SONS OF APOLLO - Psychotic Symphony

80%

Chci předně říct, že jsem nikdy nefandil super projektům a vlastně jsem vždy podobná uskupení považoval za mnohdy méně silná, než bezejmennými pomalu budované kapely vystupující spolu už od adolescence a postupně si získávající respekt, skrze vlastní, dlouhodobě pečlivě pilovanou, společnou cestu, jenže už z prvních ukázek debutového alba „Psychotic Symphony“ od SONS OF APOLLO šlo vytušit, že tentokrát půjde o zajímavou věc a že pětice má zjevně v zásobě, kromě svých jmen, také kvalitní songy. Sice netvrdím, že dostáváme fenomenální album, ale určitě jde o věc velmi dobrou, která má šanci oslovit mnoho fanoušků kvalitní Hard N´Heavy hudby a progresivněji laděného metalu.

U superskupin bývá největší slabinou právě spojení několika hvězdných person, z nichž každá se po nějaké době snaží prosadit své myšlenky na úkor spoluhráčů, což team nakonec spíše oslabí. Zde však mám pocit, že nic není stvořeno přes sílu a zkušení harcovníci ze zaoceánské scény si zkrátka padli do noty. Bubeník Mike Portnoy se po vyhazovu/odchodu z DREAM THEATER účastnil už mnoha dobrých projektů (za všechny třeba THE WINERY DOGS nebo FLYING COLOURS), ale právě tento se mi jeví jako nejlepší věc, která k jeho stylu hry bezchybně padne. S baskytarovým veteránem a jedním z nejlépe ceněných hudebníků ovládajících tento nástroj, Billy Sheehanem (mimo jiné hlavně MR.BIG) se Portnoy potkal právě v řadách výše zmíněné blues/hardrockové formace THE WINERY DOGS, kterou na trojici doplnil ještě zpívající kytarista Richie Kotzen. U SONS OF APOLLO zastává roli kytaristy Ron „Bumblefoot“ Thal a nutno říct, že je naprosto skvělý, jeho nástroj má hutný sound a kytarové riffy mnohdy vyznívají, jakoby vypadly z repertoáru takových zabijáků, jakými jsou třeba švédští MESHUGGAH (když bychom k tomu přičetli onu hardrockovou virtuozitu a ohebnost), dalo by se říct, že Thal dostal do výsledného soundu SONS OF APOLLO onu modernost a tvrdost a to si rozhodně neodpírá časté výlety k vyhrávkám, sólům a nejrůznějším kytarovým lahůdkám.

Skladby se vyváženě pohybují mezi majestátní melodikou s klenutým vyzněním a prog-metalovou touhou po exhibicích, čemuž pomáhá i poměrně důležitá role klávesáka Dereka Sheriniana, tento někdejší člen DREAM THEATER a dnešní spoluhráč Glenna Hughese u BLACK COUNTRY COMMUNION zde určitě nezastává role nějakého podpůrného hudebníka a je rovnocenným partnerem Thalových výbojů, hodně ze skladeb je právě prodlouženo o ony neúnavné souboje mezi klávesami a kytarou. Když se k tomu připočte skvělá, výše zmíněná rytmika, je třeba říct, že po instrumentální stránce je projekt bez slabin. Dobré je vědět, že i skladby jsou po stránce melodií a nápadů povedené, sice ne úplně na plný počet bodů, ale určitě se zde dají většinově najít hodně dobré kusy. Melodickému vyznění napomáhá vlastně i zpěvák Jeff Scott Soto, což je Hard N´Heavy veterán z osmdesátých let, který se proslavil především v řadách doprovodného bandu Yngwieho J. Malmsteena. Jeho hlas je zcela typický pro onen nazdobený metalový směr osmdesátých let a zde se mu daří skladbám uchovat majestátnost a určitý zdobný ráz.

Už od úvodní „God Of The Sun“ máme co do činění s prvotřídním metalem, vycházejícím sice ze staré školy melodického Hard N´Heavy osmdesátých let, ale zvukově zhotoveným v naprosto moderních podmínkách. Sound alba je bohatý, vrstevnatý a tak už v úvodní skladbě duní zatěžkané riffy a nad nimi dochází k tanci orientálních kytarových vyhrávek na směsce riffů, akustických kytar a bujných synťáků. Když song posléze přejde do oné vyklidněné klávesové pasáže, která působí jako hudba ze zádušní mše, celek to ještě více ozvláštní, brzy se však vše vrací do klasických prověřených kolejí. Ani v následujících skladbách, jako je „Coming Home“ nebo s předstihem zveřejněná hymna „Signs Of the Time“, nedojde k nějakému ochabnutí skladatelské stránky, obě tyto skladby vlastní výtečné momenty a vrcholí ve výrazných refrénech, posléze dozdobeny nějakou tou instrumentální exhibicí v jejich druhé polovině. Epická „Labyrinth“ patří následně k dalším vrcholům nahrávky a přestože se rovněž se svou časomírou přehoupne přes desetiminutovou hranici, nepůsobí prázdně, stále baví a má schopnost trvale hypnotizovat. Kdyby takovéto věci dnes dělali DREAM THEATER, byl bych maximálně spokojen, zkrátka vysoká škola progresivní metalové hudby. Na celém projektu je poznat ona dlouhá příprava, pečlivost a pohoda v teamu těchto hvězd. Všem muselo být jasné, že zde vzniká něco, co má trvanlivější smysl a podle toho také album vyznívá bytelně, ne jenom na efekt.

I díky skladbám jako je razantní výkop druhé půle „Alive“, hodně purpleovsky znějící „Divine Addiction“, jejíž ráz udávají čarokrásné hammondy, a nebo díky závěrečné, majestátně vyznívající instrumentálce „Opus Maximus“, musím přiznat, že deska vtahuje po celou svou délku a SONS OF APOLLO tak plní úlohu výtečného teamu velmi uznávaných a velmi zkušených muzikantů, kteří sice už hodně dokázali, přesto se však sešli v novém projektu, ke kterému přistupují s veškerou pokorou a zápalem a stavějí jej s detailní pečlivostí od nuly. Ne úplně nejlepší žánrové album posledních let, ale každopádně velmi dobré. Každý z pětice muzikantů je zde velmi platný a působí jako nepostradatelný člen vyrovnané grupy a ty skladby zkrátka jednoduše baví.

19.10.2017	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz