SPIRITUAL BEGGARS - Norimberk, Rockfabrik, 20.dubna 2013

Bylo potěšující, že se koncert švédských SPIRITUAL BEGGARS konal právě v Norimberku, neboť právě tohle německé město, známé také svým krásným historickým jádrem, si rozhodně zaslouží návštěvu i mimo zmíněnou hudební akci. Plán dne zněl tedy od začátku jasně – odpolední letmá prohlídka centra a večer pak do klubu na metal. Vlastně se ten večer v Rockfabrik nejednalo o samostatný koncert Amottovců, ale o celou přehlídku zdejších (stylově alespoň trochu spřízněných) rockových kapel, která měla vyvrcholit právě vystoupení stoner metalových titánů ze Skandinávie. Při příchodu do klubu mě upoutala v prvé řadě poctivá výzdoba a zařízenost celého prostranství (pod stropem desetimetrová světelná rampa ve tvaru germánského kříže, tu a tam někde visela replika nějakého historického letounu, někde stál dokonce masivní Harley) a sálu včetně barů otevřených hned v několika patrech, ke kterým vedly mohutné dubové schody a to v opačné části klubu než se v sálu nacházelo nezvykle vysoké pódium (cca 2 metry od podlahy). Všechno působilo jaksi masivně a neošizeně. Mám pocit, že u nás by se podobná investice do většího klubu (s kapacitou okolo 800 lidí) majitelům jen stěží vrátila, tedy určitě ne, pokud by tam pravidelně nehrály kapely, které by jej zaplnily.

Z místních předskokanů mě utkvěly v paměti THE NEW BLACK, což byla jakási směs hospodsky řízného metalcoru a nekomplikovaného punk rocku. Ne že by byli nějak dobří, ale tihle poměrně usedlejší chlápkové, kterým velel pupkatý čtyřicátník v elasťákách s emo-patkou, si zde rozhodně zaslouží zmínku. Jejich set jsem však shledal velmi průměrným, už jen díky naprosto sprasenému zvuku a celkem neoriginálnímu hudebnímu pojetí. Další kapelou byli třeba würzburští AC/DC, kteří si říkají 77´ - šlo tedy o retro jako barák, celkově orientované na poctivý bluesem načichlý rockec po vzoru slavných Australanů – tedy džíny do zvonu, těsná trička, dlouhé mařeny s ofinkou vepředu, práskavé riffy a skandování krátkých refrénů přesně do rytmu - a tak tvrdím - dobrý, ale po dvaceti minutách stačilo. Další kapely jsem již příliš neregistroval a raději jsem se věnoval prozkoumávání palety místních weisen beerů, které jsem započal ochutnávat, tak jako celá řada místních spokojeně vypadajících návštěvníků.

SPIRITUAL BEGGARS, zde propagující právě v těchto dnech vydanou novou desku „Earth Blues“, přišli, zahráli a zvítězili. Už od prvních tónů bylo zřejmé, že jde o zcela jinou výkonnostní ligu a je opravdu zarážející, že většina Němců tento večer pojala spíše jako koncert řady lokálních kapel, u kterých se hlavně zachlastá a je úplně jedno, kdo zde hraje jako hlavní hřeb, protože když došlo právě na Švédy, byla v sále zhruba třetina z prvotních třístovek příchozích.

Přejděme tedy k hlavním aktérům, jenž ten večer předvedli doslova strhující průřez tím nejlepším ze své dvacetileté tvorby. Zvuk šel hned z prvními tóny ohromně nahoru, pročistil se a zesílil. Songy tak mohly naplno dunět sálem poháněny hammondy Pera Wiberga, výraznou kytarou mistra Michaela Amotta a hromovými laufy Ludwiga Witta. Sestava SPIRITUAL BEGGARS se za poslední čtyři roky nezměnila, a tak na výsledný kvintet kapelu doplňovali vysoký basák Sharlee D´Angelo (Amottův kolega z řad ARCH ENEMY) a rovněž zpěvák Apollo Papathanasio. Koncert byl oslavou sedmdesátých let a mocných hardrockových bandů typu DEEP PURPLE, URIAH HEEP nebo BAD COMPANY. Došlo dle očekávání na rovnoměrný průřez ze všech etap existence SPIRITUAL BEGGARS – počáteční sabbathovské období reprezentoval song „Euphoria“, památný milník – album „Ad Astra“ pro změnu song „Wonderful World“ a několik dalších. Střední část tvorby, tedy dobu kdy v řadách Žebráků pěl JB Christoffersson, připoměly songy jako „Young Man, Old Soul“ (jeden z absolutních vrcholů), „Fools Gold“ nebo třeba „One Man´s Army“. Poslední jmenovaná věc vzbudila zřejmě největší ohlas. Došlo samozřejmě i na novinku, která byla zastoupena zhruba čtyřmi songy, z nichž nejvíce zaujaly „Dreamer“ a „Kingmaker“. Celkově bych řekl, že měl koncert neuvěřitelnou sílu a spád, bylo tedy poznat, že hudebníci stojící na pódiu, jsou světovou extratřídou. Divák byl zkrátka od začátku vržen do nahuštěného děje historických artefaktů hardrockové hudby, a až se závěrečnou skladbou se postupně probouzel z blouznění ukotveného v hluboké blaženosti.

01.05.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz