedno CD, v době LP to bylo regulérní dvojalbum.

První, čeho si na desce můžeme všimnout, je specifický rukopis ústřední dvojice Gordon/Moore. Kim Gordon ve svých skladbách upřednostňuje ne-zpěv. Recitaci, mluvení, heslovité volání, někdy až řev, nebo naopak šepot. Klasicky zpívaných partů má skutečně minimum. Naproti tomu Thurston Moore to dělá přesně opačně. No a někde mezi nimi se pohybuje Lee Ranaldo, který na album přispěl třemi skladbami. Dalším výrazným znakem alba je jeho zvuk. Z technického hlediska je to už solidní alternativní rock, který samozřejmě nemůže a ani nechce konkurovat bombastické mainstreamové rockové produkci této doby. 

Zvukové zabarvení je ale to, co definuje SONIC YOUTH a dává jim unikátní místo na scéně. Jejich specifický indie rockový základ jakoby plaval v hypnotizující psychedelické mlze, někdy má člověk až pocit, že jsou kytary rozladěné. Zřejmě má na tom zásluhu i nestandardní ladění, které oba kytaristé rádi používají. nebo že by to byla také jejich vzájemná souhra? Různé motivy a jedoucí linky paralelně vytvářejí neustálý pocit napětí a tenze, které se pak bolestivě zhmotňuje v noiseových pasážích, kde kytary předvádějí defilé různých skřípavých a kvílivých zvuků, agresivních sprintů po pražcích, sekavých a bodavých injekcí nebo vazbení na všechny možné, plus i spousta nemožných způsobů. Do toho všeho pak ještě buší nervózní rytmika pološílených bicích, pohybujících se často v rychlostech blízkých slušnému punku nebo industrialu. Ano, je to náročné, někdy je to utrpení, ale pak, když vydržíme, se celý ten cirkus na malou chvilku vypne a vplujeme do snového světa, třeba jako uprostřed závěrečné písně „Trilogy“. Text: „Daydreaming Days in the Daydream Nation...“ to celé vystihuje dokonale, jsme uprostřed snu. Bouřlivého, divokého, snažíme se uniknout, hledáme vytoužený klid. S tím koresponduje i nádherně jednoduchý a výstižný obal. Hořící svíce, na mírně rozostřeném pozadí. Nic víc, nic míň.

Nejvýznamnějším singlem byl otvírák „Teen Age Riot“, sedmiminutová košatá skladba, s jemným a zasněným startem, která se přehoupne v našlapaný indie rock, tak typický pro závěr osmdesátek. Až na svou délku se jedná o relativně konvenční, melodicky výraznou skladbu s jasným hitovým potenciálem. Následující „Silver Rocket“ je o poznání rychlejší a špinavější, takový slušný noise punk s drásajícím jamem uprostřed. O epidemii cracku (droga) pojednávající „The Sprawl“ v podání Kim Gordon velice živě vystihuje tíživost a dramatičnost tématu. Další její song, „Cross The Breeze“, by se skvěle hodil jako soundtrack do filmu o vzpouře v ústavu pro mentálně nemocné. Vždy, když jí slyším, její psychotickou atmosféru, šílené zvraty a nemocnou rytmiku, mám z toho až téměř fyzickou bolest. Raději zpět k Thurstonovi a jeho „Total Trash“, která je výjimečně veselá. Teda, jen do doby než se opět změní v šílený jam, kdy chvíli máte pocit že letíte v pohodě vesmírem, aby jste hned nato padali do dlouhého temného tunelu plného ostrých trnů. 

Další experiment noise punk indie rocku s názvem „Hey Joni“ je obdařen zajímavou melodickou linkou. Skvělá je náladová „Candle“, opět kombinující primárně melodický indie rock a noiseové vstupy. Thurston má prostě cit pro zajímavé melodie, to se musí nechat. Pokračováním výše zmíněného soundtracku je agresivní „Rain King“, pro změnu v podání Thurstona. Jednou ze zpěvnějších věcí Kim je pak „Kissability“, na poměry alba krátká a nekomplikovaná indie rocková pecka.

„Daydream Nation“ vychází v říjnu 1988 a setkává se s velkým uznáním ze strany hudební kritiky. V Americe bohužel vázla distribuce a někdy byl problém album v regálech obchodů s hudbou nalézt. Každopádně jméno SONIC YOUTH se začíná dostávat do povědomí, několik singlů začaly hrát menší rádiové stanice zaměřené na alternativní rock a univerzitní college rock. Jejich inspirativní a novátorský přístup k indie rocku se postupně začíná dostávat do hledáčku fanoušků a už brzo nabere jejich kariéra na obrátkách.

Stray: Zde si výjimečně neodpustím malé doplnění hlavní recenze svým krátkým pohledem. Pokud nějaká deska u mne definuje americkou nezávislou scénu osmdesátých let, je to právě tahle! Neexistuje, že bych ve svém hodnocení šel pod 90%, neexistuje, že bych si kdy myslel, že třeba PIXIES někdy nahráli něco srovnatelně uhrančivého. Styl SONIC YOUTH je, dle mého, rozpoznatelný mezi tisíci a Tomáš jej postihl ve své recenzi výborně, k čemuž vlastně nemám co doplnit. Jen mi hodnocení na takový milník přišlo zkrátka příliš nízké. „Daydream Nation“ mám v rámci diskografie kapely na bronzové příčce, byť existuje spousta hudebních znalců, kteří jej zařazují na piedestal. Slyšte zde poutavě oprejskané artefakty jako krásně ležérní úvod Teen Age Riot, pouliční rockeřinu Silver Rocket, hladivou The Sprawl (nikdy jsem neslyšel o lepším vyjádření pohledu do plynoucí krajiny pomocí kytarových tónů a rytmiky, alespoň já tuhle skladbu tak vnímám),  divočinu ´Cross the Breeze, únosně hitovou Candle, či docela sexy věc Kissability... Osobně sice radši (a častěji) sahám po albech „Goo“ (1990) a „Rather Ripped“ (2006), která vlastní snad ještě o něco pozoruhodnější dávku zastřené vábivosti, ale tohle je KLASIKA!

01.02.2025	Diskuse (1)	Tomáš