SONS OF APOLLO - MMXX

80%

Zvláštní, před dvěma lety, v době vydání debutové desky„Psychotic Symphony“, jsem měl neodvratitelný pocit, že v případě amerického all stars metal bandu SONS OF APOLLO jde nejspíše o jednorázový projekt. Víc než jednu desku jsem od nich nečekal, jakkoliv byla prvotina kvalitní. O to více jsem příjemně překvapen dnes. Neboť pokračování srovnatelně nabušenou dvojkou „MMXX“ se stalo skutečností. V oblasti progresivního metalu patří tento kvintet spíše k snadněji poslouchatelným, vcelku srozumitelným a přímočařejším bandům, v jejichž hudbě se často zračí prvky spadající do oblasti melodického power metalu a v širším záběru hard´n´heavy. Hodně aktuální a namakaný zvuk jejich prvotřídní produkce je znovu bezchybně sladěn s vynikající hráčskou výbavou všech členů a posluchač tak opětovně dostává výživnou porci natlakovaného, i když stále vcelku melodického metalu.

Vedle největších es pětičlenné sestavy, bubeníka Mikea Portnoye a baskytaristy Billyho Sheehana, se zde znovu v plné parádě prezentují mistři pestrých harmonií, jmenovitě kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal a klávesista Derek Sherinian, kterého s Portnoyem pojí spolupráce na jedné z dávných řadovek jeho bývalé a celosvětově asi nejpopulárnější progové kapely DREAM THEATER. Zvuk současných SONS OF APOLLO je mocný, hutný, ale zároveň nesmírně zdobný, opatřen celou řadou vyhrávek, sól a lahůdkových motivů podobného ražení, ať už zrovna sóluje na klapkách Sherinian nebo Thal trápí struny, vždy zde mají tyto pasáže své umělecké opodstatnění a zajímavý nápad a zároveň se nikdy nezakládají na touze se bezdůvodně předvádět, což lze říct i v případě závěrečné šestnáctiminutové suity „New World Today“, která se nakonec, díky pasážím plných teskných tónů a preludií, rozrostla do nadstandardní délky.

Chlapácký charakter desce dodává hlavně hlas veterána Jeffa Scotta Sota, stabilní vokální posily mnoha Hard N´Heavy interpretů a projektů, který se pohybuje na scéně již od první poloviny osmdesátých let. Jeho hlas zde podporuje majestátnost takových skladeb, jako je hned úvodní „Goodbye Divinity“, což je relativně epická záležitost vypuštěná s předstihem jako youtube singl, ale i kusy o něco divočejší, tak jako je tomu v případě druhé „Wither To Black“ nebo drtivé třetí „Asphyxiation“, které reprezentují onu zběsilejší stránku projektu a kapela atakuje téměř rozpoložení nabíhající až kamsi na území NEVERMORE. Jasně, to jsem trochu přehnal, tak tvrdí SONS OF APOLLO určitě nejsou. Upoutá i dramaticky vystavěná polobalada „Desolate July“, ale i songy odhalující v tvorbě SONS OF APOLLO větší temnotu, jako je tomu v případě následující „King Of Delusion“. Deska mě celkově přijde o poznání agresivnější než debut, což stvrzuje nařezaná kytarová fáze, kdy se šestá skladba „Fall To Ascend“, po dvou minutách v ponurém a nepříliš rychlém rozpoložení, zlomí do parádně řezavého thrashoidního úprku. Thal není bezvýhradní melodik, umí nastolit riffový diktát a to je na něm právě zajímavé, je velmi tvrdě a moderně znějícím kytarovým hrdinou. „Resurrection Day“ je pro změnu plná krkolomně vystavěných vyhrávek exotického charakteru a reprezentuje zdobnější stránku věci, no a o závěrečné kyklopské „New World Today“ už byla řeč. Na této suitě si cením pasáží atmosféričtějšího rázu.

Závěrem je třeba dodat, že SONS OF APOLLO sestavily velmi vyrovnanou, sevřenou sbírku osmi nahuštěných, virtuózních, ale zároveň ne samoúčelně krkolomných skladeb, která reprezentuje aktuální prvoligové pojetí zaoceánského progresivního metalu, desku, na které se střetávají výtečné instrumentální dovednosti s moderním studiovým provedením a spoustou zajímavých nápadů. Kdo má rád onu rockově chytlavější stránku progresivní metalové hudby, virtuozitu i hymničnost, ten si zde může přijít na své. K tomu, aby jste si dílo vychutnali, je však nutná schopnost plné koncentrace, neboť skladby v sobě onu prvoplánovější vábivost prostě nemají. Za mne však vynikající materiál.

03.02.2020	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz