SONIC YOUTH - Goo

90%

Úspěch alba „Daydream Nation“ katapultoval SONIC YOUTH v roce 1988 do pozice hvězd alternativní scény. Zároveň přebírali vůdčí roli i na poli zvukové změny, kdy pomalu končila éra klasických osmdesátkových punk rockových a hardcorových kapel jako BLACK FLAG nebo HÜSKER DÜ a místo nich nastupoval indie rock různých variant, často s punkovými kořeny. DINOSAUR JR., PIXIES, JANE´S ADDICTION a samozřejmě SONIC YOUTH. Současně se kapela ocitla na rozcestí. Problémy s distribucí posledního alba, ale též její ambice, SONIC YOUTH směřovali k další změně vydavatelství. A tentokrát to byl skutečně velký posun. Upsali se „majoru“, neboli velkému vydavatelství. Konkrétně Geffenu.

Nebyla to ale jen obyčejná změna vydavatelství. Smlouva na 5 alb byla revoluční. Samozřejmě i v minulosti se kapely z nezávislé scény upisovaly velkým hráčům, ale vždy to pro ně znamenalo spoustu omezení a musely „strpět“ zásahy do podoby svých alb. SONIC YOUTH měli kompletní kontrolu nad svojí tvorbou, čímž vydláždili cestu k podobným smlouvám i ostatním kolegům z branže. Jejich pozice byla ale v té době skutečně velmi silná. Jeli na úspěšné vlně, dařilo se vše, na co sáhli a co udělali. Nabídek i od jiných velkých značek měli dost a mohli si vybírat. Kdo by taky nechtěl mít pro sebe vycházející alternativní superstar, kapelu všemi považovanou prostě za „cool“, která si, díky své jinakosti, vybudovala až mystickou image. Neustálé koncertování jim rozšiřovalo fanouškovskou základnu a zajišťovalo i spoustu kontaktů v rámci nezávislé hudební scény.

Začátkem roku 1990 se kapela stěhuje do studia Sorcerer Sound, kde znova pod vedením inženýra Nicka Sansana začíná nahrávat nový materiál. Kvalitnější a lépe vybavené studio jim umožnilo si více vyhrát se zvukem, přidávat další a další vrstvy, zvuky, efekty. I když se potýkali s menšími technickými problémy, nakonec se povedlo základy dokončit a pak ještě v Sansanově domovském studiu Green Street doplnili další linky kytar a hlasové efekty. Thurston Moore jednou přehrál technikům album „Bleach“ od tehdy ještě neznámé trojice ze Seattlu NIRVANA, která jim párkrát dělala předkapelu, a zasnil se, že by uvítal, aby i jejich album znělo podobně. To techniky trochu zarazilo, možná až znepokojilo, protože oni se v kvalitním studiu snažili vytvořit špičkovou nahrávku a neměli chuť z toho dělat „ušmudlanou“ lo-fi věc. Ačkoliv lidi od Geffenu popírají snahu o zasahování do finální podoby nahrávky, první mixy zjevně nějaké obavy u nich, a vlastně i u kapely samotné, přece jen vzbudily. Nedůvěra ve schopnosti Sansana vyústila do angažování zkušeného veterána Rona Saint Germaina, který dostal volnou ruku ohledně finálního mixu. Sansano se sice dobrovolně stáhnul, ale pachuť zůstala, a s kapelou se několik let odmítal bavit. Celé tohle nahrávací dobrodružství nakonec vyústilo v částku 150 tis. USD, což bylo pětkrát více než u předchůdce. Stálo to za to? Z pohledu businessu lehce pochybuji. Oficiální statistiky mluví v USA jen o 169tis. prodaných kopiích, přičemž „Daydream Nation“ uvádí 162 tis., ale u Geffenů vládla spokojenost.

Z pohledu kvality to ale za to rozhodně stálo! Zvuk alba je skutečně vynikající. Přesně takhle to mám rád – jasně alternativní záležitost s vymazleným, technicky kvalitním, moderním a originálním zvukem. Ano, nebojím se říct, že album „Goo“ po zvukové stránce definuje nový standard pro alternativnější indie rock devadesátých let. SONIC YOUTH neumí krátké nahrávky, takže i zdejších 49 minut musíme považovat za úspěch. A je to téměř optimální konstelace. „Jamovací“ vložky písní sice zůstaly, ale přece jen podlehly jisté formě „normalizace“ tak, aby se staly více součástí písně a ne její dvojčetem. Možná právě kombinace skvělého zvuku, kratších jamových vložek a posilněné melodické stránky songů dělají z „Goo“ jedno z nejpřístupnějších alb jejich diskografie.

Co může při poslechu alba zaujmout, je ten fakt, že Kim Gordon v téměř každém ze svých songů zpívá. Myslím tím normální zpěv, nebo minimálně polozpívané vyprávění. Já jsem spokojený. Od vážnější, vypravěčské polohy v „Tunic (Song for Karen)“, songu plném napětí a nevyslovené tenze, přes výborný singl „Kool Thing“, jasné hitovky s ostrými sonickými kytarami a parádními bicími, kde zpívá dandyovsky frajersky a unuděně, až po lehce otravnou odrhovačku „My Friend Goo“. Přičítám to vyspělejšímu songwrittingu a celkovému posunu kapely k dospělejšímu projevu, kdy nemusí být za každou cenu undergroundová, aby zůstala alternativní a nezávislá. Zároveň se tím stává přístupnější pro širší publikum, které se má v písničkách čeho chytit. Může si je pobroukávat, nedej bože si na ně na koncertech dobře zařádit. A přesně to je jim servírováno. „Dirty Boots“, skvělý indie rockový otvírák s pořádně ostrým refrénem. „Mary-Christ“, song odkazující k punk rockovým kořenům. „Mildred Pierce“, výborná indie vypalovačka, trochu zprzněná noiseově-ukřičeným závěrem. Právě takové songy nastupující generace potřebuje. Vymezují se proti mainstreamovému rocku, ale zároveň jsou živelné, drsné a mají drive. K předchozímu albu odkazuje svojí zasněnou atmosférou a zvukem „Disappearer“. Zajímavá je pak „Mote“ - zvukově typicky americký indie punk rock, ale skombinovaný s Thurstenovým „britským“ zpěvem a melodikou. Asi jako by někdo na základy PIXIES narouboval zpěv THE SMITHS. Je to tak nečekané a nepředstavitelné, až je to vlastně skvělé. Zároveň je tím nejdelší songem alba, takže je nám dopřáno i dlouhé jamování, které po téměř britpopově zpěvné části je naopak temné až na kost a vyjímá se v něm silně vybuzená mohutná basa. Povedená je i závěrečná „Titanium Exposé“ se skvělým indie rockovým zvukem, který postupně mohutní a v závěru se mění až v sonickou smršť.

Kromě klasicky skvělých kytar na albu vyniká i výrazná basa, trochu špinavá a úderná a suché, ale divoké bicí, ženoucí písně někdy mohutně vpřed, jindy naopak jen usměrňující experimentální jamové kreace. Ústup z rozsáhlých noiseových pozic výměnou za větší melodičnost posunula kapelu blíže posluchačům. Reakce na album byly vesměs pozitivní. Na průnik do mainstreamu to samozřejmě bylo stále až moc „divoké“, ale alternativní rocková rádia je už běžně hrála.

Ještě jedna zmínka o NIRVANĚ, která demonstruje důležitost SONIC YOUTH pro jejich budoucí úspěch. Po „Bleach“ se NIRVANA taky upsala Geffenu, kterým je aktivně doporučila právě Kim Gordon. V létě 1991 pak partička amerických alternativních kapel vyrazila společně na krátké evropské turné, kde zahráli několik festivalů, ale i klubových koncertů. Kromě Soniců se připojily i další legendy DINOSAUR JR., BABES IN TOYLAND a právě NIRVANA, která šla na letiště prakticky ihned po skončení nahrávání alba, které bude vydáno až v září pod názvem „Nevermind“… Zajímavě se jeví dokument o tomto turné s názvem „1991: The Year Punk Broke“, ten je plný atmosféry začátku devadesátek, sleduje kapely rozjíždějící alternativní revoluci na Starém kontinentě, hrající na fesťácích ještě za světla a nebo v malých klubech, jejich vzájemnou propojenost a kamarádství. Můžu jen doporučit.

08.02.2025	Diskuse (4)	Tomáš