STEELHEART - Ocelové srdce útočí na dálný východ (profil)
V roce 1990 byli STEELHEART na velmi krátký čas považováni za velký objev hair-metalové scény a jejich frontman Miljenko Matijevic určitě upoutal pozornost mnoha dívek a žen, neboť nešlo jen o vynikajícího pěvce a skladatele, jehož rozmáchlé songy se nesly na vlně milostné lyriky, tehdy u vlasovitých bandů velice oblíbené, ale Miljenko byl i charismatickým chlapíkem, jehož ostře řezaná tvář i odbarvená hříva zdobily plakáty v pokojíčcích mladých rockových fanynek napříč stratosférou od Spojených států amerických po Dálný východ. Evropa zůstala jaksi nedotčena, i když se kapela stala na jednu sezónu tou pravou kometou. STEELHEART totiž bleskově zabodovali zejména v zemi vycházejícího slunce a právě v Japonsku se na krátký čas těšili mnohem větší oblibě než kdekoliv jinde na světě.

Zpěvák s chorvatským původem Miljenko Matijevic založil ve městě Norwalk v americkém státě Connecticut kapelu RED ALERT a to již na počátku roku 1989 a díky svému úžasnému hlasovému vybavení a skladatelskému talentu se mu povedlo získat smlouvu s vydavatelstvím MCA ve velmi krátkém čase. To už se však kapela jmenovala STEELHEART a kolem Miljenka se nacházela čtveřice spoluhráčů, kterými byli kytaristé Chris Risola a Frank DiConstanzo, basák James Ward a bubeník Jack Wilkenson. Krátce před nahráváním debutu nahradil Wilkensona za bicími John Fowler. Bezejmenný debut vyšel v květnu 1990 a do půlroku vylétl mezi úspěšné počiny scény. V USA STEELHEART neminula zlatá certifikace, ale ty nejnadšenější ohlasy na jejich hudbu se nesly z oblastí východní Asie.
Materiál alba „Steelheart“ se z formálního pohledu prakticky nelišil od dobových pomp-metalových produkcí, nicméně určitá rozmáchlost a sladkobolný naturel skladeb poutal pozornost. Matijevic byl pěveckým zjevením nechávajícím konkurenci někde hodně daleko za sebou a dost často byl přirovnáván k takovým esům jako David Coverdale nebo, a to je velmi zajímavé, Michael Bolton. Jeho hlasový projev se pouštěl do těch nejnáročnějších partů a zvládal je jakoby nic, bez známek zadýchanosti. To nejlepší, co odhalil na kapele STEELHEART (lze je považovat za takovou lepší americkou obdobu našich KREYSON, přesněji řečeno spíše zlatého chlapce L.Křížka - ta inspirace proběhla zřejmě spíš v opačném gardu) právě jejich debut, stálo tudíž jednoznačně na výkonu frontmana, který se pohyboval v těch nejvyšších hlasových polohách jako titánský akrobat a absolutně nic si neulehčoval.
Debutová deska odhalila STEELHEART jako mistry rozmáchlých a nadupaných kompozic, mezi kterými dominovaly taková čísla jako „Can´t Stop Me Lovin´You“, „Everybody Loves Eileen“ nebo „Rock N´Roll (I Just Wanna)“. Jejich tvorba měla stadiónový náboj a působila za všech okolností velkolepě, což ostatně potvrzovaly mocné refrénové chorály „Love Ain´t Easy“, již výše zmíněná bomba „Can´t Stop Me Lovin´You“ nebo další pecka „Like Never Before“. Největšího úspěchu však docílily především mohutné balady, jmenovitě „I ´ll Never Let You Go“, která se v USA vyšvihla do první třicítky celonárodní singlové hitparády, a pak ještě „She´s Gone“, která se dočkala odezvy zejména na asijském trhu a dodnes platí za zřejmě nejznámější kus od této kapely. Zajímavé na tvorbě STEELHEART bylo, že skladbám nechyběla velkolepost a perfekce, která jim neumožňovala klesnout ve většině případů pod pětiminutovou hranici časomíry většiny písní. Asi nejrozmáchlejší položkou byla v tomto směru bluesové nostalgie „Sheila“, perfekcionalistický kousek s atmosférou nekonečných silnic uprostřed americké pustiny.
Druhá deska byla po úspěchu prvotiny samozřejmostí, takže se tentokrát nahrávalo v Los Angeles, pod dohledem ostříleného Toma Wermana. Přestože dvojka „Tangled In Reins“ z roku 1992 nezklamala, klima na americké scéně už bylo pár měsíců nastaveno na zcela jiné druhy hudebních produkcí a STEELHEART se velmi rychle dostali na černou listinu, a to spolu s dalšími desítkami ještě nedávno úspěšných hair-metalových kapel. Jestliže se debutu prodalo jen ve Spojených státech přes půlmilionu kusů, pak dvojka dosáhla pouze hranice stotisíc. Držákem se tak stal zejména asijský region.

„Tangled In Reins“ vyznívá ve své podstatě o něco civilněji než debutová deska, nevlastní onen zámecky nadpřirozený lesk a je svým způsobem blíže k ulici. Nicméně je jasné, že když máte v sestavě Matijevice, asi se nedá čekat žádný surový polotovar či dokonce punk. Vlastně jde opět o špičkové hardrockové album amerického střihu, jakých na počátku devadesátých let vycházela ještě stále spousta. Úspěchu se dočkala zejména balada „Mama Don´t You Cry“ a na hudební stanici MTV ve své době často běžel i klípek k pilotnímu singlu „Sticky Side Up“, což byla vlastně taková rozjívená rock´n ´rollová halekačka ve stylu SKID ROW, WARRANT a jiných. Zajímavostí zůstává, že back-vokály k druhé desce STEELHEART pomáhal nazpíval Jeff Scott Soto, v té době známý především z působení v bandu švédského kytarového čaroděje Yngwie Malmsteena.