SOUL ASYLUM - Slowly But Shirley

70%

Někdy před dvěma měsíci jsem si při svém pravidelném prosívání programů pražských klubů a sálů s překvapením i radostí všimnul, že do Lucerna Music Baru míří na začátku února SOUL ASYLUM. Pecka… Začal jsem se tedy těšit i probírat se jejich „novější“ diskografií. Novější přitom v dvojnásobných uvozovkách, protože naposledy jsem je vnímal asi při vydání singlu „I Will Still Be Laughing“, a to se psal rok 1998. Občas člověk sám sebe překvapí. Jak je možné, že jsem takřka zapomněl na existenci kapely, jejíž průlomovou desku „Grave Dancer´s Union“ (1992) a následující „Let Your Dim Light Shine“ (1995) jsem dost hltal? Hlava to nechápe.

Z koncertu nakonec nebylo nic, protože jsem odjel mimo republiku, ale na svou znovuobjevenou dávnou lásku jsem nezanevřel, což nakonec vyústilo v náklonnost k jejich poslední řadovce. Někomu dnes možná tohle jméno neřekne nic, pro jiné pamětníky je to parta, která světu dala song „Runaway Train“. Jenže SOUL ASYLUM nikdy nebyli kapelou jednoho hitu. Ani tehdy ani dnes. Na to je frontman Dave Pirner příliš dobrý skladatel, takže mají podobně silných kousků v rukávu za dobu své historie desítky. Od jejich ranných punkových začátků, přes pokládání základů grunge (v Minnesotě), následující mainstreamových úspěch, až po zprvu pomalejší a pak dost rychlý pád z nebeských výšin, na kterých se naopak jejich někteří seattleští grungeoví kolegové víceméně udrželi až dodnes. Ne tak kapela, která hrála na první inauguraci Billa Clintona a jejíž frontman chodil po Johnnym Deppovi s Winonou Ryder. Zůstala jí ale kvalita, kterou prokazuje i na poslední desce.

Žádný velký vývoj za ty dlouhé roky nenastal. Je to dobře. Stále máme co do činění s lehce undergroundovým a špinavě znějícím rockem s jednoduchými, a ne úplně naladěně znějícími kytarami, prostými bicími a charakteristickým Pirnerovým chraplákem, který působí, jako by se zpěvák právě probudil z pořádné pařby a nestačil se ještě úplně rozezpívat.

SOUL ASYLUM na novince střídají jako kdysi punkově a tvrději znějící kusy „Freeloader“, „Tryin Man“ nebo „Sucker Maker“ s něžnějšími „Freak Accident“, „You Don´t Know Me“, případně kombinují obě polohy v singlovkách „The Only Thing I Am Missing“, „High Road“ nebo „Trial By Fire“. A jsou to právě ty písně, které se opírají o jemnější polohu a aranže, které jsou nejsilnější z celé desky. „Slowly But Shirley“ ale neobsahuje žádnou slabou skladbu, jen ty dobré trochu méně a trochu více. Udržovat si takovou skladatelskou invenci i po více než čtyřiceti letech existence a s šedesátkou na krku je obdivuhodné. Těším se na jejich další českou koncertní zastávku, snad přijde…

19.02.2025	Diskuse (2)	Gazďa