SONIC YOUTH - Dirty

90%

Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Kapela je ve vrcholné skladatelské formě, hudební svět ovládl alternativní rock a grunge, a ještě navíc angažovali Butche Viga. Nemohlo to skončit jinak než tutovkou. SONIC YOUTH měli všechna esa v rukávu a využili je. Jestli poslední album „Goo“ mělo skvělý alternativní zvuk, „Dirty“ se posouvá ještě o krok dále. Album zní prostě fantasticky. Dramaturgicky pak dostáváme mix všeho, co kapela dosud vyprodukovala a zároveň jakoby tímto albem symbolicky dospěla, definitivně formulovala svojí podobu a zároveň se zřejmě nejvíce přiblížila mainstreamu.

Život je plný paradoxů. Pár let dozadu SONIC YOUTH začali brát sebou na turné v té době neznámou, začínající kapelu ze Seattlu NIRVANA, dokonce jí doporučili Geffenům. A jejich manažeři doufali, že když tito mlaďoši budou hodně koncertovat, a oni jim navíc trochu pomůžou s promo aktivitami, možná se v prodejích přiblíží Sonicům. „Nevermind“ ale obrátil všechno naruby. Proto se pak vyrojilo spousta spekulací, že „Dirty“ je vlastně „jenom“ odpovědí na grungeovou horečku. Já si to osobně nemyslím, i když v některých aspektech to tak možná na první pohled vypadá. „Dirty“ je primárně skvělé alternativně rockové album, a grungeový nádech u něj vůbec neberu jako slabinu, právě naopak!

Butch Vig. Jeho hvězda skvělého producenta v této době raketově stoupala, a plným právem. Debut SMASHING PUMPKINS, dvojka NIRVANY nebo dvojka dnes už lehce zapomenutých grungeových harcovníků TAD, to vše stihnul jen v roce 1991. Při prvním oťukávání se Sonicama akcentoval svůj důraz na výraznou roli kytar v celkovém zvuku kapel a tím se jim zalíbil. První dema z konce roku 1991 byly ještě hodně neurvalá, plná dlouhých jamových experimentů a nejasné struktury. Butch se ale pustil do broušení diamantů a spolu s kapelou ze syrového základu postupně vykřesal drahokamy. Začátkem roku 1992 se pak přesunul za kapelou do New Yorku, kde ve studiu Magic Shop v březnu začalo nahrávání. Výsledkem jsou kratší písničky, rockovější výraz, hutnější zvuk a méně experimentů, vše s čistou, ale dravou produkcí. O finální doladění zvuku se pak postaral Andy Wallace. Ano, to je ten slavný mixer, který finálně učesával i „Nevermind“. A opět odvedl vynikající práci. Špičkový plnotučný zvuk, který si v ničem nezadá s mainstreamovým alternativním rockem té doby. A to jim ještě i dnes spousta fanoušků nemůže odpustit... Méně avantgardního noise rocku, více grungeové hutnosti. Já s tím problém nemám, právě naopak. Baví mě mohutnější a zemitější zvuk, zajímavě kombinovaný s atmosférickými elementy odkazujícími až k albu „Daydream Nation“. Možná kolekce není tak vyrovnaná jako předchůdce „Goo“, ale když udělám finální průměr skvělých a slabších songů, musím udělit stejné hodnocení.

Album otvírá první singl „100%“. Je to i první píseň, kterou jsem od kapely slyšel. Čerstvě zapojené MTV, ikonický klip, vysoká rotace. A to si pište, že se mi to líbilo. Kvílivé intro, drsňácký riff, bublavá basa, výrazné bicí s jasným a dominantním kopákem, znuděný frajerský zpěv. A na závěr songu instrumentální pasáž začínající typickým rytmem bicích, následně vstup špinavé basy a špetka noiseového bordelu. Dvě a půl minuty. Paráda. Koukal jsem na to každý den a žral to neskutečně. Bylo to totálně cool a jiné, než vše ostatní, co jsem v té době znal. Kim kontruje se svojí „Swimsuit Issue“. Agresivní, rozervaná, nemelodická. Táhnou jí mohutné bicí a celou skladbou propletené noiseově nervní kytarové party. A opět jen tři minuty. „Theresa´s Sound-World“ zní jako zapomenutá skladba, která se nedopatřením neobjevila na „Daydream Nation“, tak jí teda obdařili mohutnějším zvukem a výsledek je parádní. Atmosférické orgie, neustálé, ale zároveň maximálně přirozené změny tempa, spousta odboček, úkroků, meziher. Nádherný zvuk kytar prosycuje skladbu halucinogenním nádechem. A pak další psycho věc od Kim „Drunken Butterflie“. Jak jsem jí chválil za, na její poměry až nezvykle „normální“ zpěv na předešlém albu, tady se vrací zpět k více alternativnějšímu projevu, kde melodie jsou spíš trpěným hostem. Ale abych jen nekritizoval. Tajemná, atmosférou porušování zákazů nasáklá „Shoot“, se jí vysloveně povedla. Feministicky laděná skladba ukazuje Kim jako správnou riot grrrl, která si dělá co chce a nenechá si do ničeho kecat. 

