SONIC YOUTH - Rather Ripped

80%

Při plánování série článků o SONIC YOUTH jsme se chtěli primárně zaměřit na jejich nejpřístupnější desky. A v tomto výběru předposlední, čtrnáctá řadovka „Rather Ripped“, nemohla chybět. Od posledního recenzovaného „Dirty“ je to posun o 14 let dopředu. Tato doba byla vyplněna sérií alb, tu víc experimentálnějších, pak víc rockovějších, ale vycházejících téměř pravidelně v dvouletém intervalu. Jo to byly časy, kdy ještě kapely makaly.

Začněme personáliemi. Už v roce 1999 sestavu kapely rozšířil multiinstrumentalista Jim O´Rourke, který jí ale opouští právě před nahráváním aktuálního alba. Dle Thurstona Moora měl zásadní přínos pro temnější a komplexnější výraz tvorby kapely, a po jeho odchodu se rozhodli směřovat opět do „normálnější“ písničkové dimenze. Na pomoc s produkcí si tentokrát pozvali Johna Agnello, který v minulosti pracoval třeba s Markem Laneganem, DINOSAUR JR., ale i s Alice Cooperem. Nahrávalo se v Sear Sound studiu v New Yorku, a představa Thurstona teď směřovala někam k albu „Parallel Lines“ od BLONDIE. Kratší, popovější písničky, které okamžitě dokážou oslovit posluchače, ale zároveň si zachovají svůj „nezávislý“ feeling. Nahrávání šlo relativně rychle, kapela se s tím nemazala, nepředělávala, ani zbytečně nepřidávala další stopy jako v minulosti. Cílem bylo udělat kvalitní rockové písničky a ne bořit hranice nebo objevovat nové dimenze.

Album je často označováno za nejvíc popové a noise-free v rámci všech počinů kapely. S tím popovým vlivem to musíme brát samozřejmě v kontextu SONIC YOUTH. Ano, jedná se o kolekci relativně krátkých, 3-5 minut dlouhých songů, a jen dva kousky se dostanou přes 6 minut. Ale zdaleka se nejedná o žádný střední proud pro mainstreamová rádia, pořád je to spíš alternativní art-pop. Album působí více přímočaře a rockově. Svoje typické vazbení a noiseové kvílení drží parta hodně na uzdě, naopak v některých momentech pouští do písní skutečně hodně „měkké“ elementy. V textech se objevují náznaky odkazující k vztahu Kim a Thurstona, který předtím nikdy v písních nereflektovali. Jinak jsou tam pro ně relativně standardní, i když v surrealistickém závoji zahalená, témata jako sexuální frustrace, nevěra, cizoložství. Musíme tomu věřit, protože pohled na texty nic jasného neříká, jsou tam spíše jen záblesky, nebo narážky, ale téměř nikdy jasné prohlášení.

Kim se ve svém výrazu opět vrací více k normálnímu zpěvu, a dokonce i její kompozice, v minulosti obvykle experimentálnější a roztěkanější, jsou na albu až překvapivě melodické. Na většině alb Soniců mám jasně raději skladby Thurstona, ale tady je to velice vyrovnané, možná by to dokonce Kim mohla i vyhrát na body. Třeba hned otvírák „Reena“, to je indie pop jak z učebnice. Jemný, nekonfliktní, s lehkým alternativním nádechem. Lehce se přitvrdí jen v mezihře, postavené na osmdesátkovém riffu. Že je to až překvapivá stylizace od kapely, která si vybudovala kariéru na prosazování všech forem kytarového hluku, na avantgardních kompozicích, na nekonformnosti? V tom je právě zakopán pes. Oni už nepotřebují nikomu nic dokazovat. Oni už mají svojí pozici na stránkách hudební historie zapsanou navždy, a velkým písmem! Oni si jednoduše můžou dělat cokoliv, aniž by se zpronevěřili svému odkazu. 

Nezapomínejme, že v době vydání „Rather Ripped“ kapela funguje už 25 let! A jak uvidíme dále, i po těch letech, různých stylových kotrmelcích, změnách na hudební scéně, pořád dokáže přijít se silným materiálem, který si zaslouží respekt a uznání. Krásným příkladem je následující náladovka „Incinerate“. Song míří až do teritoria melodického emo indie rocku. Vybrnkávaný riff, minimum zkreslení na kytarách, bicí, které nejsou zdaleka tak masivní jako v období „Goo“ nebo „Dirty“, spíše naopak s lehce lo-fi měkkým zvukem, výborná melodická linka. A funguje to perfektně. Obecně velice adorovaná „Do You Believe In Rapture?“ si moje srdce nikdy nezískala. Podivně vystavěná píseň se ne a ne rozjet, plácá se na experimentálním zvukovém pozadí, které jinak slušné melodii rozhodně nepomáhá. V jednu chvíli konečně chytne dech, aby jí za pár vteřin znova padal řetěz. Bohatě to ale vykompenzuje následující „Sleepin´Around“, tak typická pro Thurstona, když je ve formě. Kvíliví úvod, hutnější zvuk, atmosféra konce osmdesátek, znuděný zpěv, bublavá basa perfektně rámující rytmiku. Tady se skutečně vracíme mentálně k albům „Daydream Nation“ a „Goo“, ale s modernějším zvukem. A dojde i na slušně agresivní noiseové sólo. 

Dvě další poctivé věci dodala Kim. „What A Waste“ - když se pořádně zaposloucháme, skutečně zní jako alternativnější song od BLONDIE, zatímco „Jams Run Free“ by se vyjímal i na některém z alb kolegů od PAVEMENT, jejichž bývalý basgitarista Mark Ibold na turné k tomuto albu nejdřív posílí koncertní sestavu, aby se následně stal i stálým členem kapely. Výrazný kolovrátkový hlavní riff spolu s jamově nastavenou mezihrou a sólem vytvářejí milou psychedelickou atmosféru. Jediná Ranaldova věc na albu, song „Rats“ je až překvapivě dobrá. Výrazná post-punková basa zajímavě doplňuje jeho hlubší hlas. Melodikou mi pak připomíná naše domácí THE PROSTITUTES. Ačkoliv jsou obecně na albu kytary méně důrazné než v minulosti, v případě sól se jejich agresivita, ale i pozice v mixu, výrazně zvyšuje.

První ze dvou šestiminutovek je „Turqoise Boy“ od Kim. Nezvykle začne hned krátkým sólem, aby se otevřela v pohodový indie rock, jen pomalu nabírající na mohutnosti. Když však kytary začnou naznačovat změnu a bicí prohloubí svůj zvuk v přechodech, nastává i očekávaná rocková mezihra, doplněná ještě o pořádný jam. Posmutnělá „Lights Out“ je jedním slovem vynikající. I tady je slyšet, jako na celém albu, dominantně nazvučenou basu. Je hluboká, výrazná a má téměř vedoucí postavení v rytmice. Bicí, tak výrazné třeba na „Dirty“, jsou tady více v pozadí, jak pozicí v mixu, tak zvukem. A následuje další „popařina“ od Kim, „The Neutral“. Překvapivě pozitivní sloka, je skvěle vyvážena rockovějším refrénem s nádechem grunge. Druhá šestiminutovka, tentokrát od Thurstona, je aranžérsky opravdu neobvyklá. Dlouhé intro je skutečně dlouhé. A zajímavé. Temnější indie rock, špinavější kytary, výborná basa (opět). A když už se člověk smíří s tím, že je to povedená instrumentálka, objeví se po pěti minutách zpěv. Zvukově je to jedna z nejpovedenějších skladeb alba. Závěrečná „Or“ je podivnost hozená až někam k tajemnému indie folku.

Reakce na album po vydání v červnu 2006 byly obecně spíše pozitivní, i když mezi řádky jde číst stesky po chybějících noiseových a experimentálních jamových elementech. Po několika předešlých albech, kde naopak tyto prvky dominovaly, jsem byl za písničkové album rád. Kapela dokázala, že umí udělat i „obyčejné“ songy ve výborné kvalitě, poslouchatelné, příjemné, ale zároveň pořád zajímavé. Netlačí na pilu, nechává věci plynout. A zdaleka ještě nevyčerpala svůj potenciál, i když její existence se už o pár let později definitivně uzavře.

22.02.2025	Diskuse (2)	Tomáš