STARÁ PUŠKA - Můj dům, můj hrad!

Sedí uprostřed malé kaple, jejíž podlaha je poseta mrtvolami. Muži, ženy, děti. Hotová zkáza. Upřeně hledí na sochu Ježíše Krista a doutná v něm hněv, podporovaný touhou po nekompromisní odplatě. Přehrává si v hlavě útržky vzpomínek na dobu, kdy byl šťastný. Na dobu, co předcházela tomuto šílenství. Míra vzteku a beznadějně dosáhne maxima. Popadne židli a mrští jí proti soše našeho spasitele, který se po tvrdém nárazu dřeva převrátí a následným dopadem roztříští na kusy. Již se rozhodl a nemíní couvnout. Na ničem už nezáleží a ze všeho nejméně na jeho vlastním životě. Oko za oko, zub za zub. Je čas rozpoutat jatka!

Z historie dobře víme, že u armád, kterým takříkajíc začne téct do bot, se prudce zvedá agresivita a animální pudy, vybuzené beznadějí a frustrací z nastalé situace. Pokud je tedy poražený nepřítel nucen stáhnout se z dobytých pozic, může se chovat dosti nevypočitatelně, ba přímo barbarsky. Na ústupové cestě takovou prohrou poznamenaná armáda často drancuje, ničí historické památky, pálí mosty, znásilňuje a vraždí. Vždyť válečný zločin se v té záplavě krve a násilí snadno ztratí, zapomene. Čas takové skutky zalehne nánosem hodin, dnů a roků. Někdy je ovšem spravedlnost blíže, než si zlobou zaslepený lampasák s posledními zbytky moci, může myslet. Někdy vám tvrdá spravedlnost doslova dýchá za krk a paní pomsta, stojící v pozadí, se jen zlomyslně usmívá. Tato teze je základem, ze které vychází i francouzská klasika Stará puška (1975).

Konec války je na spadnutí. Francouzský doktor Julien Dandieu ve své nemocnici ošetřuje všechny a bez rozdílu. Komunista, dezertér, partyzán, na tom nesejde. Člověk je zkrátka člověk a pokud potřebuje lékařské ošetření, tak jej dostane bez ohledu na politické smýšlení a náboženské vyznání. Tato bezpochyby záslužná činnost je trnem v oku německým pohlavárům, kteří pro podobné akty lidství nemají pochopení, obzvláště když jim hoří koudel u zadku. Čas od času se tak dveře nemocnice rozrazí do kořán a Němci si podezřelé jedince berou rovnou z lůžek. Lékař se srdcem na pravém místě je pak důstojníky obvykle zasypáván nadávkami i otevřenými výhrůžkami. Nic, na co by už Julian nebyl zvyklý. Když však vzduchem prolétne i poznámka o jeho rodině, dostane strach. Julien, s nervy na pochodu, poprosí svého kolegu a zároveň přítele, aby jeho ženu a malou dcerku odvezl na venkov, kde vlastní starý, na kopci usazený, rozpadající se hrad.

I přes prvotní protesty jeho milované ženy, dosáhne nakonec Julien svého a jeho rodina je, z Němci stále okupovaného města Montauban, uklizena do bezpečí. Bez telefonu a jakékoliv formy korespondence se stesk, po relativně krátké době, začne dožadovat svého. Julien po náročné operaci sedne do auta a rozhodne se svou rodinku poctít nečekanou návštěvou. Bohužel si den před tím odsunutou ves na jihu Francie vyhlédne ozbrojená jednotka wehrmachtu, plná frustrovaných mužů lačnících po krvi. Juliena po příjezdu čeká výjev jako z apokalypsy. Obyvatelstvo osady v podhradí je bezcitně vyvražděno. Julien zoufale pátrá po své rodině a jeho hledání je završeno něčím, co ani nechci popisovat. Jednotka zhruba patnácti příslušníků wehrmachtu spočívá stále v prostorách hradu a po řezničině si dopřává zaslouženou odměnu v podobě dobrého vína z vinotéky hradního pána. Zlomený lékař odhodí masku pacifismu, odřízne jedinou přístupovou cestu v podobě starého dřevěného mostu, popadne starou brokovnici po otci a rozpoutá svou soukromou, záškodnickou válku! Bez soucitu a bez rukaviček!

Stará puška je relativně polozapomenutým klenotem světové kinematografie. Stojí za ním Robert Enrico. Francouzský režisér se specializací na válečné filmy. Ty v jeho filmografii zabírají jednoznačně největší procento zastoupení a Stará puška se mezi ně svým způsobem také řadí. Jde spíše o kombinaci dramatu a proč to neříct, akčního filmu ze staré školy. Děj je velice strohý a přímočarý, ale vše vynahrazuje síla neskutečně sugestivních výjevů, které se vám vpálí hluboko do mysli. Šokující zobrazení zvěrstev, jichž se němečtí vojáci dopustí, má však své opodstatnění, neboť díky tomu budeme odvážnému lékaři fandit do poslední chvíle a spokojeně se usmívat nad každým prostřeleným nacistickým kokosem.

Akce je dravá, přehledná, perfektně nasnímaná a snese bez problémů srovnání i s aktuální produkcí. Kameraman Étienne Becker tu demonstruje přesnou, čistou prácičku. Hlavní hrdina, kterého nezapomenutelným způsobem ztvárnil Philippe Noiret, je maximálně uvěřitelný a jeho přerod z řadového civilisty do podoby akčního anděla smrti, působí přirozeně a nenuceně. Chápeme jeho motivaci a skryté pohnutky. Víme, že jako chlapec chodil s otcem na lov, a tak nás jeho zručné zacházení dvouhlavňovou brokárnou nemůže zaskočit. Stejně jako získaná výhoda vůči početní převaze nepřátel. Julien je pánem situace a do karet mu hraje jednak odhodlání, moment překvapení a především perfektní znalost terénu. Na svém hradě má bezpečně zmapovanou každou skulinu, zkratku, schodiště i veškeré tajné chodby.

Pokud bych měl na filmu hledat nějakou slabinu, tak to budou na můj vkus až násilně vkládané flashbacky. Tyto četné vzpomínkové úseky mají své opodstatnění, vývoj a dokonce pointu. Lépe pochopíme vztah mezi lékařem a jeho ženou, skvěle odehranou sympatickou herečkou Romy Schneider. Osobně jsem měl ale problém s neustálým přepínáním mezi dramatem a napínavou akční vřavou. Rušivé, avšak paradoxně důležité retrospektivní sekvence zbytečně brzdily skvělé tempo filmu. V sedmdesátých letech šlo patrně o neokoukaný, umělecky laděný režijní nápad, nicméně mě osobně zkrátka nabourával pozornost. Jde ale samozřejmě o maličkost a spíše osobní preference každého diváka.

Ještě by se slušelo zmínit hudební stránku, za kterou stál talentovaný François de Roubaix. Rodilý Francouz s italskými kořeny, pro něhož byla hudba skutečnou vášní. Miloval jazz, hru na klavír, kytaru, a také neobvyklé křížení hudebních vlivů a nástrojů. Jako jeden z prvních experimentoval s aplikováním syntezátorů do filmové hudby a stal se tak v této oblasti průkopníkem. Našinci mohou jeho tvorbu znát z drsného dramatu Samuraj (1967) a především z komediální taškařice Piti Piti Pa (1970). Jeho poslední prací se stala právě hudba pro film Stará puška. Ta osciluje mezi dvěma póly a nabízí jak melancholické klavírní vyhrávky, tak chladné, syntetické nájezdy kláves, jejichž zásluhou dostává nejvíce traumatizující scéna filmu opravdu monstrózní rozměr. Premiéry se mladý skladatel bohužel nedožil. Osudným se mu stala jeho záliba v hloubkovém potápění. Utopil se na Kanárských ostrovech a prestižní ocenění Cézar za hudbu k poslednímu filmu své kariéry získal posmrtně.

Film Stará puška vám mohu směle doporučit. Nabízí energické akční scény a vynikající výkony v čele s Philippem Noiretem v jeho patrně nejatypičtější herecké poloze. Stará puška je napínavá do poslední chvíle a retrospektivní příběh odehrávající se na pozadí přidává snímku další rozměr. Svou syrovostí a prvotním pocitem beznaděje může nejednoho diváka zaskočit, což ale nic nemění na faktu, že jde o vybroušený kus filmařiny a francouzský národní poklad. Snímek mě donutil zatnout ruce v pěst, mezi zuby cedit jedovaté nadávky a zrovna tak hlasitě fandit borci, který jistého Johna Ramba předběhl o sedm let. Silných devadesát procent.

Hodnocení: 90%

06.08.2021	Diskuse (14)	J.Rose DeathVale@seznam.cz