Jediná Ranaldova skladba, která se dostala na album (další byla jako B-side singlů) je hlučná alternativně rocková „Wish Fulfillment“. Její klidné sloky s jemným vybrnkávaným riffem jsou zkombinované s drsným refrénem, který ale skladbu spíš ubíjí než rozvíjí. Ale pozor, další perla už čeká. „Sugar Kane“, moderní indie rocková hymna. Skvělá basa, refrén nakukující až do power popových hájemství, aktivní bicí. A taky dlouhá grunge-noiseová mezihra, to jen aby je náhodou někdo neobvinil, že jsou teď už jen tuctovou mainstreamovou kapelou. Další ze singlů, aktivistická „Youth Against Fascism“ mi vždy přišla naivně patetická. Škoda, protože skreslená basa jela slušnou linku, z které by se dalo vytěžit víc. Další old-schoolová skladba v novém rouchu je „On The Strip“, kde se Kim přece jen vrací ke zpěvu a hned je to zajímavější. Opět si můžeme všimnout jasnou pozici bicích v mixu, které svou aktivní hrou a parádním zvukem dominují. Experimentální noiseová vložka pak docela naruší přirozené tempo skladby, aby se v závěru přece jen vrátila k původnímu motivu v jemnější formě. A teď na veselejší notu. „Chapell Hill“ se vrací k poctivému indie rocku, má tempo, drive, správnou náladu i nápad. Asi nemusím zmiňovat, že tady se jedná o Thurstonovu píseň. Některé pasáže skladby vyzařují nezvykle pozitivní a bezstarostné vibrace, a mě tato odlehčenost vůbec není proti srsti. Stejně se to pak na závěr rozjede až v téměř punkrockovém rytmu. Paradoxně přitom je to vlastně politická píseň. CIA, K-K-Klan, tajemná vražda knihkupce. Dalším song s punkovým nádechem „Purr“ je sympaticky jednoduchý. Žádné velké umění, dobrý zvuk, dobrá melodie a nasazení přece stačí.

Album vychází v červenci 1992 a je považováno za největší přiblížení SONIC YOUTH k mainstreamu. V Americe se dostává na 83. příčku v prodejích, ale v Anglii dokonce až na 6.místo. Samozřejmě část fanoušků tohle neskousne a i dnes si rádi do alba kopnou za jeho údajnou „komerčnost“. Vrátím se k úvaze ze začátku, jestli je „Dirty“ grungeové album. Je nepopiratelné, že jeho zvuk nese stopové množství grungeového nánosu. Pořád je ale základem indie rock, a nezapomíná se ani na své punkovo-noisové kořeny. A všechno to kombinují do jedinečné formy, která je následně dochucena moderním zvukem s grungeovým nádechem. Hutnější zvuk, který byl v té době v kurzu, namíchali Butch Vig s Andy Wallacem perfektně. Povedlo se jim na jedné straně zachovat typickou tvář kapely a zároveň jí osvěžit a ukázat z jiného úhlu. Pokračující příklon ke klasické písničkové struktuře taky nepovažuji za negativum. Možná album není revoluční, možná není novátorské, ale pořád je to skvělá rocková deska. Jestli preferujete experimentálnější věci, klidně se v diskografii posuňte k dalším albům, užijete si jich vrchovatě.

15.02.2025	Diskuse (1)	Tomáš