SORATH - Orízontas Gegonóton

60%

Plzeňskou kapelu SORATH jsem stejně jako většina ostatních metalistů zaznamenal v půlce devadesátých let, když podzemní firmička Pussy God Records vydala jejich minialbum „Matache Chavala“ společně s ústeckými UNCLEAN a jejich kultovní nahrávkou „Tam kdesi v hlubinách“. Probíhalo tehdy zrození jakési druhé vlny black metalu v českých zemích a kromě uvedených spolků se v širším povědomí objevilo i několik dalších podobných seskupení typu MANIAC BUTCHER nebo ISACAARUM. Byla to docela zajímavá doba, kdy se na svět dobývala jedna dravá podzemní kapela za druhou a s napětím se čekalo, co z nich všechno vyleze. Já osobně jsem se ale v tuzemském metalovém undergroundu už brzy poté úplně přestal orientovat a tak například u SORATH dnes vůbec netuším, co se s nimi posledních zhruba dvacet let dělo. Moji dnešní recenzi tedy berte jako postřehy člověka, který zhruba ví, o co v téhle hudbě jde, slyšel základní stavební kameny stylu, do poslechu nových SORATH jde ale úplně nezatížen znalostí scény.

Hned zkraje jsem příjemně překvapen, jak tahle deska šlape. Muzikanti mají evidentně spoustu odehráno a nahrávka působí, jako by ji pánové vypálili od boku a s naprosto jasným vědomím, co chtějí. Kapela ze sebe nedělá nějaké dobyvatele světa, spíš je to parta zkušených borců, kteří si hrají pro radost a protože vědí, co a kde zmáčknout, album ubíhá jedna báseň a člověk se s ním bez problému identifikuje. Možná je to i stylem – na „Orízontas gegonóton“ SORATH totiž nehrají žádný bestiální prasopal, nýbrž spíš jakýsi black´n´roll míchaný s göteborskými harmoniemi, středověkem a občas možná i klasickým metalem nebo dobře udělaným bigbítem.

Základem skladeb je silná a sebejistá rytmika, se kterou si kapela efektně pohrává a v podstatě v každé poloze disponuje potřebným tlakem. Kdybych to měl trochu umělecky licencovat, působí na mě SORATH jako stádo koní, kteří cválají krajinou, mají pořádně naostřená kopyta a z ocelových podkov jim všemi směry lítají jiskry. Melodie jsou v některých skladbách spíše doplňkové, jinde naopak určují směr – celkově ale platí, že jsou na albu úplně všude, vinou se jako hadi Thulsy Soudce a i jako doplněk základního rachotu fungují výtečně.

Celkovému dojmu výrazně napomáhá i zvuk desky, který je akorát mohutný a jednotlivé nástroje jsou jasně čitelné, i když na druhou stranu dokážou vytvořit ruchové bahno, bez kterého by podobná hudba nemohla fungovat. Povedený je i motörheadovsko-blackmetalový vokál, který se navíc v refrénech efektně zdvojuje, takže v takových okamžicích působí jako nečekaná rozbuška. S hlasem samozřejmě souvisejí i texty – ty jsou pro SORATH evidentně doplňkovou záležitostí a slouží spíš jako prostředek k rozpohybování hlasivek než pro nějaká závažná sdělení. Na druhou stranu jsem ale rád, že kapela používá angličtinu, protože ta k téhle muzice prostě patří a já při ní alespoň nemusím řešit, jestli mě textová složka hudby baví nebo naopak otravuje.

Hrací čas „Orízontas gegonóton“ se zastavuje krátce po uplynutí třicáté minuty a musím říct, že délku alba i jednotlivých skladeb SORATH nastavili naprosto přesně – riffy i melodie jsou poskládány do časově odpovídajících jednotek a všechno sedí tak, jak má. Kromě běžných skladeb to platí i pro intro nebo akustickou mezihru, která je hozena do středověké atmosféry a minutová stopáž je akorát potřebným časem na nadechnutí. Plzeňáci jsou v tomhle skoro vzoroví a „Orízontas gegonóton“ bude mít do mého přehrávače vždycky docela rychlou cestu.

27.08.2019	Diskuse (2)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz