SOUNDGARDEN - King Animal

60%

Přejdu rovnou k věci – „King Animal“ je zklamáním. SOUNDGARDEN nedokázali obnovit svoje specifické fluidum, které měli na počátku devadesátých let, tak se jejich comeback jeví jako mírně řečeno rozpačitý. Pravdou však je, že jsme možná čekali příliš. Domnívat se, že po té co Chris Cornell obnovil svou starou kultovní kapelu, budou mu hned automaticky naskakovat velkolepé věci formátu „Jesus Christ Pose“ nebo „Outshined“, by byla nanejvýš pošetilá představa. Patnáctileté mezidobí mezi oběma kapitolami SOUNDGARDEN, které bylo napěchované povětšinou nevýraznými projekty, z nichž převážná část se dala nazvat nekonfliktním pop/rockem, nebude jen tak zapomenuto.

Dle očekávání je „King Animal“ pouze další Chrisovou nevyhraněnou a umírněnou deskou. Než ho však za ní začneme pranýřovat, je třeba si uvědomit, že už poslední předrozpadové album SOUNDGARDEN („Down On The Upside“) neznamenalo žádný velký hukot. Kapela už v druhé polovině devadesátých let zvolna spěla ke klidnější, písničkové, nebo chcete-li komornější poloze a ztrácela svůj mladicko-buřičský drive. A jestliže „King Animal“ značí  rádiový rock, klídek a pohodičku, nelze namítnou nic jiného, než že kapela zkrátka pokračuje tam, kde svého času skončila.

První polovina desky je však i přes svoji přívětivost a korektnost stále velmi slušná a v minimálně prvních šesti kusech jménu kapely zas až takovou ostudu nedělá. Otvírák „Been Away So Long“ je vcelku nakažlivý a obstojně šlapající rock, na druhou stranu dvojice skladeb „A Thousand Days Before“/ „Blood On The Valley“ by se klidně mohla s přimhouřením jednoho oka nacházet na legendárním desce „Superunknown“ a z balady „Bones Of Birds“ je cítit snaha složit „Black Hole Sun Part II.“.

Dál už je to ovšem slabší. Nápady rychle docházejí, a jakmile se album přehoupne do své druhé poloviny, začíná být čím dál více nezajímavé. Skladby jsou utahané a bez šťávy a spíše než SOUNDGARDEN, připomínají umírněné Cornellovi sólovky. Ve finále se tedy jedná o průměrné rockové album. Nic víc, nic míň. Na starší desky se sice novinka nechytá, ale úplně na odpis to také není, neboť je tu minimálně jeden aspekt, díky kterému stojí za to si to celé poslechnout a který z alba dělá lepší záležitost, než jakou je většina podobné, „users friendly“ produkce. Jedná se o zpěv. Chris Cornell je totiž stále ve velmi dobré hlasové formě, a to je prosím pěkně fakt, který prostě nedovolí desku úplně odzívat. Mistrovo hrdlo totiž stále patří ve svém ranku do zlatého fondu, a i kdyby SOUNDGARDEN natočili sebevětší „shit“, jeho zpěv to vždy zachrání.

Aby ale nedošlo k nedorozumění. Nevadí mi, že je deska tak trochu měkká a písničková, opravdu jsem nečekal, že SOUNDGARDEN nahrají metal, problém je dle mého v tom, že se jedná o dílo nevyhraněné a nekonfliktní, což je konec konců stejný neduh, jaký trápil i všechna tři alba AUDIOSLAVE, se kterými to mimochodem „King Animal“, co se týče invence a zajímavosti, hraje tak nějak na plichtu, což za úspěch nepočítám.

Zvuk nahrávky a produkce jsou sice v naprostém pořádku a deska opravdu místy zní jako SOUNDGARDEN, ale celé to už vůbec nenakopává. Dnešní forma kapely se s tou z období alb „Badmotorfinger“ nebo „Superunknown“ nemůže měřit ani omylem. Patnáct let je zkrátka patnáct let a bývalá seattelská legenda se přes tuto propast nedokázala v plné síle přenést natolik sebejistě, jako se to před třemi lety povedlo kupříkladu jejich kolegovům z ALICE IN CHAINS. V tomto případě zkrátka platí ono okřídlené - „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“.

25.01.2013	Diskuse (8)	Sicky